Příběh finalisty French Open z Liberce: hrál i pro Hitlera, napsal sto knih
Na světě není příliš tenistů, kteří postoupili do finále Roland Garros a napsali přes sto knížek. Popravdě, takový byl jenom jeden: liberecký rodák Roderich Menzel. Vášnivý cestovatel, přítel evropských monarchů a vítěz rekordních čtyřiceti československých dvouher v Davis Cupu. Životní cesta dnes už zapomenutého sportovce byla dlouhá, pestrá a ne právě šťastná. Když začal chodit do školy, z obrazu ve třídě se na něj díval císař František Josef. Obálku jedné z jeho posledních knih zdobila fotografie Borise Beckera.
Tenhle časový oblouk budiž důkazem, že život Rodericha Menzela obsáhl všechno podstatné z 20. století. V politice i ve sportu. Obě světové války i jejich studené pokračování, zánik monarchií, říší a impérií, zlatý věk amatérského tenisu i čas bohatnoucích profesionálů. Narodil se v roce 1907 v Liberci, kterému tehdy ovšem devětadevadesát procent obyvatel říkalo Reichenberg. Protože to bylo německé město. Vídeň severu.
Z německojazyčné rodiny pocházel i Menzel, jeho otec Ernst byl zástupcem jedné belgické firmy v severních Čechách. „Po vzniku Československa jsme češtinu měli ve škole povinnou, ale odmítali jsme se ji učit. Byla pro nás těžká – strč prst skrz krk a sedm složitých pádů. A taky jsme se mentálně pořád cítili být součástí Rakouska, ne nového státu,“ vyprávěl později. „Až postupem let mi došlo, jak to bylo hloupé, protože jsem si kvůli tomu nemohl číst české spisovatele v originále.“ Menzel odmala miloval umění, hlavně literaturu a operu. Ale i tak nad nimi vyhrával sport.
Jedničkou pro něj dlouho byl fotbal. Do branky šel skoro automaticky, protože na svoji dobu byl hodně vysoký – v dospělosti se vytáhl až na 191 centimetrů. Hrál za RSK Reichenberg a snil o slávě ligového gólmana.
Ale rodičům se to moc nezdálo. Fotbal považovali za špinavý sport, za zábavu plebsu, která se nehodí pro vzorného hocha ze středostavovské rodiny, proto ho nenápadně popostrkovali k uhlazenějšímu tenisu. Koupili mu výbavu, přihlásili ho do klubu, zaplatili trenéra.
A pozoruhodná sportovní cesta byla nastartovaná.
Čtvrtý na světě
Ještě ve škole se Menzel vsadil s kamarádem o deset korun, že se jednou stane mistrem světa, tedy vyhraje Wimbledon. To mu úplně nevyšlo. Ale do mezinárodní špičky se dostal a nastupoval proti spoustě šampionů meziválečné éry: Billu Tildenovi, Henrimu Cochetovi, Fredu Perrymu, Gottfriedu von Crammovi, Donaldu Budgeovi a dalším. Některé dokázal i porazit.
Roderich Menzel |
| Narozen: 13. dubna 1907 v Liberci Zemřel: 17. října 1987 v Mnichově Největší tenisové úspěchy: finále Roland Garros (1938), semifinále Roland Garros (1932), finále US Open (1935 v mixu), semifinále Wimbledonu (1935 v deblu), 6x mezinárodní mistr Československa, v Davis Cupu hrál 5x finále evropské zóny. Rodina: byl 4x ženatý, měl pět dětí |
V Československu neměl ve třicátých letech konkurenci a na domácích kurtech až do roku 1937 neprohrál s žádným z krajanů, až pak ho zdolal mladý Jaroslav Drobný, budoucí wimbledonský vítěz. Ve světě dlouho patřil do elitní desítky a experti ho v jedné chvíli řadili na čtvrtou příčku.
Stal se i prvním čs. tenistou, který se pravidelně prosazoval na grandslamech. V roce 1938 dokonce postoupil do finále Roland Garros. Statisticky hodnoceno je to největší úspěch jeho kariéry, ale sportovní historici by namítli, že se tehdy nesešla nejsilnější konkurence – chyběli Perry, který přešel k profesionálům, a Von Cramm, jenž seděl v nacistickém vězení kvůli obvinění z homosexuality. Ostatně finále s Budgem projel Menzel hladce 3:6, 2:6, 4:6.
Grandslamy však tehdy nebyly hlavní scénou světového tenisu. Fanoušky, rozhodně ty v Československu, víc zajímal Davis Cup. A tam Menzel zářil. Vyhrál čtyřicet zápasů dvouhry, což je výkon, který nedokázali překonat ani Jan Kodeš nebo Tomáš Berdych. Byť se sluší poznamenat, že se hrálo víc kol než v moderní době a nebylo zvykem za rozhodnutého stavu měnit obsazení dvouhry.
Celkem čtyřikrát tehdy Československo postoupilo do finále evropské zóny. Podle pouhého výčtu úspěchů se může zdát, že Menzel prožil pohodovou kariéru v idylických dobách amatérského tenisu, kdy hráči ještě na kurt nastupovali v bílých flanelových kalhotách a košilích a všichni do jednoho byli považováni za novodobé rytíře.
Kdepak, tenhle sport ho málem zničil.
Postupem doby si k němu vypěstoval vztah, pro nějž Němci mají označení Hassliebe – miloval ho i nenáviděl. Jako vzdělaný člověk na tenisu obdivoval jeho aristokratickou vznešenost, ale dusily ho rutina zápasů a tréninků, zákulisní intriky, tlak veřejnosti a zájem tisku.
Zvláště k českým novinářům si složitě hledal vztah. Reportéři z bulváru, ale i národnostně laděných deníků, jako byly České slovo nebo Národní listy, mu nic nedarovali a bez zbytečných metafor mu dávali najevo, jak jsou pramálo nadšení z toho, že nejlepším československým tenistou je Němec.
Stejně tak mu vyčítali malé zapálení pro sport, protože Menzel jako každý amatér musel mít svoje povolání a jeho to občas silněji než na kurt táhlo k psaní. Už v roce 1931 vydal první román z tenisového prostředí Bílá cesta.
V liberálním listu Prager Tagblatt mu pravidelně vycházely fejetony – o místo v sobotní rubrice se dělil s Karlem Čapkem a Hermannem Hessem, pozdějším laureátem Nobelovy ceny, k jeho redakčním kolegům patřili i Max Brod a Egon Erwin Kisch.
Záhadné kolapsy
Pak se na čas odstěhoval do Berlína, kde hrál za klub Rot-Weiss, jenž byl centrem německého tenisu, a hlavně získal místo v prestižním nakladatelství Ullstein. Po návratu do Prahy se zase snažil uplatnit jako scenárista ve filmovém studiu Meissner, snil také o cestě do Hollywoodu.
