Rozhodl se promluvit ve prospěch českého sportu. Především toho kolektivního, v němž vidí alarmující rezervy, co se kondiční přípravy týká. A pokud má někdo glejt v této oblasti kritizovat a radit, je to Marek Všetíček. Kondičnímu tréninku se respektovaný odborník věnuje tři dekády, tři české tenisty dotáhl do top 10, Petru Kordovi s Petrou Kvitovou pomohl ke grandslamovým titulům. Nyní by rád zažehl debatu, jak zlepšit systém u dalších sportů, fotbalu a hokeje zvlášť.
Zapomeňme na šablony, z nichž vychází trenéři ze staré školy. Sportovní moderna staví kondiční připravenost do rovnocenné pozice s talentem a citem pro míč. Méně furiantství a víc promyšlené tvrdé dřiny pod taktovkou pokud možno co největšího počtu specializovaných odborníků – to je rada Marka Všetíčka pro český sport. Fotbalisté i hokejisté by podle něj měli trénovat kondici mnohem víc a především jinak.
V jakém stavu je podle vás kondiční příprava v Česku?
„Lidé tu jsou, dostatečné zázemí ale ne. Dám příklad z floridské akademie IMG, kde s Radkem (Štěpánkem) někdy trénujeme. Odbourejme teď pohled, že jde o továrnu s byznysovým cílem, kam berou všechny. Oni tam vybudovali atletické ovály, tělocvičny, posilovny. Na jednom místě spojují všechny sporty. Přijíždí tam atleti z celé Ameriky, kteří jsou v národním zájmu. Přijdete tam a zjistíte, kam až je to posunuté. My jsme tam s Radkem byli a najednou vidíme staršího kouče se skupinou sprinterů, který k nám na ovále přijde a vytáhne vizitku. Tam stojí: ředitel atletiky přes rychlost. Začal jsem se smát, přišlo mi to na tu dobu, což je rok a půl zpátky, neuvěřitelné.“
Přitom je to naprosto správný přístup.
„Rozhodně, cesta specializace je jasná. Je to člověk, který je přes rychlostní vlákna, prostě expert na rychlost. V jednom kouči ani nejde dělat, aby vedl sprintery a vytrvalce. Specializace je strašně důležitá. Hokejový tým by například potřeboval ne jednoho, ale hned několik kondičních trenérů. Jeden bude rozvíjet rychlostně silové schopnosti, výbušnost a plyometrii, druhý rychlostní vytrvalost, koordinační a obratnostní schopnosti, třetí kompenzační a dechová cvičení, flexibilitu a koncentraci, čtvrtý pak speciální kondici na ledě a techniku bruslení. To jsou návody do budoucnosti, kterou můžeme ovlivnit i u nás. Dneska není možné, aby fotbalista Kadeřábek, který je tady nejlepší v pohybových testech, v bundeslize zapadl. Stejný je případ Kalase, jehož táta je tělocvikář. On je tu v podstatě jediný z fotbalistů, který je schopný zaběhnout stovku pod jedenáct.“
Hokejisté jsou jako stádo
Fotbal je přece vysoce atletický sport...
„Přesně tak. Dnes potřebujete skloubit ve fotbale sprint s kličkou a chytrostí, ale pokud poběžíte třicetimetrový úsek fotbalově, tak u míče nemůžete být tak rychle jako atlet. Takže musíte vyloženě kombinovat atletický běh s fotbalovými dovednostmi. Už je tam ta spojitost. Kdo se tím bude zabývat a podporovat atletickou techniku běhu, tak má obrovskou šanci, protože jeho člověk bude u balonu o dva metry dřív než druhý. Toto jsou prvky, které žádný fotbalový kouč nedokáže naučit. A to stejné platí i pro hokej. Pokud začneme přemýšlet tímhle směrem, můžeme výrazně ovlivnit další vývoj. Když se podíváte na hráče z NHL, kteří se vrátí na léto domů a mají prostředky, tak je investují zpět do sebe. To znamená, že každý z hráčů má svého kondičního trenéra. Bohužel jen na ty dva měsíce. On se připraví, jede do kempu a tím to končí. To je zase nepochopení práce, protože v tom nepokračují celoročně.“
Těžko ale mohou mít hokejisté v klubu NHL svého osobního trenéra, ne?
