Kodešova sestra a bývalá domácí jednička: Vítězila v sepraném tričku!
Přečtěte si vzpomínky Vlasty Vopičkové, bývalé československé tenistky a sestry wimbledonského vítěze Jana Kodeše. Jak vypadala příprava špičkových tenistů v Československu v 60. a 70. letech? S dneškem neporovnatelně. „Víte, přes to všechno, co nám komunisti udělali, jsme nikdy neuvažovali o emigraci. Kdybychom to bývali udělali, co by tady potom bylo s rodiči a další sestrou? Nabídky jsme měli, všechny jsme odmítali. Myslím, že podobně na tom byl i bratr Honza.“
Narodila jsem se před koncem války v Praze. Máma se starala o nás děti, táta byl advokát. V padesátých letech ale řekl, že s komunistickým právem nechce mít nic společného, a tak byl přeřazen do těžkého strojírenství a dvacet let svařoval plechy. Taky nám vzali rodinný dům v Karlíně a táta pak musel ve vlastním domě dělat domovníka.
Dvě dvouhry na jednom hřišti
Můj bratr je wimbledonský vítěz Jan Kodeš. Do tenisu jsme s Honzou šli odmalička hlava nehlava, ten sport nám učaroval. Nebyly ale ani zdaleka takové podmínky jako dnes, a tak jsme si pinkali třeba o zeď protějšího domu. Nebo v zimě, když nebylo kde hrát, jsme vystěhovali skříňky z pánské šatny a hráli tam.
Jediné kryté kurty byly na Klamovce a bylo snem se tam dostat. Honza tam později získal jednu hodinu, a tu jsme využívali tak, že jsme na kurtu hráli čtyři: na každé polovině jedna dvojice proti druhé.
Oba jsme byli ambiciózní, hrozně jsme se při hře hádali a soudcovat nám musel táta. Jen prozradím, že tehdy jsem Honzu porážela. Rodiče nás pak přihlásili na pražskou Čechii, kde jsme oba, já i Honza, vlastně začali kariéru.
Ačkoli jsem byla jediná holka na jinak klučičím žebříčku, kluky jsem pěkně proháněla. Byť bojovali, seč mohli, talentovanou holku prostě porazit nedokázali. Říká se, že chlapi nepláčou, ale tihle kluci potvrzovali opak. Mnozí ty porážky neunášeli a dost je obrečeli.
Tenis se v té době u nás hrál jen v hlavní sezoně, od dubna do října. Vůbec si nedovedu představit, že by to bylo jako dnes. Neexistovali psychologové ani osobní trenéři a fyzická příprava byla jen v zimě. Do tělocvičny jsme se dostali jednou týdně. A pak jsme to chtěli dohnat jedním týdnem na soustředění v Nymburce.
Tam nás po týdnu tak odrovnali, že jsme měli dlouho zdravotní potíže. Prostě koncepčního v tom nebylo nic.
Vítězná trička
Ostrý start mé kariéry začal v roce 1959, kdy jsem se jako patnáctileté děvče účastnila v Olomouci turnaje do 21 let. Vyhrála jsem ho i přesto, že jsem byla mnohem mladší než soupeřky. V tomtéž roce jsem byla v semifinále slavné Pardubické juniorky a o rok později ji vyhrála v sepraném tričku. Bylo to mako tričko z Bílé labutě. Měla jsem vlastně dvě – jedno na singl a jedno na debl.
Když jsem postupovala, tak často nestačila uschnout, proto jsem je sušila v ručníku, abych vůbec mohla nastoupit k utkání. Některé naše holky dokonce prosily zahraniční hráčky, které se zúčastňovaly mezinárodního mistrovství republiky, o použitá trika.
To pak bylo slávy, když se některé podařilo takovouto trofej získat! Dnes se největší světoví výrobci tenisového vybavení předhánějí v kreativitě a barevnosti a na dvorci jsou často u žen vidět bizarní modely. Za mých dob to bylo pochopitelně jiné, z dnešního pohledu málo uvěřitelné.
Od šestnácti spolu
Už někdy v té době jsme se seznámila se svým budoucím mužem Milanem Vopičkou. Chodili jsme spolu vlastně od mých šestnácti let. Ve dvaceti jsem se už vdávala. Totiž řekli jsme si, že když se teď nevezmeme, mohli bychom se později rozejít. A tak přišel k nám do rodiny.
Byl tehdy hokejovým reprezentantem, ale u nás v rodině se snídal, obědval a večeřel tenis, a tak mu nezbylo než ho hrát s námi. Protože má na sporty talent, hrával ho velmi dobře a byl úspěšný, mimo jiné i ve druhé nejvyšší tenisové soutěži.
Největší vítězství, nejtrpčí prohra
Má další kariéra pokračovala na Štvanici. Trénovala jsem pod panem Semerádem, pak vše převzal trenér Ján Krajčík, který ale záhy utekl do Rakouska a já začala trénovat s Věrou Sukovou-Pužejovou. Ta pro mne udělala hodně, ukázala mi nejen doma, ale i na turnajích v zahraničí velký tenisový svět.
Moc ráda si připomínám rok 1965 a zápas v Mnichově, kdy jsem nastoupila proti první hráčce světa, hvězdě Margaret Courtové. Australanka byla jedinou ženou na světě, která získala čistý grandslam, což znamená, že hráčka vyhraje v jednom roce čtyři grandslamové turnaje: Australian Open, Paříž, Wimbledon a mistrovství USA. Singlových grandslamů vyhrála 24, což žádná jiná hráčka nedokázala dodnes.
