Čím otevřenější a upřímnější zpovědi sportovců bývají, tím větší úspěch u čtenářů mají. Ale pouze to nestačí. Osou životopisu musí být silný příběh, který přesahuje hranice sportovních hřišť. To vše se podařilo skloubit tenistce Martině Navrátilové, jejíž autobiografie z roku 1985 patří mezi nejpovedenější.
Slavná hráčka tehdy žila už deset let na Západě, kam jako devatenáctiletá emigrovala z komunistického Československa. Patřila k nejpopulárnějším (a nejlepším) sportovkyním světa. Tak proč se nepokusit o první rekapitulaci svého životního příběhu.
Ke spolupráci na knize pozvala George Vesceye, sloupkaře listu New York Times. Americký novinář se tehdy dokonce vypravil do Československa, aby nasbíral co nejvíce materiálů. Hovořil s rodinou Navrátilových i Janem Kodešem. Přečetl si Švejka i knížky od Milana Kundery a Josefa Škvoreckého, začal poslouchat Bedřicha Smetanu a Antonína Dvořáka.
Kniha líčí dětství Martiny Navrátilové, její emigraci do USA i začátky v novém světě. Přibližuje její největší tenisové úspěchy a hlavně složitou cestu k nim. Dnešní zarytá propagátorka zdravého životního stylu třeba přiznává, že jako dorostenkou kouřila cigarety. „Bylo to opravdu absurdní: běhala jsem, abych se dostala do formy, a pak jsem tajně šlukovala, a dostávala jsem se z formy,“ píše.
Hovořit o sexuálním životě není dnes pro sportovce žádné tabu, ale před více čtvrtstoletím to rozhodně nebylo obvyklé. Navrátilová ovšem byla zvyklá bořit zaběhnuté pořádky. Už v červenci 1981 v rozhovoru pro Daily News provedla coming-out a přiznala, že je lesbička. Podobně otevřeně ve své autobiografii hovoří o první sexuální zkušenosti s mužem, ještě v Československu, když jí bylo sedmnáct let. Prozrazuje také, že její odlišná sexualita později vyvolala velký konflikt v rodině a byla jedním z důvodů, proč se rodiče se sestrou vrátili z emigrace domů.
Jana Navrátilová • Foto ČTK
Kniha, která v Americe vyšla pod prostým názvem „Martina“, se ještě v roce 1985 dostala k hrstce šťastných čtenářů do Československa. Vyšla totiž i v českém překladu Josefa Škvoreckého v jeho torontském exilovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers pod titulem „Já jsem já“. Slavný spisovatel trochu bojoval s tenisovou terminologií, a tak Navrátilová zásadně proměňovala nikoli mečboly, nýbrž mečpointy.
Legendární tenistka měla při psaní autobiografie štěstí, že žila ve svobodné zemi a nemusela dumat nad tím, co by bylo taktičtější zamlčet a co vůbec nemá naději projít cenzurou. Její vrstevníci žijící v Československu to měli poněkud složitější. Přesto i zde, například v proslulé edici Stadion, vycházely zajímavé životopisy. Jen si zkrátka člověk musel při jejich čtení leccos domýšlet nebo si sám vzpomenout na události a lidi, kteří měli být ze společenské paměti vymazáni.
Výmluvný je například životopis hokejového brankáře Jiřího Holečka „Fakír“ z roku 1984 a v něm kapitola o finále mistrovství světa 1972. První dva góly vstřelili pozdější emigranti Václav Nedomanský a Richard Farda, proto jsou zásadní okamžiky boje o zlato popsány takto: „Až najednou přijde ta Martincova minuta, vyveze kotouč, přihraje – a 1:0. Čas: 8:48. A za třicet sekund 2:0, opět hlavně Martincovou zásluhou.“ Dnes úsměvné, tehdy nutné.
Někdy je také zajímavé si sportovní autobiografie přečíst s odstupem několika let od vydání. Ve chvíli, kdy už člověk zná další pokračování příběhu.
Třeba Martina Navrátilová na konci své knihy sní o tom, že by si jednou zase chtěla zalyžovat v Krkonoších a v roce 1986 by si v Praze ráda zahrála Pohár federace. Skutečně se pak na Štvanici představila a od roku 1990 může do své vlasti jezdit, kdykoli se jí zachce.
Také se sama sebe ptá, jestli by byla schopna hrát tenis profesionálně až do čtyřicítky. Jak víme, běhala po světových kurtech ještě v padesáti letech.
Podobně hokejový brankář Dominik Hašek v závěru životopisné knihy „Chytám svůj život“, kterou napsal společně s televizním komentátorem Robertem Zárubou a vydal v roce 1999, vysvětluje, jaké důvody ho vedou k ukončení kariéry. No, a zítra se na něj můžete jet podívat na zimák do Českých Budějovic.