„V NHL mají kluby většinou jen jednoho kondičního na 25 hráčů, což vlastně neumožňuje individuální přístup. Je to bohužel velice amatérské, kondiční příprava je v podstatě dobrovolná, ovlivňuje si ji hráč sám. Pokud ale nebude fungovat individuální přístup, který v kolektivním sportu zatím není, tak tam budou jen šablony, které se budou týkat skupinek lidí, ale kvalita nebude ušitá jednomu hráči na míru. Budoucnost může být i kombinace klubového kondičního trenéra s tím individuálním, což je sice konkurence a může to tam jiskřit, ale záleží hlavně na hráči. Ten musí vědět, co mu funguje. “
Neříkejte, že tohle nemají profesionálové z NHL srovnané v hlavě.
„Konkrétně hokejisti ne. Ti jsou v podstatě stádo. Přijdou, mají na tabuli napsaný odjezd autobusu, čas rozbruslení, sezení u videa. Pohybují se jako stádo, jen výjimečně jde někdo dlouhodobě individuální cestou. Toto se musí změnit a do budoucnosti to určitě zasáhne. A teď je otázka, aby se podařilo přemluvit některé lidi, kteří by do těchto věcí investovali. Tak jako to dělají v IMG. Řeknu tenisový příklad. Dřív jste přijeli na grandslam, v players lounge hráli lidi playstation a nikdo nic nedělal. Ta doba skončila. Dneska se lidi přemístili, vybudovaly se stany na kondiční přípravu a ty jsou plné. Tohle je trend, který tenisté zaznamenali.“
Tenis je celosvětově v kondiční přípravě asi nejdál, že?
„Po atletice rozhodně. Význam a viditelnost kondiční přípravy přes nejlepší hráče, kteří ji zdůrazňují, je ohromný. Tím se to celé posunulo dál. A pak už je to jen forma opakování. Dneska už si nikdo nedokáže představit, že by v týmu neměl kondičního trenéra. Podívejte se na Berďu, ten má dva. A to je správné. Někdo je bývalý atlet, který preferuje rychlostní věci, a pak máte člověka, kterého máte na zpevnění těla. A tenis by měl být dobrý příklad pro kolektivní sporty. Tam mají akorát dvacet hráčů a musí se postupovat trochu jinak s více kondičními trenéry. Je to investice, ale ne zase tak velká z hlediska toho, jaké se v kolektivních sportech pohybují peníze. Je to otázka nejen pro majitele klubů, ale i pro agenty, kteří hráče zastupují. Vždyť to jsou lidi, kteří pracují proto, aby hráčům pomáhali najít správnou cestu a pak na nich vydělali. Teď je otázka chytrosti agenta, jestli to bude jen o nákupu bruslí a rukavic, nebo se bude zajímat i o to, že by měl mít jeho hráč dobrou životosprávu a dělat práci mimo led. Pokud si tohle agent uvědomí, na hráči se výrazně podepíše.“
České republice chybí kontakt se světem
Rád byste zalarmoval kondiční trenéry, vyvolal diskusi napříč sportovním spektrem o téhle práci. Na druhou stranu je tohle prostředí ale ohromně tajnůstkářské, nikdo se o své poznatky nechce příliš dělit.
„Ano, trend je takový, že nikdo nechce zveřejňovat, co a jak dělá. Týmy v tenise jsou uzavřené, žárlí na sebe, nedochází ke spojení, aby si ti lidé sedli a podělili se o konkrétní informace.“
To je ale pochopitelné, každý si chrání své know how. Přeci jste se nadřeli na to, abyste své poznatky získali.
„Ano, souhlasím. Ale tohle není celá pravda. Můžete někoho naučit svůj cvik, který nezná, a stejně o svoje know how nepřijdete, jelikož kondiční trénink je absolutně komplexní záležitost o dávkování a míchání koktejlu tréninkových prostředků.“
Sám za sebe jste tedy připravený přednášet kondičním trenérům a dělit se o informace?
