"Hlavou zeď prorazíš!" Své životní motto dotáhnul florbalista Štěpán Slaný k dokonalosti na dvou frontách. Pro svou agresivní hru a bojovnost třikrát lovil ze schránky pozvánku na světový šampionát. V životě mimo mantinely zase nedbal hlasů posměváčků a před šesti lety přivedl na svět hudební festival Banát v rumunském Eibentálu. Z bizáru tří kamarádů se stala akce, která má v Česku výborný zvuk, do tisíc kilometrů vzdálené divočiny, kde žijí stěží tři stovky obyvatel, jezdí TOP české kapely a tisíce fanoušků. Oba tábory milují tamní unikátní atmosféru! O festivalu, blížícím se florbalovém MS v Praze 2018 i politickém „výprasku“ promluvil 34letý obránce z České Lípy v exkluzivním rozhovoru pro Superlife.
Co je sakra Eibentál? Také jsem si tento dotaz položil, následně vygoogloval. Malebná víska založená českými kolonisty v rumunském Banátu počátkem 19. století, zněla odpověď. Co tam ale přivedlo Slaného, matadora, který v nejvyšší florbalové soutěži odehrál za Mladou Boleslav, Liberec a Českou Lípu přes 600 zápasů a má bronzovou medaili z MS 2010 ve Finsku? Mohla za to žena.
„Po seznámení s tehdejší přítelkyní, nynější manželkou, jsem se měl vydat na povinnou návštěvu prarodičů. Když mi ale Anetka oznámila, že její kořeny jsou z Rumunska a právě tam naše obyčejná rodinná návštěva bude mířit, byl jsem trochu vyděšený. Představoval jsem si ty vlnité plechy, ostnaté dráty, žebrající děti," přiznává otevřeně Slaný. Co se dělo dál, by ho ani ve snu nenapadlo.
Kdybyste si našel životní partnerku třeba v Kozlech u České Lípy, žádný festival by nebyl, uvědomujete si to?
"Je to tak, za vším hledej ženu. Věděl jsem, že manželka je docela divoká, ale netušil jsem, že je řízlá Balkánem. České vesnice v Banátu mně však hned po příjezdu učarovaly, nevím, zda to bylo mojí manželkou, nebo tou skvělou slivovicí." (smích)
Od prvního okouzlení k hudebnímu festivalu je ale celkem daleko, ne?
„To byl vývoj různých událostí. Na té první návštěvě jsem se chytl nadějného mládence Tibiho. Protože jsem dostal chuť ochutnat něco dobrého, tak jsem s ním zdrhl z rodinné grilovačky a podnikli jsme menší tah místními hospůdkami. Po návratu jsem se rozhodl, že si tam koupím baráček, který s Tibim a mým kamarádem Honzou proměníme na první turistické centrum. Tibimu totiž nebylo snad ani 18 let, neměl telefon, ale měl třeba míchačku, zkušenosti a nadšení. Za půl roku jsme položili základy legendární hospody “U Medvěda”, přivítali první turisty, další rok provedli první školní expedici. A pak jsme se po pár letech dostali před myšlenku českého festivalu. Florbalista, házenkář a kluk z Rumunska za to prostě pořádně vzali.“
Jistě si pár lidí klepalo na čelo, když jste jim svou vizi popisoval. Byla to velká výzva?
„V životě jsem udělal dost zvláštních věcí, ale tahle se pravděpodobně bude vyjímat. Muselo mi přeskočit. Sehnat dvacet kapel a pár set fanoušků a odvést je autobusy někam do lesů v Rumunsku bylo tak bláznivé, že to klaplo na první dobrou. Divokej Bill, Mňága a Žďorp a další kapely do toho šly s námi, bez nároku na cokoliv, jen za nečekané zážitky. A že jich bylo. Naše zkušenosti byly pouze z jedné návštěvy Benátské noci, kde jsme s Honzou brigádně vykupovali přepálený olej. Jeden kámoš nám řekl základní festivalovou trojčlenku - musíš se dobře napít, vyspat a vys**t. Pak již stačilo mít tu míchačku, motorovou pilu a nadšení.“
Kapela Wohnout se nechala slyšet, že to je nejlepší festival, na kterém kdy vystoupili. To se poslouchá dobře, že?
