PŘÍMO Z MNICHOVA | Lezec Adam Ondra dostal za závod v obtížnosti zlatou medaili pro mistra Evropy, i když by tomu po semifinále kvůli svým oteklým loktům nevěřil. Zmatek způsobila chvilková mlha ohledně výsledků. Jeho výkon totiž podle televizní grafiky původně stačil na druhé místo.
Plus je vždycky něco k dobru, pro Adama Ondru ale ve finále ME znamenalo rozdíl mezi zlatem a stříbrem. Po chvilkových nejasnostech mu rozhodčí po chytu číslo 37 přiznali plusko za další aktivní pohyb. A po pádu posledního soupeře mu už zlato zůstalo.
Co říkáte na zmatky ohledně výsledků?
„Když jsem padal, myslel jsem, že na medaili to stačí, soudě podle reakcí. Jak jsem dosedl na zem, tak jsem se otočil, tam byl trenér a ten hnedka ukazoval, že to je průběžné první místo. Pak jsem i na nějaké obrazovce uviděl průběžné pořadí. V ten moment jsem věděl, že jsem byl v ten moment možná ještě druhý, že mi to plusko nebude započítané. Ale věděl jsem, že to plusko prostě bylo. Bohužel, pro komentátory a nezkušené lezce je to těžké rozlišit. Bylo to plus, nebylo to plus? Přiznávám, že se na to někdy hodně protestuje. Ale myslím, že tohle bylo plusko více než přesvědčivé.“
Jak si tohohle zlato ceníte?
„Cením si ho hodně. První hodinu po dolezení semifinále jsem necítil, že bych ve finále měl něco předvést. Měl jsem takzvaně nateklá předloktí, té kyseliny mléčné v předloktí bylo tolik, že jsem nevěřil, že bych to za tři, čtyři hodiny, které mi zbývaly do finále, mohl nějakým způsobem zregenerovat a znovu lézt ještě jednu cestu na světové úrovni.“
Jak vážné byly vaše obavy?
„Bál jsem se, že budu ve finále mezi posledními. V semifinále jsem udělal několik chyb, dostal jsem se do nervozity. A posledních deset kroků už jsem bojoval o holej… A únava po takovém dlouhém boji, kdy minutu v kusu bojujete o každý krok, je větší, než když pořád lezete a najednou vás těžší krok shodí. Finále mě tolik neunavilo, protože dva kroky předtím, než jsem spadl, jsem lezl poměrně s přehledem a pak jsem teprve začal bojovat.“
Co vám pomohlo?
„Tak jsem si tu lehl, dal jsem si šlofíčka, pořád jsem se cítil úplně strašně, ale postupně jsem se probouzel a hlavně mi pomohlo, když jsem na prohlídce před finále viděl, jaká ta cesta je, že by se mi mohla líbit. To mě nakoplo zpátky. A když už jsem šel na svoji cestu, tak jsem věřil, že by to mohlo být dobré.“
O zlato vás ještě mohl připravit vítěz kvalifikace Jakob Schubert. Jaké je to sledovat soupeře, když víte, že jeho pád vám přinese zlato?
„Je to úplně strašný, nesnáším to. Proto vždycky preferuji semifinále vyhrát, abych byl tohohle ušetřen… (smích) S Jakobem se známe strašně dlouho, myslím, že můžeme říct, že jsme kamarádi. Ale musím přiznat, že kdokoliv, kdo je závodník, tak to v ten moment tlačí očima dolů…“
Vy jste se s Lukou Potočarem dostal až k chytu na hranici převislé a kolmé části, proč to nešlo dál?
„Myslím, že pro i pro Luku byl zásadní problém, že jsme nemohli. Ale ten krok byl hodně náročný. Technicky jsme to dělali správně. Bylo myšleno jít do dalšího chytu pravou, to jsem věděl, že už neudělám. Takticky jsem zvolil, že tam půjdu levou, aby se mi počítal ten další chyt. Což jsem doufal, že by se mi mohlo povést, ale prostě mi najednou vyplo a byl jsem dole. To mě trošku mrzelo, protože jsem si říkal, že Jakob Schubert spadne úplně stejně a vyhraje díky lepšímu semifinále.“
Jak k tomu měl daleko?
„Kdyby nedělal chyby, tak by se to i stalo. Ale nakonec rozhodla hlava, kdy se bál v jednom místě zariskovat. Když jsem se na něho koukal, tak první půlku lezl opravdu suverénně a v klídečku. Ale v jednom místě se bál stoupnout na jeden dost nejistý stup. Nakonec to vyřešil jinak, daleko fyzičtěji, daleko silověji, ztratil hodně sil a pak už začal hodně bojovat. V ten moment už jsem věřil, že by to mohlo vyjít.“