„Jde o to, jaké jsou mé informace. Mám je z nejvyšší úrovně ale nyní jen na příkladu tréninku Radka Štěpánka, což je jen jeden sportovec. Proto můžu těžko přednášet kondičnímu trenérovi mládeže, který pracuje s patnácti lidmi a je v oboru deset, patnáct let. Spíš bych chtěl vyvolat diskusi, aby o tomhle začali lidé přemýšlet a dostalo se to k těm, kteří s tím mohou něco dělat. Chtěl bych dát návod, popsat budoucnost. Kondiční trénink je disciplína, která má obrovský význam a u nás se podceňuje. Tenisoví, fotbaloví a hokejoví trenéři jsou samostatná sorta a hrozně těžko si dovedou představit rovnost. Já vždycky bojoval za rovnost, za tým. Strašně těžko se dá změřit, kdo v něm má jaké zásluhy. Rovnost by měla být chápána i tak, že význam kondiční připravenosti sportovce může předčit cokoliv jiného.“
V tenise se říká, že kondiční je dneska někdy důležitější než tenisový trenér.„Přesně tak. Proto si myslím, že by tahle rovnost měla platit i v týmových sportech. Ale tam člověk narazí. Je to tak podceňovaná oblast, hlavní trenéři si to nikdy nepřipustí, což je neuvěřitelný. Jsou to bývalí fotbalisté a hokejisté bez vzdělání, kdežto kondiční by měl být člověk, který vystuduje vysokou školu a má informace nejen o pohybových schopnostech, ale i o výživě, fyziologii, psychologii. To jsou věci, které jsou pro každého hlavního trenéra výborné, pokud je bude chtít využít. Je třeba to těmhle hlavním trenérům postupně servírovat, pojmenovat tuhle disciplínu a dostávat jim to do podvědomí.“
Na jaké úrovni je tedy podle vás kondiční příprava v Česku ve srovnání se světem?
„Chybí mi tu větší kontakt se světem. Strašně vám pomůže, když jezdíte a vidíte, jak se připravují ti druzí. Připravujeme se s Radkem v Americe a já i po skoro třiceti letech v oboru lapu jedno cvičení za druhým. V akademii IMG mám baskeťáky, kteří trénují reakci a výbušnost. Vedle toho atlety, kteří dělají ta samá cvičení. A na mně je, abych tyhle prvky implantoval do tenisu. Kouči by měli být v kontaktu se světem, reagovat na trendy a specializovat se. V Americe můžu přijít za trenérem přes rychlost, jak jsem zmiňoval naši příhodu, a ten mi pomůže, abych byl o půl vteřiny rychlejší. To je úžasné. Něco takového bych chtěl nastolit v Česku. “
Nepochopená kritéria
Co byste tedy navrhoval?
„Měla by to být spíš záležitost nějaké agentury, či kdyby se setkali dva podnikatelé a řekli: Nás to zajímá, půjdeme do toho jako do experimentu. Nastolení systému je tady hrozně potřeba. U Radka si to ohlídám sám, doma má běhátko, protože ví, že je na něm potřeba udělat práci. Ale nemá ho už patnáctiletý junior, kterému to musí někdo osvětlit. Ale zase musíte přesvědčit majitele klubů, že takových běhátek musí koupit šest, aby tohle mladí viděli. Uvidí takový stan a vysvětlíte jim, že ten je na rozcvičky, že v něm musí začínat i končit trénink. Když dám dneska mladého na fotbal, tak končí trénink penaltami a nazdar. Místo toho, aby se šel po penaltách vyklusat a vystrečovat. Dneska jsou děti v šesti letech už zkrácené. Tam to začíná. Tuhle kulturu bychom tady potřebovali nastolit. Protože to je odpověď na otázku, proč naši hráči, když odejdou ven, nedokážou dnes z hlediska pohybových schopností konkurovat. Motorické testy mají prostě horší. Přitom se podívejte na českou atletiku. Myslím, že je na velice dobré úrovni, a vidíte, že ve všech disciplínách máme představitele. To znamená, že jsou tu trenéři, kteří jsou schopní. Jenže tenhle prvek už není dosazený do kolektivního sportu. Dneska ve fotbale kondiční trenér dělá devadesát procent cvičení na trávníku, ale už tam není zmínka o atletické technice běhu a tak dále. Už si tu lidé neuvědomují, že by i tam měla převažovat atletická část, kterou málokdo z nich dělá.“
Čím si vysvětlujete, že je i nejprestižnější kolektivní sport fotbal takhle pozadu?
„Protože všichni fotbaloví trenéři mají někde zakořeněné to, co v mládí sami dělali. Hráč, který zažil Brücknera, bude z devadesáti procent opakovat věci, které má z toho období zafixované. A ani není nucený dělat něco jinak. Dneska je to o tom, že fotbalový trenér odevzdá tým kondičnímu a neexistuje mezi nimi komunikace. Jenže když máte dělat rychlostní trénink, musí kondiční říct: Já potřebuji celé úterý pro sebe na rychlost. A trenér vám řekne: No počkej, to si se zbláznil. Nezbláznil. Když děláte absolutní rychlost, doba na zotavení musí být přesně taková, jaká je fyziologie hráčů. Jenže když jim ten samý den naložíte ještě fotbalový trénink, při kterém chcete, aby běhali co nejrychleji, už trénujete rychlostní vytrvalost, která pak už jde spíš do vytrvalosti. A to už je špatně. Pak vám sice ukážou, že ten hráč na hřišti odběhl třináct kilometrů, je braný jako borec a srdcař, ale nikdo se už neptá, jak je odběhl. Jestli byl u míče včas a tak dále. Dbá se jenom na kvantitu. V podstatě z těch hráčů děláte maratonce. On sice vydrží běhat a fotbalový trenér je spokojený, že má takového dříče a vždycky ho bude prosazovat proti jinému, který na to půjde výbušností a rychlostí. Kritéria jsou tady úplně nepochopená.“
Jak z toho ven?