„Na začátku jsme vůbec netušili, proč by tam kapely měly chtít hrát. Naše pravidla jsou totiž jasná, cesta zdarma, spaní na zemi, bez nároku na honorář a s jedním jídlem denně. Ale s obrovským zážitkem. Kapely po dlouhé době zažívají, že někam přijedou a čekají třeba tři dny na koncert, chodí po kopcích, korzují českou vesnici, stávají se obyčejnými fanoušky a užívají si takovou hudební dovolenou. Domů pak odjíždějí s pocitem, jako když v mládí opouštěly dětský tábor. Skoro všechny se chtějí vrátit, každý rok se nám hlásí tři stovky kapel. Wohnouti u nás byli vloni potřetí a jistě ne naposledy.“
Zní to skvěle, pořád to ale úplně nechápu. Jsem člověk, který v Rumunsku nikdy nebyl…
„Musí se to zažít, slova úplně atmosféru, která tam panuje, vystihnout nedokážou! Rumunsko je in, je to země nečekaných možností a zážitků v kombinaci s krásnou přírodou. Vše umocňuje atmosféra českých vesnic, její zvyky, stařičké tradice, které nenajdete ani v nejzapadlejší vesničce na jižní Moravě. A ta kuchyně, pálenka, to se musí zažít.“
Lidé si díky nám za čtyři dny vydělají čtyři měsíční výplaty
Zníte strašně zapáleně, bylo všechno vždy jen růžové?
„První ročník byl tak punkový, že se řešit ani nic nedalo, to byla jedna velká jízda. Když se vydáš do Rumunska a uvěříš této akci, musíš čekat, že to nepojede jako švýcarské hodinky. Stage jsme vyrobili z toho, co jsme našli v lese, kadibudky nám udělal jeden strejda a domácí pálenka tekla všude. Pálení všeho možného je totiž banátský národní sport. Tahle nedokonalá a euforická premiéra určila trend dalších ročníků, rumunský Woodstock, s pokorou, respektem a úctou k místním českým krajanům.“
Jak vypadá festivalový Banát teď, o šest let později? Dá se to vůbec nějak porovnat?
„Už se neschováváme, všichni vědí, kdo to organizuje. První ročník to bylo stylem “ty vole, někdo se nás jde na něco zeptat, dělej, že jsme fanoušci, že taky nic nevíme.” Báli jsme se dotazů, kontaktů, průšvihů. Pár věci jsme trochu vychytali, stále si však potrpíme na zdánlivé nedokonalosti a nekomfort, chceme souznít s místní atmosférou, nechceme být sevřeni sponzorským plněním, chceme být alternativou českým fastfoodovým festivalům. Na posledním ročníku jsme vyměnili dopravu, místo společné cesty autobusy jsme připravili speciální vlakový expres.“
To muselo vypadat možná trošku jako v legendárním českém filmu Proč?...
„Byla to jízda. (smích) Půlkilometru dlouhý rychlík se nevešel do většiny stanic, vezl 1180 pasažérů, osm barů, dvacet vagónů a jen projít vlak tam a zpět byla hodinová procházka plná zážitků. Neuvěřitelná atmosféra se nesmazatelně zapsala do hlav nejen fanouškům, kapelám, ale i všem vyděšeným celníkům a milovníkům železniční dopravy. Za posledních třicet let totiž nic většího z republiky nevyjelo. Nebudu teď lhát, když řeknu, že jsme byli kousíček od toho největšího vlaku v celé historii české železnice.“
Jaké máte s Banátem, potažmo vaší tamní hospodou U Medvěda, plány do budoucna?
