Jen za singlovou kariéru rozdala víc než 250 kanárů. Uberte výsledku 6:0 dvojtečku a máte kulaté narozeniny, které právě dnes slaví největší tenistka všech dob Martina Navrátilová, rekordmanka v počtu singlových titulů (167) i vyhraných zápasů (1442). Jako soutěživou, hyperaktivní a přátelskou dámu, která nikdy nezapomněla, odkud pochází, ji vnímají ti, kteří ji poznali blíž.
Jan Kodeš - Je nejlepší hráčkou všech dob
„Když jsem v roce 1973 vyhrál Wimbledon a odcházel po finále s Metrevelim z kurtu, čekala na mě jako první gratulantka Martina. Chytila mě kolem krku a dala mi pusu. Ten rok tam hrála juniorku a hráli jsme spolu hlavní soutěž v mixu. Bývali jsme spolu hrozně často, dodneška se vidíme každou chvíli. Pro mě je to nejlepší hráčka všech dob a nikdo ji už nepřekoná. Ani Serena ne. Vždyť je to jednoduché: Martina vyhrála nejvíc turnajů ze všech, když se sečtou debly i mixy. Pro mě je jednoduše nejlepší.“
Pavel Korda - Při fyzičce porážela chlapy
„Když Martina začala trénovat s Jirkou Parmou, tak jsme ji vzali asi jako patnáctiletou do národního mančaftu. A s ním jsme měli v Podolí v tělocvičně vždycky fyzickou přípravu. Martina byla nesmírně nadaná na všechny míčové sporty, byla levačka. Při basketu za chvilku pochopila, co je to dvojtakt, a hrozně jí šel. Nikdy nezapomenu, když jsme měli v Nymburce soustředění a ona si všechny kluky, co uměli fotbal, vodila jako malé. Uměla taky výborně běhat, při fyzičce porážela i chlapy. Uměla se totiž přemoct a měla nádhernou svalovou strukturu. Opravdu talent od pánaboha, podle mě by se prosadila i v mnoha jiných sportech. A taky to byla skvělá holka, nedám na ni dopustit.“
Jan Kukal - Schovávala se přede mnou
„S Martinou jsem trénoval jednu zimu, když jsem byl na vojně. Tehdy jsem byl asi pátý hráč v republice a přes zimu jsem hrál na Klamovce, kde byly kryté kurty. Znal jsem se s jejím tátou Mirkem a ten mě požádal, jestli by se mnou nemohla chodit hrát. On má největší zásluhu na tom, čeho dosáhla, jelikož se o ni celé dětství tenisově staral. Byl to takový typický český tenisový tatínek, asi jako pan Kvita, ale o třicet let dřív. Zajímavé bylo, že už tenkrát na Klamovce hrála Martina výtečné voleje, ale nechtělo se jí moc do velké dřiny. Dokonce se přede mnou jednou schovala a otec ji musel násilím dostat na kurt. Měl jsem z ní pocit, že nebude moc pracovitá, jenomže potom jsem ji zažil už jako zralou čtyřicátnici v Paříži. Došli jsme s Jirkou Novákem do klubu, kde už Martina makala. Hráli jsme s Jirkou dvě a půl hodiny, dohráli jsme, vykoupali se a s překvapením zjišťujeme, že Martina ještě trénuje."
Petra Kvitová - Přišla mi poradit do šatny
„Martině bych popřála hlavně zdraví, to je nejdůležitější. A aby byla pořád tak vitální, jak je doteď. Potkáváme se po světě, pořád hraje turnaje legend, komentuje, do toho má rodinu. Tak aby jí to vydrželo a byla pořád šťastná. Já si vůbec nedokážu představit, že bych v šedesáti stíhala to co ona. Ale Martina je prostě jen jedna. Je evidentně typ, který se nerad nudí, takže pořád musí něco dělat. Můj nejsilnější zážitek s Martinou je z Wimbledonu 2010. Tehdy jsem po hrozným nerváku s Kanepiovou postoupila do semifinále, míjely jsme se na schodech a ona mi řekla: Gratulace. Do té doby jsme se vůbec neznaly, snad jsem ji ani naživo nepotkala. A najednou na mě promluví taková legenda. Byla jsem z toho vážně paf. Když jsem pak seděla v šatně před semifinále se Serenou, Martina za mnou přišla a říkala mi, abych to brala jako každý jiný zápas a že na to mám ji porazit. A samozřejmě taky nezapomenu, jak plakala, když jsem poprvé vyhrála Wimbledon. To bylo taky moc hezké.“
Helena Suková - Zakázali mi s Martinou hrát debl
„Moje nejsilnější vzpomínka na Martinu je ze semifinále Australian Open 1984, když jsem ji poprvé porazila. Do té doby jsem nad ní nevyhrála ani set a tehdy jsme měli s trenérem Kurzem cíl, že musím v jednom setu uhrát alespoň pět gamů. A já ji dokázala porazit a ještě jsem jí přerušila vítěznou šňůru 74 zápasů. To bylo opravdu něco. V tu chvíli jsem překonala respekt z Martiny a naše další zápasy už byly vyrovnané.
I když naše máma měla v Československu Martinu jako státní trenérka na starost, já si ji od nás moc nepamatuji. Utekla, když mi bylo deset let.
Když jsem ale poprvé přijela na juniorku do Wimbledonu, tak jsem trénovala na Aorangi kurtech, Martina šla kolem a říkala: Jé, ahoj, Helenko. To bylo moc příjemný. Postupem času jsme se poznaly víc a nakonec jsme si spolu zahrály i čtyřhru, kterou mi s ní za komunistů zakazovali. Vybavuji si turnaj v Houstonu, kdy už jsme byly domluvené a neprošlo to. Nakonec nám to vyšlo až po revoluci v roce 1993 v Tokiu, porazily jsme celou špičku a celý turnaj vyhrály."
Související články
