Šéf Wimbledonu: Novotná zasáhla srdce, s Kvitovou jsem měl premiéru

Jako pravý anglický gentleman přijde na schůzku o pár minut dřív. Pevně vám stiskne pravici a jako správný hostitel dá přednost ve dveřích, protože on je ve Wimbledonu doma. Poznámce, že nejstarší grandslamový turnaj světa je také zdaleka nejlépe organizovaný, se spokojeně usměje. „To rád slyším, o tom napište,“ prohodí dvaašedesátiletý Philip Brook, jemuž podléhá dění na nejslavnější tenisové akci planety už osmým rokem.

Jaká je vaše první vzpomínka na Janu Novotnou ?
„Podobně jako spousta lidí si vybavuju den, kdy nevyhrála Wimbledon v roce 1993. Vedla ve finále nad Steffi Grafovou a nakonec jí podlehla. Janino následné setkání s vévodkyní z Kentu, jejich objetí… Tenhle obrázek v mnoha myslích zůstane hodně dlouho.“

Bylo hodně nezvyklé, že vévodkyně při závěrečném ceremoniálu tak výrazně projevila své city?
„Ano. Členové královské rodiny se tak normálně nechovají. Vévodkyně kdekoho překvapila. Reakce obou dam v mimořádné chvíli byly ovšem hluboce lidské.“

Víte ještě, jak a kde jste finále v létě 1993 sledoval?
„Obávám se, že vám přesně nedokážu odpovědět. Nejspíš jsem se díval na televizi. Už jsem byl členem All England Clubu, ale do výboru mě zvolili až o čtyři roky později.“

Jak dobře jste Janu poznal?
„Potkávali jsme se poté, co ukončila kariéru. Tradičně zveme naše bývalé šampiony do Královské lóže na finále a Jana na nich byla pravidelnou návštěvnicí. Často hrála v exhibicích legend. Komentovala zápasy pro BBC Radio, které je už 90 let naším partnerem. Je velice smutné, že už ji tu neuvidíme.“

Jak byste ji charakterizoval?
„Byla úžasná. Měla ráda legraci, působila vřele a přátelsky…“

Fandil jste jí, když se probojovala do druhého a třetího finále?
„To já nesmím! Dokonce ani Andymu Murraymu nesmím přát, jakkoliv je to pro mě obtížné.“

I vás dojalo, když v roce 1998 zdolala Francouzku Tauziatovou a napotřetí dosáhla na Venus Rosewater Dish?
„Jednoznačně. Zvlášť vzhledem k jejímu předchozímu příběhu. Mohlo se zdát, že už další šanci nedostane. A pak to dokázala, vévodkyně jí blahopřála, fantazie… Bylo tak skličující letět na její pohřeb, tak dojemné potkat tolik smutečních hostů, jejichž mysl a srdce zasáhla, a tak zdrcující vidět její rodiče.“

Zvažovali jste, jak jí na letošním turnaji vzdáte čest?
„Ano, v oficiálním programu o ní máme článek, který ji připomíná. Na sociálních sítích jsme umístili videoklip s jejím příběhem. Tenhle rok je pro nás teskný – kromě Jany odešla Maria Buenová, další dáma, která se k nám také každý rok vracela.“

Kdo nebo co vás přimělo vydat se na pohřeb do Brna?
„Sám jsem se rozhodl. Letěl jsem i na Mariin obřad do Brazílie. Považuju to za důležité a správné. Náš klub hrál jistě důležitou roli v jejich životech a ony sehrály důležitou roli v historii našeho klubu.“

Myslíte si, že se Jana stala oblíbenkyní části britských tenisových příznivců?
„Řekl bych, že ano. Její story v roce 1993 zasáhla mnoho srdcí. Když sledujete tenisty na kurtu, často nepoznáte, jací skutečně jsou... Pravda, někteří hráči svou povahu při utkání odhalí. Ale většina ji neprojevuje. A když lidé tenkrát uviděli, co Wimbledon pro Janu znamená, jaké emoce finále s Grafovou provázely, nemohli zůstat neteční.“

Napadá vás nějaký podobný příběh ve wimbledonských dějinách?
„Ano, vzpomínám na Andyho Murrayho, když v roce 2012 prohrál finále s Rogerem Federerem . Když se pokoušel promluvit a nedokázal ze sebe vypravit ani slovo. Veřejnost poprvé poznala citlivou a zranitelnou stránku Andyho nátury a změnila na něj pohled. Jeho popularita stoupla, podobně jako v Janině případě.“