Co dnes dělají vítězové Davis Cupu z roku 1980?

Tomáš Šmíd: Na večeři s Maradonou

Raketu uchopí jen občas. To když běží tenisový týden pod jeho jménem v některém z luxusních světových hotelů. Letos radil návštěvníkům resortů na Sardinii a Kanárských ostrovech. „Je to tam nádherný, ale pak mě hrozně bolí kyčle. To mě deptá,“ povzdychne si 53letý elegán s nakrátko střiženým ježkem. „Hraju tam dvě hodiny denně, ne že bych se udřel, ale holt nejsem zvyklej.“

Lapálie s kyčelními klouby, kvůli nimž už léta neochotně uvažuje o operaci, jsou jediným pozůstatkem aktivního hraní. Zbytek těla nezlobí. „Hrával jsem singla i debla, na tom jsem se fyzicky dost oddělal,“ říká muž, jenž v daviscupovém týmu bojoval 13 let, připsal si 42 vítězství a později byl i nehrajícím kapitánem. „Je to daň sportu, ale každej má něco, že jo.“

Na stesky ho ovšem neužije. Ještě aby! Po rozvodu se těší ze sedmiletých dvojčat, s přítelkyní žijí v Itálii u San Marina, kde kromě jiného distribuuje vlastní značku vína. Do Česka, kde se potkává se starším synem, zavítá na deset týdnů v roce. Hodně času tráví v letadle na cestách přes Atlantik za aktivitami v oblasti realit.

Třeba v Miami v budově Jade Ocean, kterou navrhl věhlasný uruguajský architekt Carlos Ott, autor dubajského hotelu Burj Al Arab ve tvaru plachetnice. „Mám tu jeden byt v 18. patře. Ten pronajímám a mám z toho bolehlav. Totéž vedle Wall Street v New Yorku, s kámošem, co dělám kšefty v Itálii,“ popisuje Šmíd. „Pak ještě nemovitost v Panamě, a takhle to jede od rána do večera.“

Na přelomu 70. a 80. let si vydělal tenisem 3,7 milionu dolarů, pozdější investice na burze mu údajně vynesly ještě víc. Dopadu ekonomické krize ale neunikl ani on. „Velké starosti nemám, ale nadšenej z toho moc nejsem,“ usmívá se, když listuje prospekty a smlouvami na stole ve svém pražském domě na Žižkově. „Do dvou tří let se chci bytů zbavit a nemít nic, žádné starosti.“

Byť by se mohlo jevit, že od sportovních kořenů už se obchodník Šmíd odtrhl, jeho zážitky z původního oboru by vydaly na autobiografii. Nejen proto, že trénoval Borise Beckera. V Itálii chodí pravidelně na druholigový fotbal v blízké Ceseně.

Kamarádí se Salvatorem Bagnim, bývalou hvězdou Neapole a nyní komentátorem italského fotbalu. „Dvakrát za ním byl jeho dávný spoluhráč Maradona, tak jsme zašli na večeři. Diego je sympaťák.“ Stejnými slovy hodnotí i posezení s legendou šachu Garrym Kasparovem. „Hrál jsem s ním pár simultánek. Sympaťák, velikej sympaťák!“ zdůrazňuje.

Nadal • Sport

Šachy jsou ostatně obrovskou Šmídovou vášní. Na turnaji v Blatné s 350 účastníky skončil třetí v rapid šachu. Při exhibicích se u stolu potkával s mistry světa Spasským nebo Karpovem. „S ním jsem byl v jedenáctém tahu bez šance.

Největším kumštem je vyhrabat se ze zahájení, pak už to jde jakžtakž vyrovnaně. Jenže Karpov měl zahájení tak namakaný, že se lehce odchýlíte a on vás zničí. Každopádně u figurek aspoň zapojuju hlavu. Teď každej čumí jen do internetu a blbne z toho.“

Pokud je zrovna v Praze, zajde na fotbal do Edenu. Zkraje listopadu viděl naživo bezbrankový duel s Plzní. „U nás nemá fotbal šťávu, náboj. Řekl bych, že tu nevynikají žádní hráči.“

Možná i proto plánuje strávit penzi v hřejivém Karibiku. „Vždycky bylo mým snem zakončit to na slunci, na baru, s doutníkem, nic neřešit. Nebo tam být aspoň na zimu. Jenže už se mi zase nabalujou další obchody v Itálii. To je furt dokola,“ směje se.