„To již není dávno jen hospoda, o Banát se staráme komplexněji, spolupracujeme s místními školami, sháníme materiální pomoc, značíme a vytváříme nové turistické cíle, loni jsme otevřeli lezecký resort se třiceti cestami, půjčovnu kol a koloběžek, letos chceme rafting. Příští rok pak zimní sezóny, spolupracujeme i s Ondrou Bankem. V České republice se pak věnujeme hodně osvětě, přednáškám na školách, medializaci a hodně práce sebere příprava festivalu. Český Banát je životní výzva, věříme, že i s naším přispěním ho pomůžeme zachránit.“
Spolupracujete i s Člověkem v tísni, jak to funguje?
„S organizací Člověk v tísni spolupracujeme poměrně úzce. A to nejen na pořádání festivalu, ale především nad celou správou Banátu. Právě tato organizace má vytvořený speciální asistenční program na podporu českých krajanů v Rumunsku. Úzce spolu kooperujeme mnoho charitativních aktivit. Hlavní rovnice je, že do Banátu přijedou fanoušci, kteří se ubytují u místních, využívají zdejší služby a díky tomu, že tam je průměrný plat 4000 korun měsíčně, spotřební ceny jsou přitom na stejný úrovni jako v Česku, mnohdy i dražší, tak ty místní krajané jsou schopni si tam za týden vydělat čtyři až pět měsíčních platů během čtyřdenního festivalu, to je ta hlavní pomoc!“
Řekněte mi, nejste už šťastnější v Rumunsku, než tady v Česku?
„Snažím se být hodně aktivní nejen v Eibentálu, ale i doma v České Lípě, není mi lhostejný veřejný prostor a snažím se pro něj něco dělat. Díky aktivitě jsem se dostal i do komunální politiky a tak se mi nabízí časté srovnání. Češi si žijí spokojeně, mají čas sledovat, jak dvacet dva poslanců řeší třináct imigrantů. Lidé v Banátu nemají čas řešit podobné věci, oni řeší vlastní existenci. Pro mě je to tak tří měsíční oáza klidu, druhý domov, kam se hrozně těším, nachodím tisíc kilometrů, spím pod širákem, ale zároveň bych tam nedokázal žít celý rok.“
Zmínil jste své politické aktivity, je pravda, že jste kvůli nim dostal slušný výprask?
„Tři roky jsem zastupitel České Lípy, snažím se zde motivovat mladší generaci k tomu, že komunální politika je důležitá věc, která lze poměrně slušně ovlivnit ku prospěchu mladších generací. Bohužel, ne všichni na to slyší tak, jak bych si přál a před volbami se mi to snažilo pár potetovaných joudů vysvětlit i fyzicky. Což vysvětlili nejenom mně, ale i pár mým kamarádům. To pro mě byla fajn zpětná vazba, že jsem na správné cestě a nechci z ní uhnout. Vím, odkud vítr fouká, ale kdo se bojí, nesmí do lesa. Já se do toho českolipského lesa chodit zatím nebojím. I když ve srovnání s rumunskými lesy je to nebezpečnější, a to tam běhaj medvědi.“
Chodím na pivo a bojuji za své město!
Sportem vašeho života je florbal, dost překvapivě jste se s ním setkal i v rumunských horách. Jak se to seběhlo?
„To bylo hodně zajímavé, ze srandy jsem se ptal krajanů, jestli florbal znají, ale oni překvapili, že to je jasná věc. Ukázalo se, že mají hokejky a hráli přáteláky proti druhé vesnici Bígr na blízké vyhlídce Znamana ve vysoké trávě. Vozím jim alespoň pár hokejek a míčků, které se na té louce docela dobře ztrácí.“
S Českou Lípou, ze které pocházíte, jste si splnil letitý sen - zahrát si českou nejvyšší soutěž. Cítíte se mezi smetánkou komfortně? Aktuálně jste v sestupovém pásmu.
