Cetkovská: Jsem rváč. A tohle je odměna za trápení a bolest
ROZHOVOR PŘÍMO Z PAŘÍŽE | Kdo je nejpřekvapivější účastnicí 3. kola French Open? Češka Petra Cetkovská. Osmadvacetiletá bojovnice z chvostu druhé stovky žebříčku, jež se vrací po desetiměsíčním trápení se zraněným kotníkem a únavovou zlomeninou chodidla, přemohla Rusku Anastasii Pavljučenkovovou 7:5, 2:6, 6:4 a prošla mezi 32 nejlepších dam turnaje.
Za co byste se z utkání nejvíc pochválila?
„Jak jsem ho dokázala dotáhnout. Ukončit zápas, to je vždycky nejtěžší krok s holkama, které jsou tak vysoko jako ona. S ní jsou zápasy těžké. Nedá vám žádný rytmus. Dá jeden winner, pak vypálí do autu, nedostanete se do hry.“
Zvláštní, po prvním kole jste říkala, že nejtěžší na comebacku je najít rozvahu v klíčových situacích a správně je vyřešit. A hned jste to dokázala.
„Jenže to neznamená, že jsem našla rozvahu úplně. Ale doufám, že se tomu přibližuju.“
Pavljučenkovová na vás zkoušela hodně zkracovat hru. Asi věděla, že po předchozích zdravotních potížích nejste úplně fit?
„To ví všichni, že jsem dlouho chyběla. Zkoušela, jestli fyzicky vydržím.“
A vydržela jste.
„Ale teď po zápase jsem rozlámaná. Zítra mám odpočinek, půjdu ještě na masáž, do ledové lázně.“
Kdyby vám před turnajem někdo řekl, že postoupíte do 3. kola, co byste odpověděla?
„Asi bych řekla fajn, ale moc bych tomu nevěřila.“
Připadáte si teď jako v pohádce?
„Spíš je to odměna za velkou dřinu, měsíce odříkání a trápení, bolesti a návštěvy u doktorů. Vždyť jsem nevěděla, jestli budu vůbec znovu hrát a jak budu hrát. Byla jsem 25. v žebříčku a pak se zranila. Člověk nikdy neví, co přijde. Dnešní vítězství neznamená, že to zase okamžitě půjde, ale pomůže mi v hlavě. Těším se z toho, že můžu hrát. Tenis mě baví, vyhrávat mě motivuje.“
Na grandslamu jste udělala velký výsledek poprvé od předloňského Wimbledonu, kde jste vyřadila Radwaňskou i Ivanovičovou a zahrála si osmifinále. Co je víc?
„Tohle je o něčem jiném. Ve Wimbledonu se mi nikdy předtím nedařilo, tam jsem tehdy byla jako Alenka v říši divů. To byla pohádka. Dneska je to spíš o comebacku. Vrátit se po zranění a vyhrát nějaké zápasy. Je to jiná radost, jiný pocit. Možná to je i cennější.“
Čemu nejvíc vděčíte za to, že jste přežila těžké období?
„Tomu, že jsem věřila, že se to spraví. A měla jsem kolem sebe svůj tým – trenéra, kondičního, fyzio, doktora, který se o mě staral. Tihle lidé mě nenechali spadnout dolů, byli pořád se mnou a pracovali. Je strašně důležité mít správné lidi kolem sebe.“
Spadla byste do té díry snadno?
„Snadno asi ne, jsem rváč. Ale je pravda, že tam byly těžké okamžiky.“
Je vám 28 let a znovu nahazujete kariéru. Na jaké mety ještě myslíte?
„Při pauze si člověk spoustu věcí v hlavě vyčistí. Tenis dělám už přes dvacet let a nedělám ho jen proto, že mě k němu táta přivedl, ale protože ho mám moc ráda a nechci od něj upustit. A chci být ještě lepší než předtím. Uvědomila jsem si chyby, které jsem dělala a ty už nezopakuju. Chtěla bych se zlepšovat každý den a vyhrát turnaj, což se mi ještě nepovedlo. A udělat nějaký výsledek na grandslamu.“
Šance je stále i nyní v Paříži. Jak si věříte na Italku Robertu Vinciovou, patnáctou nasazenou?
„Ještě jsem s ní nehrála. Je to skvělá hráčka, antukářka. Ale těším se.“
