Svatý grál tenisu, možná nejtěžší sportovní úkol vůbec, to je kalendářní Grand Slam. Jen pětice legend dokázala vyhrát během jedné sezony všechny čtyři největší turnaje. Novak Djokovič se na startu US Open nadechuje k tomu, aby rozšířil jejich řady. Ve Flushing Meadows bude příští dva týdny pod tlakem jak v papiňáku, vyjít z něj ale může s největším výsledkem své epochální kariéry. Tak jako před dvaapadesáti lety Rod Laver, poslední muž, který něco takového dokázal.
V Bílém domě tenkrát seděl prezident Richard Nixon, Beatles se chystali vydat album Abbey Road a Neil Armstrong se prošel po měsíci. Už je to 52 let, co ryšavý Australan Rod Laver získal jako zatím poslední tenista v dějinách Grand Slam. Kompletní roční sbírku titulů z turnajů velké čtyřky završil právě na US Open 1969, tehdy travnatém podniku hraném na předměstí New Yorku ve Forest Hills.
Ač má tenis pověst ultrakonzervativního sportu, který se nemění, srovnání ér ukazuje opak. V roce 1969 se nastupovalo výhradně v bílém oblečení, tři grandslamy ze čtyř se hrály na trávě, téměř všichni praktikovali styl servis – volej po prvním i druhém podání. Oháněli se vesměs s dřevěnými raketami, při výměnách stran neměli k dispozici židle, tiebreak ještě neexistoval. A odměny byly zlomkem těch dnešních…
To Novak Djokovič dorazil do New Yorku s rekordním kariérním výdělkem 151 milionů dolarů. Hraje se syntetickými strunami a raketami z nejlepších materiálů, úzkostlivě si hlídá životosprávu. Otevřít si pivo, kterému Laver říkal „steak v lahvi“, je pro něj skoro nemyslitelné. Zatímco po Australanově triumfu na US Open 1969 sedělo v sále sotva 10 novinářů, on bude pod drobnohledem na každém kroku. Navíc potřebuje vítězit na vlastně čtyřech různých površích – antuce, trávě, pomalejším australském betonu a tom rychlejším newyorském.
Výměny jsou dnes dramaticky delší než za časů tenisu servis – volej, zase se však Djokovič nemusí strachovat, že se set natáhne na skóre 22:20, tak jako jedna z Laverových sad v semifinále Australian Open proti krajanovi Tonymu Rocheovi. „Dnešní hráči bojující vlastně na čtyřech rozdílných površích to mají těžší,“ prohlásil kdysi Laver, skromný chlapík, jenž vždy raději dával kredit druhým než sám sobě.
Jedno však spojuje všechny ty, kdo chtějí na kalendářní Grand Slam dosáhnout. Musíte přijít s nejlepším tenisem, když se to nejvíc počítá. Rocket, jak se Laverovi přezdívalo díky jeho rychlosti, vyhrál první Grand Slam v roce 1962 v amatérské konkurenci. Toho druhého si váží víc. Dosáhl na něj v jednatřiceti letech, když tenis spálil bariéru mezi amatéry a profíky a on mohl zpět na Wimbledon a další největší akce.
Konkurenci zdaleka nehrnul tak, jak by se mohlo zdát. Toho roku prohrál 15 zápasů, dvakrát na grandslamech ztrácel 0:2 na sety. V už vzpomínaném nerváku semifinále Australian Open s Rochem dřel v padesátistupňovém vedru čtyři a půl hodiny. Nikoliv v Melbourne, ale v ještě parnějším Brisbane, kde se turnaj tenkrát hrál. Celkem toho roku vyhrál na grandslamech 26 utkání, jelikož Australian Open mělo pavouk pro pouze 64 hráčů a on byl rovnou předsazený do 2. kola. Djokovič letos musí zvládnout 28 výher. Ještě sedm mu jich chybí.
I on už má za sebou dramatické zážitky. Natržený sval v Austrálii, s nímž musel ve 3. kole v Melbourne svést pětisetovou řež s Američanem Taylorem Fritzem a laboroval s ním až do konce turnaje, než zjistil, že v něm má dvoucentimetrovou trhlinu. V Paříži obracel z 0:2 na sety proti Italovi Lorenzo Musettimu i ve finále se Stefanosem Tsitsipasem. Musel vstřebat olympijské zklamání z Tokia, kde zcela vyčerpaný prohrál semifinále i duel o bronz.
Od té doby se zabednil před světem, odpočíval, trénoval. Do New Yorku dorazil znovu čerstvý a jeho oči míří na jediný cíl – po 52 letech dosáhnout na kalendářní Grand Slam, který ho nadobro oddělí od Rogera Federera s Rafaelem Nadalem a posadí ho na trůn největšího hráče historie.
