Dobrodruh Horký: U piva se člověk naštve. To v poláru nehrozí

Jeho vášní je celý svět, ale v malebné pražské hospůdce U Zlatého Tygra, kam chodíval spisovatel Bohumil Hrabal, seděl poprvé v životě. Dobrodruh Petr Horký si během rozhovoru pochvaloval pohodlí. 20. dubna však odletí na sever a čeká ho šest týdnů a 700 kilometrů pochodu přes grónský pevninský ledovec v teplotách pod minus čtyřiceti stupni Celsia.

„Tady můžeme strávit celý den, budeme sedět u Tygra, jíst koleno, chlastat pivo, ale u toho budeme celou  dobu nadávat na daně, na politiku, na svině, zloděje. A odjedeme domů naštvaný. To je vždycky, když člověk nadává. No, to v poláru nehrozí!“

Proto pořádáte polární výpravy?
„Já jsem takový Petr mudrlant. Člověk zažije v životě situace, který fakt stojí za prd. Těžký rozchody, každý to zažil... A pak si člověk říká: Tenhle život, stojí mně za to? Chci takhle žít? Pochybuje o životě, jdou mu hlavou velký otázky existence.“

A mráz na tohle pomáhá?
„Když je člověk na takovéhle výpravě, ví, že pokud mu uletí stan, tak nepřežije. A vidíte, jak se i ti největší mudrlanti a introverti snaží, aby stan neuletěl. Nebo, aby neztratil rukavici. Když zafouká vítr a uletí, budete ji vidět pět metrů před sebou, ale už ji nedoběhnete, protože sníh je dva metry hluboký. Ztratíte rukavici a umrzne vám ruka. To jsou hrozně jednoduchý věci.“

Jak tohle člověka ovlivní?
„Najednou zjistí, mimo rozumový uvažování, jak mu strašně záleží na tom, aby nezmrzl, přežil, aby tady byl. Najednou to člověk prostě ví. Západní kultura zdrhá před pojmem nemoc, utíká před pojmem smrt. Hrajeme si na to, že smrt není. Nebavíme se o smrti. Není košer ptát se někoho, jak nesl, když někdo umřel, nebo jak se chystá na svou smrt.“

To jsou ale opravdu niterné myšlenky…
„To mám z debaty s Messnerem, když jsem s ním točil. Teprve, když vím, v čem může být moje smrt a vím, že bude, teprve vím, co má během mého života smysl. To je asijské učení, buddhistická moudrost. A opravdu to tak je. Možná do žádného Grónska neodletím, protože vyjdu z hospody a srazí mě auto a mám smůlu.“



Vycházejme z toho, že odletíte. Proč jste si po Severním pólu vybral jako další polární expedici zrovna přechod Grónska z východu na západ?
„Jsou určité standardy, podle nichž někam patříte. Přechod Gŕonska je státnice z polárničtiny. Není to nic, z čeho by měl člověk padnout na zadek. Na světě jsou možná desetitisíce lidí, kteří přešli Grónsko. Sportovní pochod na Severní pól udělají ročně desítky lidí. Není to tak unikátní věc, ale je to hodně náročná věc. Je to hodně těžký.“

V čem?
„Nejdřív se člověk musí dostat na  ledovec. Tam se buď podaří najít výstupová cesta, nebo si člověk najde helikoptéru a to ho na ledovec posadí. Pak člověk stoupá, tomu se říká summit of the icecap – vrchol toho ledovce, který má komolý tvar, vítr ho brousí. Člověk začne šlapat do kopce proti větru, pak vyleze na hřbet a jde po větru dolů. Takže pokaždé je to blbě. Jsou tam trhliny. Jak se otepluje, a ono se opravdu otepluje, ledovec praská. Jsou tam ledovcové řeky. Pak je tam výzva trefit bod, na kterém se podaří slézt z ledovce.“

To už budete mít vyhráno, že?
„Měla by to být nejkrásnější část celé cesty, pokud se k ní dostaneme - dojít po sestupu z ledovce k moři. Člověk už se může na všechno vykašlat a došlápnout posledních čtyřicet kilometrů. Uvidíme, pokud se tam zobneme nějak moc, tak to bude peklo. Pokud ne, tak to bude krása. Nemyslím si, že jsem Messner nebo Emil  Holub nebo Nansen, kteří měnili svět. Ne. Je to sportovní výkon, meta, která odráží schopnost poradit si s mrazem, což vyžaduje určité dovednosti a schopnosti.“

Jaké?
„To je téma logistika mrazu. Když je člověk v teple, v hospodě a venku je jaro, nenapadnou ho všechny důsledky, co způsobuje mráz. Když je venku minus třicet, pětatřicet, tak jsme na nějakém dvojnásobku mrazu oproti mrazáku, co máme v lednici. A člověka někdy zaskočí, když vytáhne z lednice špenát a on je tvrdý jak kladivo. A v těchto podmínkách, dvakrát tak drsných, člověk žije. Všechno, co má elementární obsah vody, zmrzne.“

Jak to řešíte?
„Všechno musí být úplně vysušené, maximálně dehydrované, aby s tím šlo pracovat. Já rozhodně jdu se slivovicí a se slaninou. Slaninu budu mít nasekanou na malý čtverečky, které tam zmrznou na kostku cukru. Ono to funguje jak bonbon. Člověk to dá do pusy, cumlá to, ono se to ohřívá, rozpouští to mastnotu, voní to kouřem. Je to takový hrozně příjemný.“

