Nosit čepici a zimní bundu, to není zrovna něco, co by Conchita Martínezová vyhledávala. „V Austrálii se mi počasí zamlouvalo víc,“ usmála se šestačtyřicetiletá Španělka v zasněžené Ostravě, kam dorazila na fedcupový týden pomáhat své svěřenkyni a české týmové jedničce Karolíně Plíškové.
Jak se cítíte jako nováček v českém týmu?
(smích) „Dobře. Všechno je hodně jiné, než když jsem tu byla posledně.“
Tehdy v roce 2017 jste přijela do Ostravy jako kapitánka španělského fedcupového družstva, Plíšková vyhrála oba své singly a prakticky sama porazila váš tým. Nyní jste na její straně. Přijde vám úsměvné, jakými cestami chodí osud?
„Je to vážně vtipné, člověk prostě nikdy neví, co mu život přinese. Když jsem fasovala českou teplákovou soupravu, musela jsem se tomu smát. Ale tak to prostě chodí. Dělám jen svou práci, kterou je teď trénovat Karolínu. Ona chtěla, abych tu s ní byla, tak jsem jí vyšla vstříc. Nepletu se do týmových záležitostí, starám se jen o ni. Všichni jsou na mě milí, přijali mě krásně.“
Absolvovala jste s Plíškovou celý měsíc v Austrálii a nyní jste opět k ruce. Skoro se nezastavíte, že?
„A to mi ještě v neděli zrušili kvůli sněhu let z Barcelony do Prahy, dorazila jsem až v pondělí. Takže jsem si ani nemohla prohlédnout město. Prošla jsem se po Staroměstském náměstí, prohlédla si orloj, zašli jsme na večeři. A pak druhý den jeli vlakem do Ostravy. Je fakt, že mám docela nabitý program. V pondělí po Fed Cupu letím na tři týdny do Číny, Karolínu doprovodí na turnaje do Dauhá a Dubaje Rennae (Stubbsová – druhá trenérka).“
Plíšková tvrdí, že se momentálně cítí snad nejlépe v životě. Jaký pocit máte z jejího tenisu vy?
„Je pěkné to slyšet. Řekla bych, že se cítí opravdu dobře, tvrdě pracuje i na své fyzičce. Hodně vylepšila pohyb, na který se zaměřujeme. Rozdíl je i v tom, že hraje agresivněji, snaží se ukončovat výměny na síti. Ale má stále velký prostor pro zlepšování. Určitě jsme ještě neviděli tu nejlepší možnou verzi Karolíny. Doufejme, že třeba v půlce sezony nebo za rok se ukáže.“
Což by třeba znamenalo, že vyhraje grandslamový titul…
„Proč ne? Je grandslamu stále blíž a blíž, jsem si jistá, že ho jednou získá. Jen musí zůstat trpělivá. Podívejte se na Halepovou nebo Wozniackou, taky byly nejdřív jedničkami a na grandslam si musely počkat. V tom je kariéra Karolíny podobná. I ona se dočká.“
Ve Fed Cupu jste byla součástí velké španělské dynastie, v devadesátých letech jste vyhrály pět titulů za šest let.
„Když se teď ohlédnu zpět, byla to skvělá jízda. Vyhrály jsme všech pět finále, do nichž jsme se dostaly. Bylo to velmi úspěšné tažení, ale fedcupový týden byl vždy i velmi náročný a stresující. Když hrajete doma, všichni vás sledují a čekají, že vyhrajete. Hrajete prostě pod tlakem, takže jsem po každém fedcupovém týdnu byla úplně hotová. Snažíte se uspět nejen kvůli sobě, ale i kvůli svému týmu, celé zemi. Ale tohle vás udělá jako hráčku silnější. Proto jsem hrála Fed Cup moc ráda.“
V Česku jste známá i tím, že jste Martině Navrátilové nedopřála její desátý wimbledonský titul a porazila ji ve finále roku 1994. Jak na ten čas vzpomínáte?
„Se spoustou radosti. Hrála jsem tehdy skvěle celý turnaj. Nastoupit ve finále proti Martině bylo úžasné. Tenkrát jsem ji už dvakrát porazila na antuce v Římě, takže jsem si na ni docela věřila. (Martínezová vyhrála v kariéře všechna tři vzájemná utkání s Navrátilovou.) Promiň, Martino, tenkrát to byl prostě můj turnaj.“ (úsměv)
