Strýcová po obratu: Plakala jsem. Podařilo se něco, čemu jsem nevěřila
PŘÍMO Z LONDÝNA | Po pěti letech je z Barbory Strýcové opět čtvrtfinalistka Wimbledonu. Česká veteránka vyřídila po senzačním obratu nasazenou Belgičanku Elise Mertensovou 4:6, 7:5, 6:2. Ve druhé sadě přitom ztrácela už 2:5 a pomalu se loučila s turnajem. Místo konce může vyhlížet úterní duel proti domácí Johanně Kontaové, která v osmifinále zdolala Petru Kvitovou.
Po utkání se zdálo, že vám ukáply slzičky štěstí. Bylo to tak?
„Plakala jsem. Obrátit to z takového stavu… Podařilo se mi něco, čemu jsem během zápasu moc nevěřila. Takže jsem se dojala.“
Co vám letělo hlavou za stavu 2:5 ve druhém setu?
„Do toho stavu jsem nehrála tak, jak jsem měla. Hrála jsem krátce, málo jsem chodila na síť. Nemohla jsem se do utkání dostat. Pak jsem si udržela dobře servis na 3:5. Další balón při jejím podání ona hned zkazila a já jsem vycítila, že je nervózní. Pak udělala další chybu z forhendu a říkala jsem si: OK, teď jen hraj každý balón delší, neblázni. Bylo zvláštní, že jsem nepociťovala nervozitu. Uvnitř jsem byla klidná.“
Je hlava největší rozdíl mezi vámi před pěti lety a dnes?
„Určitě. Taky mám víc zkušeností, i ty hrají obrovskou roli. Ale dokážu se dostat do takového transu. Nevnímala jsem vůbec nikoho, ani svůj tým. Kurt mi připadal prázdný, byla jsem na něm jen já a míč. Ani jsem se moc nepovzbuzovala, zůstala jsem hrozně moc koncentrovaná.“
A neznervózněla vás ani dlouhá pauza na ošetřování.
„Neřešila jsem, jestli soupeřka zranění hraje nebo ne. Jen jsem řekla rozhodčí, aby měřila pauzu na hodinkách a já věděla, kdy se mám začít rozhýbávat. Ona byla pryč víc než 10 minut, tělo pak chladne a tvrdne. Poprosila jsem ji, aby mi říkala minuty.“
Také jste se v teplém dni oblékla jak na Sibiři. Vzala jste si mikinu, ročník jste si omotala kolem krku jako šálu.
„Protože jsem měla včera zablokovaný krk. Lítala jsem celý den po doktorech, takže jsem nechtěla, aby mi to znovu zatuhlo. Proto jsem si to obalila vším, co šlo.“ (smích)
Vylekala vás zdravotní potíž?
„Probudila jsem se a nemohla se hýbat, ani jsem nemohla dát ruce dolů. Byla to zvláštní neděle. Naštěstí mě doktoři dali do kupy. A samozřejmě mi pomohl i zápasový adrenalin.“
Teď musíte cítit obrovskou satisfakci dostat se ve 33 letech teprve podruhé do čtvrtfinále grandslamu.
„Je hrozně hezké, že když tenisu tolik dávám, vrátí mi to zpátky. Jsem hrozně moc šťastná, ale nechci si moc uvědomovat, co se mi dneska povedlo. Když si jednou tělo řekne: jó, super, tak přece jenom trošičku povolí. Na to musím dát pozor, protože jsem pořád v soutěži. Chci tomu dát maximum.“
