Berdych o Nadalovi: V Madridu to bylo zbytečné. Proč z něj měl husí kůži?
S Rafaelem Nadalem se utkal v největším tenisovém zápase, jaký může být – ve finále Wimbledonu roku 2010. Zažil ho i o sedm let později jako spoluhráče na jedné straně sítě, když bok po boku nastoupili při premiérovém ročníku Laver Cupu v Praze ve čtyřhře. „Ještě teď mám husí kůži,“ vybavuje si Tomáš Berdych fascinující zážitek, kdy mohl poznat z nejbližší možné vzdálenosti unikátní povahu jednoho z nejlepších tenistů dějin, kterého sám během kariéry i čtyřikrát zdolal (bilance 4:20). Jaké bylo čelit Nadalovým drtivým rotovaným úderům? Proč měl Mallorčan na Roland Garros výhodu díky velikosti hlavního dvorce? A jaký je v soukromí? Odcházející legendě vzdal Berdych hold v novém dílu podcastu Centrkurt. Sport Magazín k Nadalově kariéře objednávejte ZDE>>>
Když se vysloví jméno Rafael Nadal, co se vám vybaví jako první?
„Neuvěřitelný bojovník. Někdo, kdo dal tenisu strašně moc a posunul limity možného a skoro až nemožného. Je to sport, rekordy jsou od toho, aby se překonávaly, ale nevím, jestli ty jeho někdo překoná. To, co dokázal tenhle borec, je něco naprosto ale naprosto neuvěřitelnýho.“
Za poslední dvě sezony vyhrál Nadal do současného Davis Cupu třináct zápasů. Pral se se zraněními, nebyl to on. Jak jste vnímal jeho odcházení?
„Měl jsem na to dvojí pohled. Každá mince má dvě strany. Na jednu jsem si říkal, jestli to má ještě vůbec zapotřebí. Jestli vůbec ještě cítí, že má na to něco dokázat. Na druhou stranu byl v pozici, kdy hrál o historický rekord v grandslamech, o ty vůbec nejvyšší mety. Z téhle stránky jsem si říkal: proč ne? Když už tenisu obětoval tolik, chtěl ze sebe ještě vyždímat úplný maximum, aby si, až jednoho dne odejde, nemusel vyčítat, že to nezkusil. Co kdyby se tělo nějak chytilo a bylo by to dobrý? Z tohohle pohledu jsem s ním soucítil, protože i já protahoval kariéru asi o tři čtvrtě roku dýl, než stálo za to.“
Skončit můžete vždycky, ale jak to jednou uděláte, už v tomhle věku není cesty zpět.
„Přesně tak, i když on měl v návratech velkou praxi. Ale jak je tělo starší, jde to hůř a hůř. Podle mě ho hnala olympiáda v Paříži. I když čtrnáctkrát vyhrál Roland Garros, chtěl být její součástí. A už jen to, že tam odjel, pro něj bylo obrovský zadostiučinění. Vlastně chápu všechny jeho důvody, proč pokračoval a jak se k tomu postavil. A vlastně mu to i ideálně vyšlo, když se teď loučí doma při Davis Cupu.“
Zmínil jste Nadalových čtrnáct titulů z Roland Garros. Je to pro vás největší výkon všech dob napříč sporty?
„Pro mě ano. Nepřišel jsem na to, co by bylo větší. Jen si vezměte, že jen čtrnáctkrát si tenhle turnaj zahrát je úplně neuvěřitelný. Dostane se na něj jen nejlepších zhruba sto hráčů. Jasně, v jeho případě možná tohle můžeme pominout, protože byl výjimečný. Ale čtrnáctkrát se na ten turnaj nachystat tak, aby ho mohl vyhrát, navíc v konkurenci Djokoviče, Federera a jiných… Je to nejtěžší grandslam na světě a on na něm takhle dominoval.“
Člověk už bral jeho pařížské tituly tak nějak automaticky, ale když si uvědomíte, že jeho poslední finálový soupeř z roku 2022 Casper Ruud šel v šesti letech teprve do školy, když Rafa poprvé v roce 2005 vyhrál, musíte žasnout. Povězte, co ho dělalo větším – tenisový talent nebo jeho hráčská mentalita?
„Za mě hlava. Mám k tomu i jednu historku, nebo spíš zkušenost, kterou jsem s ním udělal. Při Laver Cupu v Praze jsme spolu hráli debl a byl to pro mě úplně neuvěřitelný zážitek. Nechal mě nahlídnout pod pokličku, protože jsme spolu najednou byli na jedné lodi, což na jiném turnaji nezažijete. Tehdy jsem zjistil, s jakou vážností přistupuje ke každému jednotlivému balonu, ať je skóre jakýkoliv.“
Když to takhle říkáte, zní to jako klišé. Člověk to asi musí zažít na vlastní kůži.
„Přesně tak. Ale já mám husí kůži ještě teď, když si na to vzpomenu. Hráli jsme debla proti páru Isner - Sock. Isner (dvoumetrový Američan s jedním z nejlepších podání v historii) servíroval, nějak jsme udělali jeden balón a snížili na 15:40. Hrálo se bez výhod, v podstatě byl ten game i tak hotový. Ale on ke mně přišel a byl absolutně přesvědčenej, že tímhle jedním balónem jsme
