Hořkosladký americký sen: Jennifer Capriatiová

Dnes třiatřicetiletá Capriatiová začala s tenisem již v pěti letech a její první tenisové krůčky si vzal pod dozor otec Stefano. Nebyl žádným tenisovým trenérem. Naopak. Svoji kariéru zasvětil především boxu, přesto dokázal svoji dceru dovést až na samotný vrchol.

Talent mladé Jennifer byl od samého počátku nezpochybnitelný, a tak se její rodiče rozhodli odstěhovat na Floridu, kde měla v té době desetiletá slečna ty nejlepší podmínky pro další tenisový vývoj. Pod dohledem Jimmy Evertové (dcery Chris Evertové) se začala rozvíjet v jednu z největších osobností světa bílého sportu.



Královnou od začátku
Že byla nastoupená cesta tím nejlepším řešením, dokázala hnědovlasá tenistka již ve svých třinácti letech a dvou měsících, kdy se stala nejmladší juniorskou vítězkou French Open. Tento výkon překonal další klenot bílého sportu v podobě Martiny Hingisové, které bylo v roce 1993 ještě o rok méně.

Ve stejném roce podtrhla Američanka svůj velký vstup na světovou scénu i ve čtyřhře. Spolu s Meredith McGrathovou hledaly marně přemožitelky jak na nadcházejícím Wimbledonu, tak i na US Open.

Capriatiové nebylo ještě ani čtrnáct let, když se stala pátého března roku 1990 profesionální tenistkou. A výsledek na prvním turnaji? Něčeho se držte! Američanka hned při své premiéře poslala balit kufry čtyři nasazené tenistky, než ve finále konečně našla přemožitelku v podobě argentinské krásky Gabriely Sabatiniové.

Takový start by mohl Američance závidět i nejnovější prototyp formule jedna. A to byl teprve začátek. Uplynuly tři měsíce a rodačka z New Yorku se stala nejmladší hráčkou historie, která si zahrála semifinále French Open. Bylo ji čtrnáct let a dva měsíce. Cestu rozjeté lokomotivě v podobě Capriatiové přehradila až Monika Selešová.

Ve Wimbledonu a na US Open došla budoucí světová jednička v obou případech do čtvrtého kola, v říjnu téhož roku si připsala navíc své první turnajové vítězství v San Juan, Puerto Rico. Sezonu zakončila na neskutečném osmém místě světa. To vše při svém úvodním roce mezi profesionálkami!



Svět se klaní Američance
O rok později se již Capriatiová prokousala se suverenitou sobě vlastní do semifinále ve Wimbledonu a US Open. Na nejslavnějším turnaji světa v Londýně si připsala další ze svých rekordů, když se stala v patnácti letech nejmladší semifinalistkou legendárního turnaje.

Ale hlavně. Na své cestě vyprovodila ve čtvrtfinále legendu všech legend Martinu Navrátilovou. Takhle brzo se se "svým" turnajem česká rodačka neloučila za posledních čtrnáct let! Rok si Capriatiová vylepšila dvěma turnajovými triumfy a svým jediným titulem ve čtyřhře mezi profesionálkami, který získala spolu s Monikou Selešovou v Římě.

Na následujících olympijských hrách v Barceloně si Capriatiová pověsila na krk i zlatou medaili, když ve finále se před uměním Američanky sklonila další z legend ženského tenisu Steffi Gráfová. Zastavit rozjetou brunetku se zdálo stejně šílené, jako postavit se do cesty valící se lávě.

Když je tlak příliš velký
Kolo osudu se však pomalu začalo otáčet jiným směrem. Pohledná slečna ve svém mladém věku jen těžko mohla unést očekávání svého okolí, navíc úspěchy, kterých dosáhla ještě před svými patnáctými narozeninami, by dost pravděpodobně rozhodily i mnohem zkušenější a starší tenistky.

Klíčový moment, který vše změnil, přišel v roce 1993 v "bezvýznamném" zápase prvního kola na US Open. K obrovskému překvapení všech však domácí Capriatiová prohrála s outsiderkou Leilou Meskinovou. Američanka si dala na čas od tenisu přestávku.

Tu si v prosinci stejného roku "zpestřila" krádeží v obchodním domě, když byla přistižena při loupeži prstýnku v hodnotě 35 dolarů.

Už mnohem vážnější situace nastala v květnu příštího roku, kdy byla Capriatiová zatčena pro držení marihuany. V listopadu roku 1994 se pokusila o návrat na světové kurty, zůstalo však jen u pokusu.

Na turnaji v Philadephii se hned v prvním kole pakovala, když nestačila na Němku Anke Huberovou. Od té doby se na světové scéně neobjevila dlouhých patnáct měsíců.

