Kukal vzpomíná: Rumuni nám zavazovali boty

Světoběžník Jan Kukal zažil boje o Davis Cup v roce 1972 v Rumunsku, kde jako trenér pracoval s Iliem Nastasem a Ionem Tiriakem. Pohár nevyhráli, nicméně zážitky z lovu na medvěda, zbožňování obou hráčů a respekt celé země jsou pro něho nezapomenutelné.

Jako trenér pracoval Jan Kukal u daviscupových týmů Rumunska, Malajsie, Nizozemska, Švýcarska a Rakouska. Zřejmě je to rekord v počtu zemí pro jednoho člověka. V jeho domě v Boldogu u Sence na Slovensku ale moc památek na tohle tenisové putování nenajdete.

„Vždyť on je největší bordelář, jakého kdy bůh viděl,“ komentuje to Kukalova manželka. Ovšem když začne tento charismatický muž o svých zážitcích vyprávět, je to lepší, než kdyby se naráz otevřelo deset knihoven.

Jaké to bylo, když Rumuni doma válčili s Američany o trofej?
„To byl ze všech zemí, kde jsem byl, můj největší zážitek. V Bukurešti jsme prohráli 2:3, za Rumuny nastoupili Tiriac a Nastase. Pro Rumunsko to byla velká sláva, jenže vztahy tam byly tragické, navíc Nastase si z Ameriky přivezl obrovský puchýř, takže samá komplikace. Já jim dělal i prostředníka, protože oni se nemohli vystát, nemluvili spolu. Bylo to něco šíleného. Všichni hráči měli podobizny ve výkladech ve městě, měli vlastní vozy, jezdili v otevřených autech, davy je zdravily na ulici. Plný stadion jsme měli i na tréninku a jeden den přišlo šest tisíc vojáků, kteří tam pořád dupali, zkoušeli nosnost.“

Dařilo se vám vycházet s Tiriakem a Nastasem?
„Měl jsem dohodu s Tiriakem, že s ním můžu dělat, co chci. Nastase měl zase raději takový volnější režim, byl to playboy, klasický případ optimální tenisové povahy. Takový happy gangster, veselý typ. Pokud si navzájem něco chtěli, vzkazovali si to po mně. Ale i zážitky mimo tenis byly úžasné. Měli jsme třeba regeneraci, rekreační plavání v bazénu, syn diktátora Ceauceska se koupal s hráči nahý, panovaly tam takové feudální poměry. Každý hráč měl k dispozici svého sluhu, který mu dokonce i zavazoval tkaničky, Tiriac se nechal oblékat rovnou celý. To jsem nikde jinde nezažil. Monarchie tam byla silně zakořeněná.“

Co za problémy jste musel mezi znesvářenými hvězdami řešit?
„Překvapivé bylo, že Nastase, vítěz z Flushing Meadows, ten rok navíc světová jednička, nebyl v Rumunsku tak populární jako Tiriac. Ten tam byl obrovsky oblíbený. To přinášelo potíže. Oni měli oddělené šatny a mně se to zdálo hodně špatné, hlavně kvůli jejich deblu. Takhle narušené vztahy jsem zažil znovu v Rakousku mezi Musterem a Skoff em, ti se taky spolu nestýkali, ale nehráli spolu čtyřhru.“

Zmiňoval jste i jiné než tenisové zážitky, povídejte.
„Bylo to ohromné. Jelo se třeba na lov medvěda, kterého tam chudáka přivázali ke stromu. Vyrazili jsme tam auty, houkačky klestily cestu před námi. Tiriac toho medvěda netrefi l a jelo se zase zpátky. Nádherný zážitek bylo taky setkání s panem Davisem, který tou dobou ještě žil a během finále vystoupil. K tomu je potřeba říct, že zápas přenášelo snad pětašedesát zemí, ne jen ti dva finalisti. Pan Davis tam vystoupil s pohárem a pronesl poděkování za nádherné přijetí – ale v Budapešti. Natolik byl už unavený. Přesto to byl unikátní zážitek. Hraje se o hodně pohárů, ale jen jeho takhle silně zakořenil. Srovnat se to dá snad už jen se Stanley Cupem.“

Traduje se, že v Rumunsku bývalo hodně divoké prostředí, až sprosté. Jak jste se cítil vy jako zástupce domácí strany, když se Nastase nebo Tiriac hádali jako malí kluci o evidentní míče?
„Je jasné, že tam bylo úplné peklo. Tam se vůbec nedalo hrát blízko lajn. Hlavním rozhodčím byl jeden Argentinec, bývalý hráč, ale fakt, že zápas vyhráli Američani, byl způsobený pouze fantastickým výkonem Stana Smithe. Vyhrát zápas v těch podmínkách bylo strašně těžké. A jak jsem se cítil? Já jsem tam měl hodně práce. A to jsem se vždycky cítil dobře. Taky proto jsem dříve raději než Davis Cup dělal Fed Cup, protože tam s ženskýma bylo daleko víc práce. U Rumunů jsem to bral vyloženě jako poctu. Vždyť kdo mohl říct, že trénoval Tiriaka nebo Nastaseho, se kterým jsem měl výborný vztah. Tyhle talentované kluky já jsem měl vždycky rád.“

Na druhou stranu asi nebylo nic příjemného jako domácí tým prohrát. Nemuseli jste jít na kobereček?
„Neměli jsme tam žádný problém, pokud si vzpomínám. Jenom tam zavládlo neskutečné zklamání. Oni byli ve finále druhý rok po sobě a věřili, že doma určitě vyhrají. Nesli to těžce. Víte, tlak na domácí hráče je obrovský, poznají to i Španělé v Barceloně. Jejich stav se projevil už na Turnaji mistrů. Ve dvou týdnech zahrát Turnaj mistrů a pak finále Davis Cupu je téměř nemožné. Tím se nám vytváří obrovská šance. I když Nadal může na antuce hodně ožít. Nepodceňoval bych ho ani náhodou.“