Přesto jsem v tomhle zápase zvítězila a zapsala se tak do seznamu nemnohých hráček, které tuto fenoménku své doby porazily.
Naopak jednu z nejhorších sportovních vzpomínek mám na zápas s Maďarkou Zsuzsou Körmöczyovou v roce 1964 v Paříži. Vedla jsem tehdy 6:1, 5:1 a 40:0 a zdálo se, že zápas bude mít hladký průběh. Je téměř neuvěřitelné, že jsem ji nedokázala dorazit a zápas jsem nakonec prohrála, i když jsem měla i pár mečbolů.
Jeden na sebe, zbytek státu
Od roku 1969 jsme se stali poloprofesionály. Fungovalo to tak, že odměny z většiny turnajů jsme museli odevzdávat – jen jeden turnaj jsme mohli hrát takzvaně na sebe, kdy odměna připadla nám. Na druhé straně jsme dostávali letenky, hotely a podobně. Možná že jsme mohli dosáhnout ještě větších úspěchů, ale funkcionáři nás nutili hrát hodně na síti. Tato věc se ukázala jako lichá, zápasy jsme prohrávali.
Já jsem pak viděla Američanku Chris Evertovou, jak všechno hraje od základní čáry a vyhrává. A dneska už se systém síť – volej s několika málo výjimkami prakticky nehraje.
Z top hráčky trenérkou nejmenších
Závodně hrát jsem skončila v roce 1974. To už jsem měla dvě malé děti a zvládala to sama s pomocí především rodičů a manžela. Ale oba rodiče v tomtéž roce onemocněli rakovinou a zemřeli. A tak jsem se musela rozhodnout jak dál a kariéru prostě ukončila, dala jsem přednost dětem. Zůstat mámou bylo důležitější.
Mohla jsem je svěřit na hlídání manželovi, ale to jsem nechtěla. Byl hokejovým hráčem a času měl málo. Prostě jsem učinila definitivní rozhodnutí.
Přišel boom tenisu a já začala dělat trenérku nejmenších dětí. Pamatuju si, že se do školičky tenkrát přihlásilo 150 dětí najednou. Byla to velmi hezká práce. Tehdy vlastně rodiče platili jen velmi málo. Dnes už je to něco jiného, třeba hodinový pronájem haly v zimě stojí 400 korun, trenér tak kolem tisícovky, a to musíte mít minimálně jeden trénink týdně, ale spíš víc. Jistě si dovedete spočítat, kolik to rodiče může stát. A to nepočítám tenisové nářadíčko. Ale taková už je doba.
V roce 1992 nám taky vrátili ten dům v Karlíně. Byl ale v tak dezolátním stavu, že jsme si museli půjčit čtyři miliony, abychom ho dali dohromady. Povedlo se a bydlíme v něm s manželem Milanem.
Tenistkou dodnes
Na tenis jsem nezanevřela ani po revoluci. Znovu jsem aktivně začala hrát, i když pochopitelně na jiné úrovni než dřív. V Káraném, kde máme domek, nás přesvědčili, abychom s nimi hráli IV. třídu.
Milan tu postavil sportovní areál s tenisem a klubovnou. Nastoupili jsme tedy s manželem a postupovali každý rok o třídu výš. Ale do první třídy se ne a ne propracovat, a tak jsem povolala napřed svého syna Milana a později dceru Vlastu. I s jejich pomocí jsme se nakonec do té první třídy dostali.
Jednou jsem ale hrála s mladou dívčinou, a ta mi nadělila dva kanáry. Proto jsem si řekla: dost se závodní kariérou. To mně bylo 63 a Milanovi 65 let. Neznamená to ale, že tenis nehraju vůbec. S manželem právě v Káraném hrajeme čtyřhru proti dvojici o patnáct let mladších soupeřů. Dřív jsme je pořád poráželi, dnes už se nám ale vyrovnají a i vítězí. Věk nezastavíte.
| VLASTA VOPIČKOVÁ |
VĚK: 76 (26. března 1944 v Praze) PROFESE: bývalá tenistka KARIÉRA: československá jednička v letech 1964-74, svého času v první dvacítce světového žebříčku, starší sestra wimbledonského vítěze Jana Kodeše a manželka někdejšího hokejového reprezentanta Milana Vopičky NEJVĚTŠÍ ÚSPĚCHY: 2x čtvrtfi nále Roland Garros (1968, 1970), osmifi nále Wimbledonu (1970), mnohonásobná mistryně ČSSR |
Nadace Tipsport ve spolupráci s o. p. s. Post Bellum nahrává a zpracovává příběhy československých sportovních legend. Jak těch, jejichž jména si dodnes pamatuje celý národ, tak i těch, na jejichž mimořádné úspěchy už svět pozapomněl. Sportovní i životní vzpomínky desítek sportovců Post Bellum v rámci projektu Tipsport pro legendy profesionálně dokumentuje a zpřístupňuje ve sbírce autentických svědectví Paměť národa. S těmi nejzajímavějšími se můžete seznamovat i v seriálu deníku Sport.
Deník Sport, Sport Magazín i časopis GÓÓÓL kupujte pohodlně ONLINE na iKiosek.cz »