"Vyhořelá hvězda, Konec velké naděje", takové titulky zaplnily americké deníky. Jennifer Capriatiová se ze vzoru dokonalosti a úspěchu stala symbolem zmaru.

Američanka se znovu pokusila o návrat na Tour v únoru roku 1996 a byl to comeback více než nejistý. Trápící se Capriatiová již zdaleka nebyla tou suverénní hráčkou, která ničí soupeřky na požádání.

Na své další vítězství na grandslamových turnajích si musela počkat až na French Open v roce 1998, o rok později si připsala po šestileté odmlce i vítězství na turnaji, když dominovala ve Štrasburku.



Návrat jako z pohádky
Od té doby však začal stroj na vítězství pod značku Jennier Capriatiová pracovat opět jako perfektně seřízené švýcarské hodinky. Ve svých pětadvaceti letech, jedenáct let potom, co začala svou profesionální kariéru, vyhrála jako dvanáctá nasazená Australian Open, když na své cestě vyklidila z cesty ve čtvrtfinále Moniku Selešovou, o kolo dále krajanku Davenportovou a ve finále Martinu Hingisovou.

Aby si snad někdo nemyslel, že jde o náhodu, připsala si Capriatiová svůj druhý grandslamový titul hned o pět měsíců později na French Open, když ve finále vyřídila Belgičanku Clijstersovou.

Pro pořádek: ve Wimbledonu došla ve stejném roce do semifinále, stejně tak na domácím Flashing Meadow. Rok snů zakončila poprvé v kariéře jako úřadující světová jednička.

Svůj třetí a poslední grandslamový titul získala o rok později na Australian Open. A způsob? Těžko uvěřitelný. Ve finálovém zápase prohrávala s Martinou Hingisovou jedna nula na sety a čtyři nula na gamy ve druhé sadě!

Přesto se nakonec radovala z neskutečného obratu. V zápase odvrátila čtyři mečboly Švýcarky, což je dosavadní rekord všech finálových grandslamových finále. Žádné hráčce se něco takového ještě nepodařilo a asi dlouho nepodaří.



Nejkrásnější zápas tenisové historie
Píše se rok 2003 a americká hvězda vyzývá v semifinále US Open k souboji belgický supertalent Justine Heninovou. Zápas, který diváky zvedl ze sedadel, ukázal prakticky vše, co může ženský tenis nabídnout.

Capriatiová byla jedenáctkrát v zápase pouhé dva míče od vítězství, ani jednou se ji to však nepodařilo. Z vítězství se radovala Heninová po setech 4:6, 7:5, 7:6. "Viděli jsme jeden z nejkrásnějších zápasů historie US Open," rozplýval se za mikrofonem známý kritik ženského tenisu John McEnroe.

O rok později skončila Američanka ve stejné fázi turnaje tentokrát na raketě Rusky Dementěvové.

Poslední míček finálového zápasu mezi Capriatiovou a Gráfovou na olympijských hrách v Barceloně.


Definitivní konec
Ve stejném roce začaly Američanku trápit zdravotní a hlavně psychické problémy. Z tenisového dění se na dlouhou dobu stáhla, avšak stále s vyhlídkou, že se jednou vrátí. Definitivní konec nadějí přišel v roce 2007, kdy tehdy třicetiletá Capriatiová ohlásila po již třetí operaci ramene konec kariéry.

Ten skutečný závěr však přišel již v roce 2004, kdy sehrála na turnaji ve Philadephii svůj poslední zápas. V rozhovoru pro americký tisk přiznala: "Trpím depresemi a hlavou se mi často honí myšlenky na sebevraždu. Když jsem zjistila, že nemůžu hrát, zhroutil se mi svět. Vždyť já bez tenisu nic neznamenám. Kdo jsem? Žiju jen pro tenis. Musím se ptát sama sebe, co dělat. Jak mám žít dál. Co budu dělat?"

Jenifer Capriatiová vyhrála za svojí kariéru tři grandslamové turnaje (Australian Open - 2001, 2002, French Open 2001), na olympiádě v Barceloně získala zlato, k tomu přidala čtrnáct dalších titulů v singlu.

Přesto zde můžeme nalézt podobnost s osudem například Martiny Hingisové. Obě hráčky se jako velmi mladé vyšplhali na samotný vrchol tenisového nebe, obě čekal hodně tvrdý pád. Jennifer Capriatiová dosáhla ve svém sportovním životě mnoho úspěchů, přesto mohla dojít mnohem dál. Dosáhnout samotného vrcholu v tak mladém věku ustojí jen málokdo. Capriatiové se to nepodařilo