NEJ tituly Kvitové: přes noc slavnou, dojemný návrat či masakr v Madridu

Rozhodně Miami Open 2023. Už se zdálo, že za třiatřicetiletou PK spadla opona a dohrává kariéru z povinnosti. A pak dorazila na turnaj, který jí nikdy nesvědčil a jenž se svou velikostí skoro vyrovná grandslamu. Zdolala na něm šest soupeřek, během senzační jízdy přišla o jediný set.

Tasmánský Hobart je tradičním dějištěm generálky na Australian Open. Nepatří k úplně populárním destinacím, tak moc vždy fouká na ostrově ležícím jižně od Melbourne. V roce 2009 to nebyla jediná zvláštnost. O titul se tam střetly dvě české tenistky – Iveta Benešová a teprve osmnáctiletá mladice Petra Kvitová. Spaly spolu na jednom pokoji, měly i společného trenéra Davida Kotyzu, který tehdy novicku Kvitovou přijal na zkoušku do týmu. Brzy však začalo být jasné, komu patří budoucnost. Kvitová v prvním finále kariéry na WTA Tour zvítězila 7:5, 6:1 a krajanka po zápase žertovala, že ji nepustí na pokoj. Trpěl i Kotyza, který mač nesledoval a raději se procházel v přilehlém lesíku. Aby mu obě holky hrály ve finále, to zná jenom starej Williams, vtipkovali jeho kolegové.

V All England Clubu se píše historie, ze skvělých hráček se stávají nezapomenutelné legendy. Kvitová mezi ně vstoupila v jednadvaceti letech a vůbec si neuvědomovala, co se s ní i kolem ní děje. Když ve finále proti Marie Šarapovové vypálila eso na téčko a zavřela zápas, jednou pro vždy se jí změnil život. Do té doby byla nadějnou copatou slečnou z prostějovského bytu 2+KK, jež jezdila sponzorskou škodovkou, za přítele měla šestnáctiletého tenistu (Adama Pavláska) a na tiskovkách mluvila hodně nedokonalou angličtinou. Najednou z ní byla grandslamová šampionka, vítězka největšího turnaje planety. „Všichni kolem mě byli víc omráčení než já sama. Když jsem viděla ze záznamu, jak moji trenéři, rodiče, bráchové a mnozí další skáčou metr do vzduchu, až mě to překvapilo. Já to vzala tak s nadhledem, jakoby se vlastně nic moc velkého nestalo,“ vzpomínala později. Ale stalo se… Což zjistila po pár dnech i sama. „Po čtrnácti dnech jsem šla poprvé na internet, teď jsem tam viděla záplavu oslavných článků a říkám si: Tak to zase rychle zavřu, to je moc. Přišlo mi, že si čtu o někom jiném, že to nejsem já. Co všichni blbnou, vždyť to byl jen jeden turnaj. Tehdy jsem netušila, jak moc se mi změní život. Z poměrně neznámé holky jsem se přes noc stala slavnou.“

Kde komu ukápla slza, když v roce 2017 na travnatém podniku v Birminghamu sledoval, jak Petra Kvitová přijímá protáhlou stříbrnou mísu. Vždyť tehdy šlo o jeden z největších příběhů světového sportu. Pět měsíců po přepadení, při němž málem přišla o prst na levé ruce, byla oblíbená Češka zpět mezi šampionkami. Vyhrála už druhý turnaj po comebacku! „Myslíte, že je to normální?“ otočila se během děkovačky ke svým trenérům Jiřímu Vaňkovi a Davidu Vydrovi. Místo anglicky hovořila česky, ale to jí každý odpustil. Pak dojatě tvrdila: „Protloukla jsem se v životě velice obtížnou dobou. Snažila jsem se, abych se uzdravila a mohla normálně hýbat prsty. Musela jsem hodně dřít, abych se mohla vrátit na kurty. Že se mi to povedlo a ještě jsem dokázala vyhrát turnaj, to je něco naprosto výjimečného. Ale pořád tvrdím, že jsem nedřela, abych se jen zúčastnila. Chci ze sebe dostat to nejlepší a sbírat dál trofeje,“ líčila, když ve třech setech zdolala Ashleigh Bartyovou.