„Potřebuje přijít někdo, kdo udělá diagnostiku, změří komplexní pohybové schopnosti hráčů a musí je rozvíjet. Pokud totiž budou ty schopnosti jen průměrné, bude ten hráč hrát vždycky jen průměrný fotbal, protože u balonu nebude. Byť je chytrý, umí kličku a má předvídavost. To je případ Rosického, který je Mozart a tak dále, ale nikdy na takových věcech nedělal takovým způsobem. A proto já dneska říkám, že Federer je ve srovnání s Rosickým geniální v tom, že to je člověk, který zvládl na jedničku prevenci. Federer nikdy nechodí za fyzioterapeutem, až když je problém. On je tam vždycky, když problém není. Když má Rosický takové zdravotní problémy, musíte jít tvrdě do téhle oblasti, abyste alespoň některé z nich vyloučili.“
Vraťme se k fotbalu. Stále si nedokážu vysvětlit, proč je tak velký rozdíl ve fyzické připravenosti českých fotbalistů ve srovnání se sousedním Německem.
„Protože tady dominuje jen speciální trénink fotbalu, a i když třeba kluby jednoho kondičního trenéra mají, je to strašně málo, abyste rozvíjeli takové věci. Navíc kondiční trenéry ani nikdo netestuje. Oni by měli být nucení ukazovat svou práci. To znamená udělat diagnostiku hráčů a pak předkládat a zdůvodňovat, proč má ten hráč dané ukazatele lepší či horší. Je potřeba i mezi hráči vytvořit konkurenční prostředí, aby se zajímali o to, proč jsou jejich ukazatele takové, když trénovali stejně jako ten druhý. Vytvoříte tím určitou podúroveň fotbalového tréninku, kdy mají motorické testy nějakou váhu. Nastavíte tím hráčům zrcadlo, na čem pracovat a v čem se zdokonalovat. Tohle je jediné, co je může dostat dál. Fotbalový trenér na tohle nemá čas.“
A možná ho to ani nezajímá.
„Jistě, udělá nácviky, řekne: dneska se mi nezdáš, nehraješ. Ale už neví, proč se mu ten hráč nezdá. Přitom tenis dokázal, že takové informace existují a můžete s nimi pracovat. Tohle je návod pro sporty jako fotbal, hokej, basket. Podívejte se na hokejisty, kteří prošli Amerikou. Už sami takový přístup chtějí, protože vědí, že dobrovolnost je na nic. Zeptejte se Plekance nebo Voráčka, kteří taky na Kladně jedli svíčkové. Dneska s nimi sedíte a poznáte, že to celé pochopili. Viděli, jak se to dělá jinak. Voráček minulé léto shodil čtyři kila a byl na špici kanadského bodování NHL. A to se netýká kličky či nahrávky, ale vnitřní disciplíny a připravenosti, která vznikla od něj. Jsem strašně rád, že jsou u nás už i na klubové úrovni první vlaštovky typu kondičních koučů, jako je Marián Voda u hokejistů Hradce, kteří se snaží tohle odstartovat. Přál bych si, aby jich bylo co nejvíc. “
Dnes si totiž ten, kdo si jde zacvičit do posilovny, může říkat kondiční trenér.„A to je problém. Garantem tohohle vzdělání by měly být svazy. Ty by neměly prověřovat a hledět na licence jen hlavních trenérů ale i kondičních.“
Například obor kondiční trenér na FTVS ale není, že?
„Tohle tam chybí. Pokud má mít kondiční trenér pravomoci, o kterých se bavíme, musí být také testovaný a přehodnocovaný. A určitě se to musí dít na půdě FTVS. Nutně nemusí jít o magisterské studium, ale bakalář by k tomu podle mě patřil. A říkám vám, že to bude strašně žádaný obor. Určitě víc než v dnešní době učitel tělocvikář.“
Potřebujeme vizionáře
Máme vyřešené vzdělání. Jak ale donutit majitele, aby do kondičních trenérů investovali?