Lížete i slivovici?
„Ta nezmrzne. Ve vodce se udělají kusy ledu. Stalo se nám to s čistou, kvalitní vodkou, když jsme šlapali na pól. Tam byly kry. Ale slivovice! Inu, z Valašska, dobrá, od rodiny… (směje se) Vydržela.“

Co když promoknete?
„Člověk nejvíc věci vysuší, že je dá ven zmrznout a pak z toho vytluče kusy ledu. V botách máte dvě vrstvy ponožek a když se vyzouváte, tak je problém vytrhnout nohu z boty, takže k ní přimrzne. Ale po nějaké době ji vytrhnete a boty dáte vymrznout. Ráno se vzbudíte, vytáhnete to zvenku,  je to tvrdý jako šutr. Vy do toho mlátíte, abyste vytloukl sníh a led. Pak řešíte problém, jak do toho dostat nohu, protože je to zase tvrdý. Ale boty jsou suché.“

Jak těžké je zachovat si v takových podmínkách zdravý rozum?
„Je to hodně psychicky náročné. Člověk šlape a nemůže si říct: dneska dolezu a vysaunuju se, odpočinu si. Svádím souboj se svou hlavou, s džípíeskou, s terénem, s počasím. A nonstop, pořád. Ve stanu je přes noc úplně stejná teplota, jaká je venku. Minus třicet, minus pětatřicet. Ale dýchám, takže můj dech se sráží v celtě nade mnou. Takže se vzbudím a stan je bílej zevnitř. A je potřeba, dřív než cokoli jiného, zkusit co nejopatrněji  sníh setřít z vnitřní stěny stanu, abych si nezamokřil věci, které budu mít na sobě. To nejkrásnější na polárních výpravách je to, že je to výlet do krajiny vlastní duše.“

Jak to myslíte?
„Člověk si musí být furt schopen hledat, na co se těší. Vašek Sůra, český polárník, říkal, že když šlapal na Špicberkách a vzbudil se, nejvíc si přál, aby si dal ránu do hlavy a upadl do bezvědomí. Aby to ráno nepřišlo. Člověk je v relativním teple ve spacáku. A při každém pohybu tam pouští mráz. Musí nějak vylézt, rychle se oblíknout, zahřát se. Když se člověk vzbudí, očistí sníh ze stěny a nezamokří se, den už perfektně začal. Když večer ze spacáku  vytluču všechen led a vím, že mi bude tepleji, je to zázračný. Tam člověk zjistí, co je důležitý. Na hovadiny nemá myšlenky. Vzpomíná na lidi, který má rád. Napadají ho řešení situací, který ho opravdu trápí.“

Co se může přihodit?
„Když jsem šel na pól, měl jsem rýmu a podcenil jsem to. Měl jsem si dát neoprenovou masku a místo toho mi tekl sopl z nosu. Udělal se mi rampouch, který mi spekl fousy, nos a rty k sobě. Já jsem celý den nemohl pít ani jíst, protože to nešlo.“

Jak jste to řešil?
„Pil jsem jenom to, co jsem si jazykem rozpustil z toho rampouchu. Večer, když jsem se pak mohl napít, bylo to nádherný. Věděl jsem, že den, dva člověk vydrží i při špatném režimu. Člověk ten rampouch nesmí urvat, protože by si to mohl strhnout s kusy kůže. Musí to vydržet, až se mu to ve stanu rozpustí. A protože polévka je vřelá, tak ještě vydržet, aby se neopařil. Věci mají opravdu zpátky svoje původní hodnoty. A když to můžu vypít a je to chutné, dobré, jsem fakt šťastnej.“

Máte krizovou variantu pro případ problémů?
„Na cestu přes ledovec musíte mít oficiální povolení z Dánska a zaplacené pojištění, které pokryje cestu živýho i mrtvýho člověka v helikoptéře. Na celém východním pobřeží je jediná helikoptéra. Kdyby se něco stalo, je nás šest, budeme mít víc věcí, vypomůžeme si. Kdyby někdo škaredě omrznul, na helikoptéru se může čekat i deset dní. Cesta na pól je ale mnohem rizikovější, protože kvůli pohybu ker můžu za hodinu můžu být někde jinde, takže mě taky  nemusí najít.“

Jak se na vaše výpravy dívá rodina?
„Mám sedmiměsíční dceru Evičku. Když jsem doma řekl, že by šlo zrealizovat cestu do Grónska, že se nějaké peníze rýsují, ale že bych tam neodjel, žena řekla: To je jasný, že pojedeš. Fungujeme tak, že ona ví, koho má doma.“

Expedice Cross Greenland
Petr Horký se vydává do Grónska ve výpravě s pěti Angličany. Cílem je přejít Grónsko, největší ostrov světa, z východu na západ, od moře k moře. Tuto cestu v minulosti zvládly tři české výpravy. Horký odlétá 20. dubna. Veškeré zásoby jídla a paliva si polárníci ponesou sami, protože v pusté oblasti není žádné osídlení, ani žádná základna.