Leklá ryba, prostředníček, plivnutí do dlaně. U sítě někdy tenisová etiketa trpí
Je to okamžik, v němž se střetává vítězná euforie s agónií porážky. Vaří se ve vás emoce, třeba i křivdy staré jen pár minut. Musíte je polknout, podívat se druhému do očí a napřáhnout pravici. Potřesení rukou u sítě, když padne poslední míč zápasu, bývá pravým testem charakteru. Někteří se při něm dokonale obnaží. A občas to zajiskří.
Marii Bouzkovou zvolili kolegyně před pěti lety nejoblíbenější hráčkou na okruhu. I tahle věčně pozitivní a usměvavá slečna ale kdysi v žáru bitvy málem vypěnila. „Na turnaji ITF jsem jedné Indce nechtěla podat ruku, protože mi křičela come on z metru do tváře. Strašně mě tím naštvala,“ vybavuje si. Nakonec však etiketu, starou jako tenis sám, dodržela. O vřelosti jejího gesta lze ale pochybovat.
Pro diváka bývá střet tenistů u sítě, když je dobojováno, stejně zajímavý jako samotný zápas. Někdy i víc. Obnažují se při něm skutečné povahy i vztah, kteří ti dva spolu mají. Jakub Menšík se bez ohledu na výsledek snaží působit co nejpřátelštěji.
Když však letos ve čtvrtfinále v Brisbane podlehl francouzskému servismanovi Giovannimu Mpetschi Perricardovi, velkou náklonnost k soupeři nepředstíral. „S ním jsme si úplně nesedli. Před dvěma lety na challengeru v Poznani jsme odehráli velice vyhrocený zápas, bylo tam trošku nesportovní chování z jeho strany, od jeho týmu. Takže na něj mám trochu pifku.“
Minulý týden v Bad Homburgu zaujal výstup plný peprných slov a výčitek mezi vítězkou Marií Sakkariovou, která se za leklou rubu bez očního kontaktu jala školit Julii Putincevovou. Ruska reprezentující Kazachstán patří do sorty hráček, které často velkou uctivost k okolí neukazují. „Ano, ona má spoustu emocí. Ale myslím, že podání ruky nemá ukázkové hodně hráček,“ soudí Kateřina Siniaková a pokračuje: „Vyskočila na mě hned ale taky spousta videí, kdy zrovna Sakkariová prohrála a taky nekoukala druhé do očí. Je ironie, že zrovna ona tak reagovala. Kdekomu to v zápalu emocí může ulítnou. Obzvlášť u holek je to náročný. Když jim se daří, jste pro ně kamarádky. Když ne, už vás nesnáší.“
Skutečně lze vypozorovat, že chladných až neuctivých podání rukou bývá po ženských zápasech víc než po těch mužských. Hráčky to již berou jako kolorit své práce. „Každá holka má už nějakou tvář,“ nevzrušuje Lindu Noskovou.
To Barbora Strýcová se kdysi v Tokiu neudržela, když jí neprojevila dostatečný respekt tehdy ještě mladičká Elina Svitolinová. Ukrajinka zvítězila, i tak slušné vychování neukázala. „V podstatě mi ruku skoro nepodala, to nebyla ani leklá ryba. Tak jsem si ji u sítě prostě přitáhla a ukázala jí, jak se to dělá,“ popisovala Strýcová, jež se díky školení ze slušného chování stala na pár dní hrdinkou tenisového světa. Dostávala řadu pochvalných zpráv a v šatně jí ostatní tenistky z legrace samy od sebe předpisově podávaly pravici.
To mnohem výbušnější byla pražská daviscupová kauza ze sezony 2012 mezi Radkem Štěpánkem a Srbem Jankem Tipsarevičem. Štěpánek během páté sady nevyužil tři mečboly a po pěti hodinách prohrál, načež když napřahoval ke svému přemožiteli pravici, zvedl nenápadně prostředníček. „A ještě mi řekl, že jsem smradlavá píč...,“ soptil Tipsarevič. „Ruku jsem mu podal, všichni jste to viděli,“ hájil se tehdy s tím, že Srba sprostě neurážel, ale vyčetl mu, že nemusí podvádět.
V pravidlech se o třesení pravicí nemluví, pokud se mu vyhnete, nedostanete pokutu jako za rozštípání rakety, nadávky či přeskočení tiskovky. Porušit dlouhé desítky let praktikovanou etiketu však může být bráno jako projev neúcty k tenisu samotnému. I proto na Australian Open 2012 diváci vypískali Tomáše Berdycha, jenž po nástřelu do těla ignoroval nataženou ruku Nicolase Almagra.
Co na největší scéně působí pozdvižení, to bývá v nižších patrech tenisových turnajů normální. „Na challengerech je to ještě dobrý, protože jsou tam kamery. Ale futury, to je teprve velká džungle. Tam se klidně i hráči porvou,“ líčí Vít Kopřiva.
Za legendárního hulváta platil Rakušan Daniel Köllerer. S Italem Federicem Luzzim se porval v šatně, oba vyfasovali tříměsíční trest. Ještě předtím, když si šli podat ruce k síti, si Köllerer řádně plivl do dlaní… „Jediný, co k tomu můžu říct, je to, že naše nenávist je vzájemná,“ opáčil.
Podání ruky po prohraném zápase ale nemusí být gestem rezignace. Můžete si při něm získat i respekt do dalších střetů. Tak tenhle rituál brával Jihoafričan Wayne Ferreira. „Prohra, nebo výhra, vždycky jsem soupeři potřásl rukou, jak nejsilněji jsem mohl. Když jsem zvítězil, chtěl jsem mu ukázat, jak silný jsem. A po porážce tohle gesto znamenalo, že se pro něj vrátím.“