Do téhle sebevražedné kombinace by už dnes Petra Kvitová rozhodně nešla. Roku 2018 ale jela na autopilota. V jarní Stromovce vyhrála domácí WTA turnaj, kde se točila řada známých a byla centrem pozornosti. To hladí po duši, ale také bere energii. Po víc než dvouhodinovém finále s Rumunkou Mihaelou Buzarnescuovou sotva tahala nohy, přesto se rozhodla skočit na letadlo a přesunout se do Madridu. Tam, na jednom z největších turnajů roku, předvedla absolutní vypětí. Byla v tak ohnivé formě, že nepřestávala vítězit. Vyhrála 11 zápasů za 12 dní. Na kurtu strávila celkem 17 hodin a 40 minut. A všeříkající tečkou byl finálový masakr s Kiki Bertensovou.

„Už vůbec nemůžu, zkolabuju.“

„Nezkolabuješ! Jsi největší bojovnice na světě, tohle dokážeš. Srdce to dokáže. Musíš vydržet. Každý balon.“ Tak vypadala rozmluva Kvitové s trenérem Jiřím Vaňkem v žáru madridské finálové bitvy. Titul z arény Caja Magica byl na krev, proti Bertensové dřela 2 hodiny a 52 minut, než triumfovala 7:6 (6), 4:6, 6:3. Dodnes jde o její nejdelší finále.

Kdekdo zatlačil slzu, když v roce 2018 proběhl poslední ročník Connecticut Open, oblíbeného podniku v kampusu slavné univerzity Yale. A turnajovou licenci získali Číňané. Stran newyorského shonu se zde pravidelně připravovaly tenistky na US Open a Kvitové domácká atmosféra ohromně svědčila. Mezi lety 2012 a 2015 tam postoupila čtyřikrát za sebou do finále, z nichž vytěžila tři tituly. Spolu s antukovým Madridem (taktéž tři tituly), kde míče ve velké nadmořské výšce pěkně létají, jde o její nejúspěšnější turnaj.

Jednou to může být náhoda. Ale podruhé? To už musí v člověku skutečně něco být. Přesně to si Kvitová dokázala, když v roce 2014 podruhé zvítězila ve Wimbledonu. Tenhle titul je jejímu srdci nejbližší, definitivně na něm zahnala vlastní pochyby. Wimbledon 2011 byl přeludem, přišel příliš brzy, jakoby ani neodpovídal reálným možnostem a výkonnosti Kvitové. I proto po něm dostala tak naloženo. Rvala se s novou identitou favoritky jako mládě v tlupě dospělých lvic. Ale z krize vyšla silnější, odolnější. „Tenhle titul je vydupaný z popela,“ řekl tehdy její kouč David Kotyza. V roce 2011 šlo o bezstarostnou jízdu, po třech letech vyhrála Wimbledon jako skutečná hvězda od prvních míčků turnaje. V každém ze sedmi zápasů byla favoritkou, v každém přemohla soupeřku i velká očekávání. Během londýnské jízdy vyřadila tři krajanky (Hlaváčková, Strýcová, Šafářová), přežila brutální přestřelku s Venus Williamsovou a ve finále naprosto zdemolovala za 55 minut kanadskou krasotinku Eugenii Bouchardovou 6:3, 6:0. „Titul z  roku 2011 je nezapomenutelný, ale tenhle je pro mě cennější, protože všechny zkušenosti, které jsem za poslední tři roky udělala, nebyly vždy lehké. I proto si teď víc uvědomuju, co jsem dokázala.“

Necelých 23 měsíců, od dubna 2019, čekala Kvitová na osmadvacátý titul kariéry. Tak dlouhá proluka byla mezi halovým triumfem v antukovém Stuttgartu, kde pořadatelé odměňují vítězky novým autem, po betonové Dauhá 2021. Pokud vynecháme pauzu mezi prvním a druhým titulem (rovné dva roky), kdy se PK teprve drala do špičky, je triumf z Kataru tím nejvyčekanějším. Přišel v nejisté době covidové pandemie, kdy je nouze o pracovní příležitosti. Česká tenistka si to dobře uvědomovala a přiznala, že si ho bere víc k srdci než jiné. „Situace ve světě je hrozně těžká, když jsem byla v Česku a viděla, jak všichni bojují s covidem, nemocnice jsou plné a lidé ztrácejí blízké a práci, není jednoduché to poslouchat… Proto jsem strašně ráda, že máme šanci hrát. Vím, kolik práce s tím pořadatelé mají, ani jsme tu nemuseli být, nemuseli jsme hrát. Tím spíš si toho vážím.“

Úžasná Kvitová ovládla Dauhá! Slaví 28. titul v kariéře • O2 TV Sport