„Je potřeba nějaký vizionář. Myslím, že třeba Daniel Křetínský ve Spartě o tom může takhle přemýšlet. On je přesně případ člověka, který by tohle mohl odstartovat. Oblast kondičního tréninku má velkou budoucnost, když bude systémová. Kondiční musí dostat mandát, první výsledky můžou být za rok, ale je to spíš otázka dvou tří let. Kdo tohle dokáže a nastaví účelnou šablonu, bude z ní hrozně těžit. A nebude to fungovat jen tak, že tým odjede na soustředění do Krkonoš, tam ho převezme kondiční a pak ho zase odevzdá.“
Jak by podle vás měla ideálně vypadat práce kondičního trenéra v kolektivním sportu?
„Má tam být kondiční trenér, který má na starosti pět asistentů a ti by měli být specializovaní. Měli by se točit na hráčích, aby byla zdravá konkurence a každý hráč nepodléhal jen jednomu trenérovi. Bylo by dobré prostě vytvořit konkurenční prostředí ještě dřív, než přijde fotbalový trenér. A přijmou to, že samostatnost kondičních někdy bude na úkor fotbalového tréninku.“
Měli by v Česku fotbalisté trénovat víc?
„Rozhodně. Dneska máte u tenisu dvoufázový provoz. V osm ráno přijdete a v sedm večer vycházíte z masáže. Tohle fotbalisti vůbec neznají. Pokud fotbalista absolvuje jeden den s Radkem Štěpánkem, tak je k. o. Jak to tenkrát říkal svým hráčům Mourinho: Co tady předvádíte, Štěpánek hraje pětiseťák a druhý den ho hraje znovu. A vy tady nejste schopní odjezdit jeden zápas.“
Jak tenhle přístup konkrétně v Česku změnit?
„Byli tu hlavní trenéři, kteří tohle chtěli změnit. Ale narazili, protože se tak nepracovalo ani jinde u nás. Dostali jednoho kondičního a museli být rádi, že ho mají. A ten kondiční si musí poradit sám. Takový příklad je třeba hokejová Sparta. Každý bojuje s rozpočtem a investovat do pěti lidí navíc je nepředstavitelné. Tohle myšlení bych chtěl změnit. Mám to v sobě a přijde mi, že přichází správný čas, aby se takové myšlenky vyslovily. Ať se nad tím ti správní lidé zamyslí, je tu šance a prostor, abychom nestagnovali a vývoj zachytili. Hokejový svaz si přivlastňuje úspěchy jiných lidí stejně jako tenisový svaz, který přijde a řekne, že máme úspěchy v Davis Cupu, ale ti kluci jdou každý individuálně svou cestou a jenom proto, že mají český pas, hrají za Českou republiku. Ale není to otázka systému. Je to zásluha tenistů, kteří pochopili, jak se připravovat. Vzpomínám si na Berďu, když začínal s kondičním trenérem. To byla katastrofa. A proto měl Radek před ním náskok. I tohle je jedna z odpovědí, proč se Radkovi podařilo prorazit. Protože byl první a pochopil, že tahle práce je nutná. Jak v kondici, tak v mentorství, i když se lidi smáli, že má Petra Kordu jako přítele na telefonu. Ale byl první, a proto z té průměrnosti vylétl a byl schopný konkurovat přes handicap, který ve svém forhendu má.“
Řekl jste, že revoluci v kondiční přípravě v německém fotbalu udělal Jürgen Klinsmann. Vidíte některého z trenérů v Česku, který by byl podobnému přístupu nakloněný?
„Jsou tu koučové, kteří něco viděli a poznali. Myslím, že ve fotbalu, i když není třeba úplně oblíbený, je to Karel Jarolím. Je sice zastáncem přísnějšího přístupu, ale je to určitě člověk, jenž zdůrazňuje typ přípravy, která je kondiční. Podívejte se na jeho syna Davida. Ten se vydřel v kapitána Hamburku, a když se loučil, přišlo tam na něj pětatřicet tisíc lidí. V Německu na rozlučku cizince! To je něco neuvěřitelného. A pak máte Švancaru, na kterého u nás přijde šedesát tisíc lidí, ale který je přesný opak. Hravost, chytrost, ošulit trénink, udělat zábavu. To stejné Pavel Horváth. Jsou to sice výjimeční kluci, ale do budoucnosti taková cesta určitě nevede. My potřebujeme příklady typu Nedvědů a Čechů.“
Takový furiantský přístup ale mají lidé v Česku v krvi.
„Přesně. To je stejné, jako když vaří Hruška a lidi ho milují. Ale to přeci není ta správná cesta. Ve sportu vás taková lacinost ubije.“