Jan Kodeš: Zažil teroristy i povodeň Na vlastní kůži zažil v roce 2001 v New Yorku teroristický útok na Světové obchodní centrum. Chtěl si jít zahrát tenis, ale ředitel klubu na něj spustil: „To nevíte, co se děje?“ Pak telefon ohluchl. „Otřesný zážitek, do smrti na to nezapomenu. Jako by začala válka,“ vzpomíná wimbledonský vítěz. Následující rok postihly Prahu povodně, v rodinném činžáku v Karlíně, který zdědil se sestrami, vystoupila voda tři metry vysoko. Opravy trvaly přes rok. Po otci zdědil kromě nemovitosti i lásku k fotbalové Slavii, často ho můžete potkat na stadionu v Edenu. Ačkoli sám hrával tenis za Spartu, fotbalově ho to táhne spíše k sešívaným, „Fandím oběma klubům, ale když hrají spolu, tak přeju Slavii,“ netají se. Kodeš ve Wimbledonu • ČTK Nejvíce energie teď věnuje překladu své životopisné knihy (800 stran!) do angličtiny. Vyjde na jaře v USA ke 40. výročí jeho prvního vítězství na Roland Garros. S hraním tenisu na Štvanici si dal na chvíli pohov, nedávno absolvoval lehčí operaci menisku. Jeho trenérských rad využívá třináctiletá dcera Anička z druhého manželství, starší potomci Honza a Tereza už mají za sebou nějaký ten rok třicítku. Od ledna 2006 je členem komise Mezinárodní síně slávy The Golden Achievement Award, která každoročně během wimbledonského turnaje uděluje ocenění za zásluhy o rozvoj světového tenisu. Na slavný turnaj je zván rovněž jako člen All England Lawn Tennis Clubu, kterým se stal coby vítěz z roku 1973. Rád cestuje i na další dva grandslamové turnaje, kde se mu dařilo, do Paříže a New Yorku.

Pavel Složil: Idylka na jihu Floridy

Bývalý kouč Steffi Grafové žije v Naples, nejjižnějším městě na západním pobřeží Floridy. „Fantastické počasí po celý rok, dobré jídlo a příjemný tenisový klub, nic víc k životu nepotřebuju,“ libuje si 53letý trenér, někdejší skvělý deblista.

Pavel Složil • Jaroslav Legner - SportUž osm let pracuje v privátním World Tennis Clubu, posledních pět let jako tenisový ředitel. Apartmány a domečky si tam pronajímá mezinárodní společenství tenistů, i z Česka. Složil dává lekce dětem a dospělým, trénuje i celé skupiny tenistů, na kurtech je pět až osm hodin denně.

Každý čtvrtek navíc jejich klub pořádá velké exhibice, jichž se účastní všichni nejlepší hráči z města. „Hrajeme dvouhry i čtyřhry, pěkně naplno. Tím se udržuju ve formě. Zdraví mně slouží, tenis mě pořád moc baví.“

Občas ho navštěvují kamarádi, bývalí tenisté Petr Korda a Ivan Lendl. „Projíždějí kolem nás se svými dcerami na golfové turnaje. Sem tam tu i odehrají nějakou tu exhibici.“ Nedávno se do Naples přestěhoval i další bývalý český hráč David Rykl.

Složil je v klubu jako doma. S manželkou Sharon, s níž se oženil před šesti lety, se tam totiž přestěhovali. „Mám to blízko do práce,“ směje se. Pětadvacetiletá dcera z prvního manželství zůstala v Rakousku, kde kdysi působil.