Jak žačka vyrovnala učitelku. Krejčíková za Novotnou prostě přišla...
PŘÍMO Z LONDÝNA | Jen vlastní slzy přemohly Barboru Krejčíkovou na její wimbledonské misi... Vzpomínka na zesnulou trenérku Janu Novotnou, legendární lady Wimbledon, vyvolává v osmadvacetileté šampionce stále hluboké citové hnutí. „Tak moc mi chybí…“ štkala Krejčíková po semifinále, po finálovém triumfu poslala Novotné polibek do nebe, vzpomínat zvládla už s úsměvem...
Přes pět let a ještě jednu trpkou finálovou vzpomínku z londýnské adresy SW 19, tentokrát s poraněným břišním svalem proti Martině Hingisové, se nakonec česká bojovnice vyhoupla k triumfu na turnaji turnajů. 4. červenec roku 1998 - napotřetí byl titulový zápas Wimbledonu proti Francouzce Nathalii Tauziatové její. Ve věku 29 let a 9 měsíců se tehdy stala nejstarší prvovítězkou grandslamového podniku.
„Devadesátý třetí rok byl speciální a vůbec se nedivím, že na něj lidé vzpomínají víc než na můj vyhraný Wimbledon. Takových momentů ve finále grandslamů je hrozně málo. Já se dnes raduji z obou chvil stejně,“ vzpomínala Novotná později, již smířená se svou kariérou a hrdá na to, co dokázala.
Druhé místo na žebříčku, titul z Turnaje mistryň 1997, 12 grandslamových prvenství ve čtyřhře, fedcupový triumf z roku 1988, tři olympijské medaile, členství v tenisové Síni slávy – to je jen vrcholek úctyhodné sbírky brněnské rodačky, která se jako dítě vydala nejdřív na dráhu gymnastky, než příliš vyrostla a vrtla se na nedaleké tenisové kurty Moravské Slavie.
Z celodvorcové hráčky se zvlášť ve Wimbledonu měnila v útočnici nadšeně nabíhající na síť. Na tuhle cestu si připravovala pozice výtečným čopovaným bekhendem. Hra Novotné byla na trávu jednoduše ušitá, k jednomu titulu ze singlu tam přidala i čtyři v deblu a jeden v mixu. Na zamilovaný turnaj se každoročně vracela, ať už komentovat zápasy pro BBC či nastupovat ve čtyřhře legend. A vždy bylo cítit, jak je ve svém druhém domově respektována i oblíbena. A jak v něm sama ožije a raduje se ze dnů naplněných tenisem.
Okolnosti prvního setkání
Byl to kontrast s jejími hráčskými časy, kdy si občas až příliš připouštěla tlak a ubíjel ji náročný program, při kterém coby jedna z posledních ryzích obojživelnic zvládala na nejvyšší úrovni dvouhru i čtyřhru. „Přiznávám, že mi přijde škoda, že jsem se v době své nejlepší slávy hodně uzavřela a myslela jsem si, že čím míň toho o mně lidi budou vědět, tím to bude lepší,“ vyprávěla jednou Novotná, jež o sobě hovořila jako o velmi citlivém a emotivním člověku, který si tímhle způsobem chránil vlastní bublinu.
Po konci kariéry žila na Floridě, stále víc ji to však táhlo k domovu a rodičům, s nimiž měla krásný vztah. I proto se v roce 2010 přestěhovala zpět k Brnu do vesnice Omice, kam se za ní v květnu 2014 vypravila jistá osmnáctiletá juniorka.
„Našla si na internetu, že bydlím asi 15 kilometrů od ní. Byla jsem na zahradě a vidím rodiče s Barborou a říkám si: Ke komu jde návštěva? A oni šli ke mně. Je to netradiční, dnes se hledá trenér přes agenta nebo známosti. Ale jak její rodinu poznávám, tak vím, že takoví jsou. Jdou přímo ke zdroji. Mile mě to překvapilo, takové oslovení potěší,“ vybavovala si první setkání Novotná.
Krejčíková z něj byla zprvu zaskočená. Rodinná výprava se vyptávala na bydliště legendy, chtěli jí jen nechat dopis ve schránce a čekat, zda se ozve. „Jenže najednou tam Jana stála a venčila pejska. Byla překvapená ale také hrozně milá. Chovala se tak krásně normálně, ne jako velká tenistka, která vyhrála tolik titulů. Okouzlila mě tím,“ pamatuje si.
Po měsíci oťukávání Novotná uvěřila, že v nové žačce dřímá skutečný talent. Začala ji trénovat, uvedla ji do velké tenisové společnosti, seznámila Krejčíkovou s Martinou Navrátilovou a dalšími veličinami. A ta ji navštěvovala až do posledních chvil života, když prohrávala boj s rakovinou, které podlehla v listopadu 2017 ve věku pouhých 49 let.
„To setkání mi změnilo život. Po juniorské kariéře jsem nevěděla, jestli se mám snažit prosadit mezi profesionálkami, nebo jít do školy. Řekla mi, že mám rozhodně potenciál, ať to zkouším. Než zemřela, řekla mi, ať vyhraju grandslam. To už jsem zvládla v roce 2021 v Paříži. Ale nikdy bych se nenadála, že vyhraju stejnou trofej jako Jana v roce 1998,“ vyznala se Krejčíková po svém dalším životním zápase.
WIMBLEDONSKÁ FINÁLE JANY NOVOTNÉ
1993
Kolaps Jany Novotné ve chvíli, kdy měla na kolenou neporazitelnou Němku Steffi Grafovou, je wimbledonskou klasikou. Čtyřiadvacetiletá Češka vedla v rozhodující sadě 4:1 a 40:30, navíc podávala. Nakonec prohrála 6:7 (6), 6:1, 4:6 a emocionálně se zhroutila. Při předávání trofejí usedavě plakal na rameni vévodkyně z Kentu. Od té doby si Novotná svůj kolaps nesla jako Kainovo znamení, mluvilo se o psychicky labilní tenistce.
1997
Ani druhý pokus ještě nevyšel. Šestnáctileté Čechošvýcarce Martině Hingisové vzala první set 6:2, další dva však ztratila 6:3 a 6:3. Novotná dohrávala v bolestech, natažený břišní sval jí nedovolil v závěru zápasu vzdorovat. Tentokrát však přijala porážku se vztyčenou hlavou, dokonce s Hingisovou žertovala a snažila se jí vzít stříbrný talíř pro vítězku. „Změnila jsem se jako osobnost a sehrála úplně jiné finále než v roce 1993,“ nevěšela hlavu. „Do třetice vám to vyjde,“ řekla tenistce vévodkyně z Kentu, mezi níž a Novotnou se vytvořilo pouto.
1998
Slova anglické šlechtičny se naplnila hned následující rok. Devětadvacetiletá Novotná přijela do All England Clubu na vrcholu formy. Na sklonku předchozího roku zvítězila ve svém prvním velkém podniku – Turnaji mistryň. Ve čtvrtfinále Wimbledonu vyřadila Venus Williamsovou, v semifinále loňskou přemožitelku Hingisovou. V boji o titul se potkala s o rok starší Francouzkou Natálií Tauziatovou, hrající první velké finále. Novotná triumfovala 6:4, 7:6 a objímala se v čestné lóži s trenérkou Hanou Mandlíkovou a maminkou Libuší.
