Odjel do surfařského ráje na Bali, ale místo, aby víc než 150 000 odběratelům svého kanálu na youtube servíroval parádní obsah, ponořil se do módu offline. Skateboardista Maxim Habanec vysvětluje, co si bere jeho realita influencera: „Když se člověk dostane do koloběhu, tak je pak jednoduché vyhořet.“
Je to život, o kterém by mnozí snili. Maxim Habanec minulý týden přiletěl z Bali a rovnou ho čekal dvoudenní trip do Paříže, kde si plnil sponzorské povinnosti na srazu ambasadorů Toyoty. Díky internetu žije pro své fanoušky v přímém přenosu. „Furt si nakládám, tak trošku donekonečna,“ říká Habanec.
Jak jste došel k rozhodnutí se na chvíli od svého kanálu odpojit?
„V dnešní době každý vzhlíží ke content creatorům, influencerům. Kolikrát to vypadá hrozně jednoduše, ale je náročné furt něco tvořit, furt přemýšlet nad tím, co bude další video, co bude zajímavé. Jednou za čas mi přijde dobré zvolnit, dát si oddech, načerpat trochu energie, inspirace a zase do toho skočit zpátky. Je to stejné jako v práci, akorát pro mě je náročné, že nemám takové to klasické, že bych mohl přijít domů a odložit tu práci. Já si vždycky říkám, co bych mohl stihnout víc, furt si nakládám, tak trošku donekonečna.“
Co jste na Bali dělal?
„Já jsem tam jel s tím, že budu natáčet nějaká videa, protože mi to přišlo zajímavé. Ale nakonec jsem si říkal, že si možná zasloužím trochu odpočinout. Jenom jsem surfoval, užíval jsem si volna a úplně jiných aktivit, než dělám v Čechách. A možná budu takovouhle věc jednou za rok praktikovat častěji. Teď mám víc sil něco tvořit, sportovat a tak dále.“
Nepotřeboval jste taky trochu být sám?
„Furt trávím čas s lidmi a nikdy nejsem sám. Tak jsem si říkal, že k tomu odpočinku od tvoření obsahu by patřilo být i chvilku v klidu. Já mám i hodně rád, když někam letím dlouho letadlem. Člověk úplně vypne, nic ho neruší, je to fajn. Plus ten časový posun je super. Lidi v Čechách většinou spí, takže nějaké maily, volání člověka taky neruší...“
Snažil jste se úplně odstřihnout od sociálních sítí?
„To úplně ne. V těchto věcech nejsem radikální. Když něco takového dělám, tak to dělám částečně, ať je to udržitelné. Ale snažím se poslední dobou i netrávit takovou dobu na telefonu, ať jsem trošku víc přítomný. Přijde mi, že v dnešní době je hrozně jednoduché do toho sklouznout.“
Videa o vlastním životě ale už patří k vaší práci, jak je vymýšlíte?
„Mně přijde, že vymýšlení videí, projektů ke skateboardingu patří. Pro spoustu jezdců to není čistě ježdění a závodění a nabalí se k tomu další aktivity. Mně to vždycky bavilo, hrozně mých kamarádů byli fotografové, kameramani, takže jsem k tomu přirozeně tíhnul a bavilo mě kromě skateboardingu ukazovat cestování, zážitky, poznatky, celý životní styl profesionálních skejťáků. Na tom to vlastně vzniklo. Tím, že nejjednodušší platforma, kam to dávat, byla YouTube, tak jsem začal tvořit tam. A i přesto, že jsem měl snahy ty věci dostat do televizí, k lidem se to stejně nejlíp dostalo přes YouTube a už jsem zůstal tam a ukázalo se to pro mě jako nejlepší kanál, jak komunikovat s mými fanoušky. Není to jenom o tom, že bych natáčel zábavné věci, ale radím jim třeba i, jak si vybrat skejt, jak se něco naučit. Snažím se jim něco předat.“
Máte stanoveno, kolik videí musíte udělat za určitý čas?
