Ve svém letenském bytě dusá sousedům nad hlavou, zdokonaluje se ve vaření a káže si být trpělivá. Tak vypadá současný život Barbory Strýcové, elitní světové tenistky, která v neděli oslaví čtyřiatřicáté narozeniny. Kariéru si o rok prodloužila kvůli Wimbledonu a letošní olympiádě, o obojí zřejmě přijde. „Když se letos uskuteční US Open, budeme rádi,“ odhaduje, kdy by se mohla dát tenisové karavana do pohybu. A chystá se na to, že zvlášť pro ni jako veteránku bude restart po dlouhé pauze hodně náročný.
Telefonický rozhovor přeruší po pěti minutách první zvonění. „Jééé, to je PPL, tam musím,“ omlouvá se Barbora Strýcová. Za pár minut opět klakson. „Tak tentokrát DHL, pardon,“ zavěsí tenistka a za chvíli volá zase zpátky. V těchto dnech měl začínat obří podnik v Miami, místo toho je světová deblová dvojka doma a netuší, jak dlouho ještě bude...
Svět se zastavil. Jak se v takové situaci cítí živel jako vy? Jako lev v kleci?
„Je pravda, že jsem jak na trní. Jsem člověk, který potřebuje pořád něco dělat a něčím se zabavovat, ať už je to sport nebo nějaké vyřizování. A teď nic. Není to pro nás sportovce vůbec žádná sranda. Ze sta procent jsme se najednou dostali na nulu, co se týká cestování, adrenalinu, zátěže... Takže jsem se ze začátku fakt cítila jak lev v kleci, ale teď už si postupně zvykám. Naučila jsem se, že naprosto klíčové je mít rozplánovaný den, bez toho to nejde. Každý den cvičím, inspiraci na cviky beru i po internetu, aby mě to trošku bavilo.
V téhle době je potřeba určitého řádu. Jak tedy vypadá váš den?
„Moje výhoda je v tom, že nemám doma děti, takže si můžu vstát, kdy chci. Probudím se a do hodiny si dám trénink. Ten trvá tak hodinu až hodinu a půl. Snažím se dát si fakt do těla, protože se potřebuju unavit. Jsem zvyklá na zátěž, a když ta není taková, jako když hraju, tak se mi třeba hůř spí. Takže si naložím těžší trénink, pak si dám oběd, moje první jídlo dne. Protože když nic nedělám, ani na snídani nemám chuť. To je kolem druhé třetí hodiny. Někdy se jdu projít do lesa, když už potřebuju čistý vzduch, samozřejmě s rouškou a se vším. Potom začnu něco vařit, jelikož mě vaření baví a moc ho neumím, chci se zlepšit. A večer už jenom koukáme na seriály, Netflix a tak dále. Dny jsou vlastně jeden jako druhý.“
Doporučte seriály či filmy pro inspiraci, které teď sjíždíte?
„V pondělí jsme začali na Love is blind. Je to americká reality show, ve které se lidi deset dnů seznamují, ale navzájem se nevidí, jak vypadají. Poznávají se podle hlasu, dávají si různé otázky. No prostě blbiny. Ale my nejvíc sledujeme podcasty, třeba Joea Rogana, který mě strašně baví. Pak dokumenty nebo nějaký stand up comedy.“
Jak funguje váš byt coby tělocvična?
„Jako ze začátku mi přišlo děsivý trénovat doma, ale ono se to dá. Našla jsem si různá videa, na cviky potřebujete fakt jen maličký prostor a vlastně mě to začalo i bavit. Z bytu mám tělocvičnu a je to vlastně v pohodě. Spousta věcí jde udělat bez činek a strojů, můžete posilovat jen s váhou vlastního těla. Objevila jsem i dost nových cviků, takže mě to fakt docela baví.“
Sousedé se nerozčilují, co že jim to nad hlavou dupe?
(směje se) „Taky jsem o tom přemýšlela, protože dupu dost. Skáču pořád nějaké klokany, dělám angličáky. Bohužel, sousedé to musí chvilku vydržet. Nedělám to celý den, ale jen hodinu denně.“
WTA i ATP suspendovaly sezonu do začátku června, do toho se jak slon v porcelánu vložilo Roland Garros a přesunulo letošní antukový grandslam na konec září. Co si o tom kroku Francouzů myslíte?