Čeká ho ještě sedm newyorských kroků. Ač je jasným favoritem, nemá nic jistého. Stačí vzpomenout jen na loňský ročník, kdy trefil vzteklým odpalem tenisáku čárovou rozhodčí a byl diskvalifikován.
Své by mu o nástrahách posledního kroku mohl povídat Australan Jack Crowford. V roce 1933 vyhrál tři úvodní grandslamy a ve finále US Open vedl nad Fredem Perrym 2:1 na sety, než mu došly síly. V sezoně 1956 potkalo něco podobného dalšího Australana Lew Hoada, jenž ztratil finále s kamarádem Kenem Rosewallem. A všichni máme ještě v živé paměti kolaps Sereny Williamsové z roku 2015, kterou v semifinále udolala italská outsiderka Roberta Vinciová. Všechny tyhle sny o kalendářním Grand Slamu skončily na smetišti.
Nakonec nechybělo mnoho, aby ani Laver na tenhle výkon v roce 1969 nedosáhl. Vždyť ve finále US Open, na které se kvůli dešti čekalo dva dny, prohrál první set s Rochem 7:9. Jenže se znovu rozpršelo. Pořadatelé se snažili vysušit kurt všemi způsoby. „Pamatuji se, že nad dvorcem létala helikoptéra, aby rychleji schnul,“ vzpomíná Laver, jenž tehdy v přestávce požádal rozhodčího, zda se může přezout do tenisek s kolíky. Roche takové neměl a i proto na klouzající trávě přišel o zbylé tři sady 6:1, 6:2, 6:2.
Co asi čeká Novaka Djokoviče na cestě za největším výkonem kariéry?
Další vítězové kalendářního Grand Slamu
Don Budge (USA) - rok 1938
Potomek přistěhovalců ze Skotska vyrůstal v kalifornském Oaklandu. Byl prvním hráčem, který začal využívat bekhend jako útočnou zbraň. Měl k tomu předpoklady. Se svými 185 centimetry byl na tehdejší dobu jedním z nejvyšších a nejsilnějších tenistů. Kalendářní Grand Slam vyhrál jako první v roce 1938. „Nic moc se vlastně toho roku nestalo,“ vzpomínal později na svůj výkon. O tolik lepší byl než ostatní. Vrcholným zážitkem pro Budge prý bylo, když mu za vítězství na Roland Garros zahrál soukromý koncert violloncelista Pablo Casals.
Maureen Connollyová (USA) - rok 1953
Dostala přezdívku „Malá Mo“. Zní něžně, ale byla inspirována bitevní lodí z druhé světové války „Velkou Mo“. I Maureen Connollyová byla přísnou soupeřkou, jež s oblibou naprosto nemilosrdně ničila soupeřky. Poprvé a naposledy se vydala na Australian Open v roce 1953. Díky tomu si otevřela dveře ke kalendářnímu Grand Slamu, bylo jí pouhých osmnáct let. O rok později při projížďce na koni spadla a vážně si zranila nohu, což byl v devatenácti konec její tenisové kariéry.
Margaret Courtová (Aus.) - rok 1970
Když ji ve třinácti dostal na starost známý profesionál Frank Sedgman, doporučil tehdy vytáhlé dívce, aby se raději věnovala jinému sportu. Margaret byla silná a atletičtí trenéři věřili, že by z ní mohli vychovat běžeckou medailistku pro olympiádu. Levoruká dáma přeučená na tenisovou pravačku vyhrála kalendářní Grand Slam nejprve dvakrát v deblu (1963, 1965). V singlu na tento snový výkon dosáhla jako osmadvacetiletá v roce 1970. Byla to pro ni neskutečně intenzivní sezona, v níž nastoupila k 27 turnajům a 21 jich vyhrála.
Steffi Grafová (Něm.) - rok 1988
Železná dáma z Německa je jako jediná majitelkou „Zlatého Grand Slamu“, neboť ke čtyřem majorům z roku 1988 přidala i olympijské zlato ze Soulu. Bylo jí teprve 19 let, když zázračného kousku dosáhla. „Asi bylo mojí výhodou, že jsem byla ještě mladá, naivní a nepřipouštěla jsem si psychický tlak,“ uznala později. Když na US Open porazila Gabrielu Sabatiniovou a byla majitelkou všech čtyř grandslamů najednou, sbalila se a ještě toho večera odletěla odpočívat domů do německého Brühlu.
Kdo vyhrál kalendářní Grand Slam
|
MUŽI |
|
ŽENY |
Témata:
sport, krok, tenis, Novak Djoković, US Open, Bílý dům, Australian Open, Grand Slam, Rod Laver, kariéra, Flushing Meadows - Corona Park, Tenis na Heureka.cz
Související články