„Já si to stanovuju sám. Vždycky jsem měl takovou teorii, že když už nemůže tělo, tak může hlava. Takže jsem i studoval vejšku a do toho jsem sportoval. Vždycky jsem si říkal, že když jsou unavené svaly a tělo, tak můžu být doma a něco stříhat na počítači. Spíš jsem si tyhle věci nandával sám. Řekl jsem si třeba, že chci minimálně rok dělat dvě videa týdně. Vydržel jsem to dva roky v kuse. Ono se to nezdá, ale když má video dvanáct minut, tak to zabere dost času. Do toho člověk sportuje, další věci...“
Pokaždé vás to baví, nebo už je to někdy na sílu?
„Mně přijde, že jakmile to člověk začne dělat na sílu, tak to z toho obsahu začne být cítit a i ten obsah lidi přestane bavit. I proto je možná důležitá nějaká pauza, aby z toho furt byla cítit radost. Já mám lidi, kteří mi pomáhají natáčet videa, a musí tam fungovat vztah mezi námi. Když jeden z nás nemá náladu tak je to znát na tom výstupu. Takže je důležité, aby všechny strany byly v pohodě.“
Řídíte se při tvorbě okamžitými nápady?
„Dá se říct, že jo. Naštěstí jsem se dostal do situace, že jsem se svým časem svobodný a určuju si svůj program sám. Mám nejradši, když projekty vychází co nejrychleji, když je to aktuální. To lidi nejvíc baví. Ve finále, když mám nějaký krátký výlet a video je hned druhý den, je to úplně ideální.“
Řešíte reakce lidí?
„Ten feedback je ohromně důležitý. Mě nejvíc baví, když za mnou přijde někdo na ulici a řekne mi, že kvůli mým videím začal jezdit. To je nejhezčí feedback. Někdo mi dokonce říká, že se kvůli tomu vrátil ke skateboardingu. Už je jim třeba pětatřicet, čtyřicet, dlouho nejezdili, a že když viděli tu radost z videí, tak se k tomu vrátili a zase jezdili s kámoši. To je hrozně hezký. Pak je samozřejmě i negativní feedback. Ten se snažím vnímat spíš od kamarádů nebo lidí, na kterých mi záleží. Nechci si k tělu brát úplně všechno.“
Vnímáte svoji odpovědnost člověka, který může spoustu lidí ovlivnit?
„Mně to přijde přirozené. Nemusím si dávat pozor, jak se v těch videích chovám. Nechci říkat, že jdu příkladem, ale snažím se nedělat věci, které by mi vadily, kdyby je lidi opakovali. Já jsem si vědomý toho vlivu, snažím se být opatrný a brát to zodpovědně.“
Kde tahle vaše cesta začala?
„Já myslím, že u mě to byla náhoda. Já vlastně nedostal na výběr. Když jsem začínal, skateboarding byl fakt malý sport. Nebyli žádní manažeři, nebyla žádná podpora od státu. Já když dostal první sponzory, tak mi táta řekl, ať si s nimi vyjednávám sám, že na to nemá prostor, a že bude dobrý, ať se to naučím. Takže já jsem ve třinácti, čtrnácti jsem si sám řešil podmínky.“
Jak sponzor reaguje, když proti němu sedí třináctiletý kluk?
„Bylo to vlastně normální. V tom skejtovém byznysu nebyli žádní agenti. Spíš by bylo šílený, kdyby tam tenkrát přišel nějaký agent a jednal za někoho jiného. Jednali se mnou jako s každým jiným skejťákem, jenom jsem byl trochu mladší. Stejné je to s těmi videi. Já jsem nikdy neměl prostředky, abych si zaplatil tým, který by to natáčel za mě. Musel jsem si to vždycky nějak zorganizovat a dojít si k tomu sám. Jsem za to rád, naučilo mě to hrozně věcí. Byť jsem měl i štěstí, že jsem šel na správnou střední, kde mě naučili jak natáčet, jak stříhat, jak tvořit designy. Vlastně jsem nevěděl, jak se mi to dneska bude hodit.“