„Ono bylo evidentní, že se tyhle turnaje neuskuteční a že se antuková sezona hrát nebude. Ale udělat to takovým stylem, jakým to udělalo French Open, mi přijde absolutně nekorektní. Dostali jsme email, že tohle se stalo během zasedání všech turnajů, kdy se radili, co bude dál. A Francouzi nikomu nic neřekli a udělali to takhle. Podle mě hrozný. Madrid a Řím, tedy ještě dřívější turnaje, zrušené nebyly a už se přesouvalo French Open. Všichni byli v šoku, musím říct. Lidi z toho byli špatný, že se tohle mohlo stát takovým způsobem.“
Roland Garros teď v kalendáři koliduje třeba s obřím ženským turnajem ve Wu-chanu. Máte od WTA doporučení, kam se hlásit?
„Zatím ne, řeší se jiné věci. Třeba co bude s žebříčkem, jestli ho zmrazí, nebo co s ním udělají. Tohle jsou obrovské věci, které se musí rozlousknout. A bude to hrozně těžký vymyslet.“
Francouzi rozčílili partyzánskou akcí většinu tenisového světa, někteří ale říkají jednu věc: Je lepší mít letos Roland Garros, než ho vůbec nemít.
„To je pravda. Ale bůh ví, jak to všechno bude. Teď jsem zase četla článek, že třeba nebudeme moct cestovat, což si vůbec nedokážu představit. Ale jsem připravená se podřídit. Mojí prací je hrát tenis, ale v tuhle chvíli jde o mnohem víc než o to, jestli budeme hrát turnaje, nebo ne. Je to fakt strašně zvláštní situace, jak se svět zastavil. My tenisti jsme vlastně v pohodě, ale je spousta lidí, kteří teď nemají práci, musí živit rodiny a tak dál. Fakt strašný.“
Hodně nepříjemná je v téhle chvíli asi nejistota. Vlastně nikdo netuší, kdy se zase tenisový kolotoč rozběhne. Neubírá vám to na motivaci do tréninku?
„Kecala bych, kdybych říkala, že jsem teď žhavá do tréninku. Máme březen a začneme hrát třeba v srpnu nebo v září. Proč bych se teď měla nějak drtit, ještě k tomu doma? Teda já jsem člověk, který pohyb potřebuje, takže se mi chce trénovat, ale vlastně nechce. Jestli mi rozumíte. (směje se) Třeba na tenis teď nemám absolutně pomyšlení.“
Na zeď si nejdete alespoň zapinkat?
„Já nechci chodit ven, chci dodržovat pravidla a nemíním někoho provokovat. Až budeme všichni moct, hned vyrazím. Ale jen tak si jít zahrát kvůli tomu, že mám roupy, to teda ne.“
Přijde člověk o cit v ruce, když déle nehraje?
„Možná trošku jo, ale to nebude problém, zase se vrátí. Spíš záleží na tom, jak dlouho se tahle situace potáhne. Toho se bojím. Myslím, že zvlášť pro nás starší bude těžší vracet se do zátěže, navíc se asi bude hůř hledat motivace.“
Jaký je váš osobní tip, kdy se zase začne hrát tenis? Wimbledon stále ještě neohlásil konec. Věříte, že by mohla travnatá sezona proběhnout?
„Můj názor je, že ne. Wimbledon je strašně brzy, letos podle mě nebude.“
Takže optimistický odhad US Open?
„No a to jsme docela optimisté. Právě že si myslím, že v Americe to může být dost špatný, jsou pozadu a až to tam skutečně vypukne, budou to mít těžké. New York na tom už teď není nejlíp. Fakt nevím. Když se uskuteční US Open, budeme rádi.“
Může se stát, že vás současné okolnosti donutí přemýšlet o kariéře ještě jinak a zase si ji prodloužíte i za hranice roku 2020?
„Nutí mě to samozřejmě přemýšlet, protože takhle končit se mi nechce. Ale jak říkám, ono není vůbec sranda se zase vracet a zase do toho koloběhu naskočit. Teď to musím brát tak, že potřebuji být trpělivá a vyčkat, kdy se zase začne hrát. A až pak si udělám plán. Teď stejně nikdo neví, jak co bude. Dělat teď unáhlená rozhodnutí se mi nechce.“
Nikdo vás neposílá do důchodu, ale asi se tahle otázka nabízí.
„Ráda bych si ještě jednou zahrála Wimbledon nebo v nejhorším případě alespoň ještě jeden zápas, abych mohla skončit.“ (směje se)
I váš další cíl, letošní olympiáda v Tokiu, je o rok dál…
„To je další rána. Těšila jsem se na ni, motivovala mě. Když se o rok posune, bude všechno mnohem těžší. Kdo ví, jestli tam ještě budu. Ale to nejsem jenom já, takových smutných příběhů a lidí, co to mají podobně, je jistě spousta.“
Témata:
sport, koronavirus, Olympijské hry, tenis, Wimbledon, Barbora Strýcová, US Open, French Open, trénink, Tenis na Heureka.cz
Související články