„Já se v ní cítím krásně, samozřejmě jsme velcí outsideři, ale o to více si užíváme zisk každého bodu. Nešli jsme do sezóny s přehnanými ambicemi, víme, že budeme reálně bojovat o udržení. Doma hrajeme vždy před plnou halou, je to svátek nejen pro nás, ale i celý klub a fanoušky. Pro mě osobně to je největší florbalový úspěch, zažil jsem pár světových šampionátů, mám odehráno mnoho sezón v superlize, ale hrát za tým, který jsem dokázal dostat z páté ligy až sem, to je něco nepopsatelného. Jsem rád, že jsem tomu obětoval pět let i jako hráč. Stálo to za to.“
Před sezonou jste coby sportovní manažer České lípy patriotsky slíbil odehrát sezonu jen s odchovanci. Nelitujete toho?
„Jdeme svojí cestou, jsme v docela silném florbalovém regionu, vedle nás je Ústí, Liberec a Boleslav, to jsou všechny superligové kluby. My se musíme soustředit na vlastní výchovu, máme silný mládežnický klub, téměř deset mládežnických akademií v malých městech, nastartovali jsme velký klub i ve Šluknovském výběžku. Jestli tento trend udržíme, jsem zvědavý, co se z toho za deset let vyvine. Česká Lípa vždy bude týmem patriotů, platíme si příspěvky, chodíme na pivo a bojujeme za svoje město.
Česko pomalu ladí na domácí florbalové MS v roce 2018? Vy jste v Praze už jedno MS jako hráč zažil, jaké to bylo?
„Já jsem měl unikátní šanci se na MS podívat ze všech stran, byl jsem prvním náhradníkem a zároveň jsem byl v organizačním štábu MS jako agenturní pracovník. Po druhém zápase jsem byl donominovaný kvůli zranění Pavla Bruse a mohl jsem si tak užít v té době šílenou atmosféru tisíců fanoušků, na což jsme v běžné sezóně nebyli zvyklí. Moje zážitky tak jsou atmosféra a závěrečná párty, tam jsem se trochu utrhl.“
Od MS 2018 se čeká, že by mohlo florbal posunout zase o stupínek výše. Možná k profesionalizaci, možná třeba i k olympijským hrám.
„Mistrovství světa je velká sportovní akce, dokonce v roce 2018 největší v České republice, už to dává této události velký kredit. Florbalové hnutí má opět další šanci přesvědčit veřejnost, že florbal již není dávno sport školních tělocvičen, ale za pár let zažil neuvěřitelný progres a dostal se na úroveň ostatních sálových sportů. Olympiáda je pro všechny vzdálený sen. Profesionalizace sportu je na pořadu dne, ale nejprve by si kluby měly vybudovat organizační profesionální strukturu, která florbal ještě více nakopne.“
Jste výborný organizátor, to jste několikrát dokázal při domácích zápasech České Lípy, na které přišla plná hokejová hala. Jste nějak činný ve štábu chystajícím MS?
„Nikdo mě neoslovil. Organizace mě baví, mám za sebou pár akcí a ono je vlastně jedno, jestli pořádám Euro Floorball Tour, superligové zápasy, nebo vypravuji vlak do Banátu na festival.
Možná za to můžou vaše občasné ataky Českého florbalu. Naposledy jste na svém facebooku poukazoval na nadsazenou návštěvnost přátelských utkání se Slováky v Mladé Boleslavi.
„Já pouze říkám, co si myslím. Nejsem velký kritik, snažím se být konstruktivní, vedení Českého florbalu fandím, ale nechci, aby se vzdálili od členské základny tak, jako se to stalo u jiných svazů, to je cesta do záhuby. Tak občas přispěji malým troškem, kdy je upozorním, že jsme tady a sledujeme je. Na vývoji florbalu mi záleží a to že mé jméno občas někomu nejde pod vousy nejenom na hřišti, ale i ve společnosti, není věc, ze které bych se hroutil.“