Bylo tehdy v Rumunsku největší peklo, jaké jste kdy s tenisem zažil?
„Ještě si pamatuju rok 1983 a náš zápas v Paraguayi, Kodeš byl kapitán a já trenér. Tam byla jihoamerická kapela v hale, dělalo to hukot a v prvních řadách seděli lidi ozbrojeni mačetami. Při utkáních Tomáše Šmída, na kterého se zaměřili, ty mačety vytáhli a vykřikovali, že ho budou sekat jako hlávku zelí. Což bylo šílené. Mimo jiné to byl rok, kdy tenisu hrozilo velké nebezpečí, protože Vasil Biľak vykřikoval, že ho zlikviduje.“

A mimo jiné i rok, kdy jste hráli daviscupový zápas doma proti Sovětům.
„Hráli jsme v Hradci Králové, bydleli jsme na hotelu a měli jsme hrozně hlučné patro. Šel jsem za ředitelem, jestli by nás nemohli přestěhovat, on se pořád vytáčel, nechtěl říct, co je, a pak z něho vylezlo, že máme celé patro napíchnuté a že nás odposlouchávají. No tragédie. Pak jim tam Šmíd dával přednášku, že strašně milujeme ruské hráče, ale je hrozná smůla, že je budeme muset porazit. My jsme se u toho váleli smíchy. Naštěstí zápas se velice těsně vyhrál. Mečíř i Šmíd prohrávali 0:2 na sety a z toho ještě vyhráli. Když o tom tak přemýšlím, tak největší kuriozity jsem asi stejně zažil s našimi týmy.“

Povídejte.
„To jsme třeba vyhráli Evropskou zónu, Kodeš, Pála, Zedník a já. Hráli jsme pak světové semifi nále a vítěz vyzval Ameriku, která jako obhájce Davis Cup nehrála. Semifi nále bylo v Brazílii, v Porto Alegre. Tehdy byla vyprodaná pražská Štvanice, přišlo asi 100 tisíc žádostí o lístky. Naši zástupci na losování v Londýně nerozuměli, kde se to hraje. My jsme tam jeli pozdě, protože si všichni mysleli, že to bude v Praze.“

Jaké byly další zážitky?
„Pro nás bylo nejhorší, když jsme se vraceli kanálama po prohraném zápase. A jedno velké drámo jsem zažil s Fed Cupem, když jsme ho v roce 1983 vyhráli. Pravděpodobně od Škutiny, který byl agentem StB, jsme dostali samizdatovou literaturu, a při pasové kontrole byla vyhlášena prohlídka do naha. Byla tam spousta novinářů, kamery, a před nimi Mandlíková a Suková! Naštěstí to úplně celé neproběhlo, předseda ČSTV Himl tomu zabránil. To bylo potupení a pro mě důkaz, že se mám snažit zase dostat do pryč.“

Proč jste museli „chodit kanálama“, když jste prohráli?
„My jsme tehdy nehráli o peníze, ale o výjezdní doložku. Tu jsme ztratili, když jsme v Davis Cupu prohráli. Takže zpátky už jsme se vraceli s neplatnými pasy a čekalo se do dalšího roku. Proto byl Davis Cup pro nás klíčový. V Düsseldorfu jsme hráli debla, hrozné nervy, křeče, Kodeš ležel v jednom rohu, já v druhém, 19:17 jsme vyhráli v pátým setu. Pro nás to byly nervy a pro naše fandy a publikum je Davis Cup skoro všechno.“

Jak si vás považovali v Malajsii, kde jste taky působil?
„Tam naopak ta tradice taková není. U nich byl problém, že jak tam žijí Malajci, Indové a Číňani, tak v týmu musel být minimálně jeden Malajec. Jenže ti jsou bohatí a mocní, nemusí tolik pracovat. Měl jsem s tím problém a probojoval jsem si do týmu Inda i Číňana, abychom tam vůbec měli morálku. S Malajci se moc trénovat nedalo. Asi tak dva zápasy jsme ale i tak vyhráli a to pro ně byl úspěch.“

Vy osobně pojedete na finále do Barcelony. Co myslíte, jakou má český tým šanci?
„Já myslím, že šance je velká. Verdasco potvrdil, že je sice vynikající hráč, ale není to rozený šampion a koncovky mnohdy nezvládá. Je potřeba s ním hrát vyrovnaný zápas a v koncovkách on naseká chyby. Na Turnaji mistrů to nebylo poprvé, kdy vyrovnané zápasy těsně prohraje. Jen pozor, na rozdíl od nás oni mají třetího hráče, to je Ferrer, který je taky velmi nebezpečný.“

A pak jejich domácí prostředí.
„To sice ano, ale vezměte si, jak to s domácím tlakem je. U nás na Štvanici byla taková atmosféra, jako kdyby vám dali nohy do ledové tříště. To vám běžel mráz po zádech. Lidi nás hnali, na to vzpomínám nejraději. Porazili jsme tam v deblu Rusy v devětašedesátém a diváci rozstříhali síť. K domácímu prostředí ale musíte mít hodně sebevědomí a k tomu Španělům Turnaj mistrů rozhodně nepomohl. Zapomeňte, že by neuměli hrát tenis, ale sebevědomí je velká věc a oni můžou mít problémy.“