Jeho rukám se říká česká kladiva, pracuje s Nadalem či Federerem, při finále grandslamu ho můžete vidět, jak s batohem utíká k hráči volajícímu o pomoc.
Michal Novotný (34 let) je jedním z nejrespektovanějších fyzioterapeutů na mužském okruhu ATP. K tenisové agendě si teď přibral i práci pro fotbalový Real Madrid.
Je prostě na roztrhání. Z Davis Cupu v Ostravě, kde pracuje pro český tým, musí odletět dříve, protože již jeho schopnosti potřebují na turnaji v kalifornském Indian Wells.
Co pro vás znamená v sezoně nabité turnaji týden s českým daviscupovým týmem?
„Příjemné odreagování, je to taková napůl dovolená. Jsem v kolektivu, kde se znám se všemi a dobře s nimi vycházím. Ale znamená to i větší zodpovědnost. Když ke mně přijde hráč na turnaji a prohraje, je mi to vcelku jedno, kdežto tady utkání hodně prožívám.
| Marek Novotný |
| Student strojní průmyslovky odešel v šestnácti letech do Španělska, kde se živil jako automechanik. Ve Španělsku absolvoval vysokou školu sportovní a začal ošetřovat fotbalisty. Nejprve v Gijónu, pokračoval na Mallorce a na Tenerife, kde dodnes žije. K práci pro ATP se dostal tak, že zaslal na organizaci svůj životopis, složil zkoušky a byl vybrán. Pro ATP pracuje jako fyzioterapeut už devátým rokem a patří k těm nejlepším. Na starosti mívá i grandslamová finále. Na Tenerife má rovněž svou rehabilitační kliniku a založil lékařskou společnost Novoreq. |
Jak si vlastně žije fyzioterapeut na okruhu ATP?
„Určitě bych to každému doporučil. Mladí lidé, kteří mají rádi sport, jsou mezi mladými soutěživými sportovci. Je to velká zkušenost ve všech směrech, člověk se hodně naučí. Když vezmu fotbalisty, tak ti vyjedou z hotelu a mají vše zařízeno. Tenista je v tom sám a musí se o sebe postarat. Stejně tak my fyzioterapeuti.“
Co pro vás bylo na téhle práci nejvíc lákavé, když jste kývl a začal pracovat před téměř devíti lety pro ATP?
„Nejvíc mě lákalo cestování. Předtím jsem dělal ve fotbale, tam se ale necestovalo tolik jako s tenisem. Také mě přitahovala možnost získat nové zkušenosti v léčení jiných zranění.“
Kolik turnajů během roku absolvujete?
„Kolem dvaadvaceti. Teď v neděli se budu muset utrhnout z Ostravy už krátce po poledni, protože letím na další turnaj do Indian Wells.“
Popište, jaký to je pocit, když člověk jde na kurt při finále Wimbledonu ošetřovat hráče a všichni diváci k němu upírají zrak?
„Po devíti letech už je mi dnes jedno, jestli běžím na centrkurt, nebo dvorec číslo 20. Ale první dva roky jsem trému cítil. I když je pravda, že i nyní se člověk dostane do stresových situací. Dám příklad. Při Australian Open si mě zavolal jeden hráč, který si zarazil nehet a dostala se mu pod něj krev. Měl dvě možnosti: nechat si za tři minuty zatejpovat prst speciálními chrániči, aby tolik netrpěl. Nebo si nechat rozžhavenou jehlou probodnout nehet a vytáhnout krev. Rozhodl se pro tu míň agresivní variantu, takže jsem vypotřeboval tři minuty na tenhle zákrok. Pak si mě zavolal ale znovu, že to nepomáhá a musíme to probodnout, nebo nebude schopný hrát. Na tenhle zákrok už jsem měl podle pravidel jen minutu a půl. Byl to stres, aby se vše stihlo. Sundat ponožku, udělat dezinfekci, nažhavit jehlu zapalovačem, ošetřit ho.“
Kdo to vlastně byl?
„Nemůžu mluvit o jménech.“
Neměl byste se líp, kdybyste si místo tenisu otevřel vlastní kliniku?
„Já ji mám, doma na Tenerife. Spolu s fyzioterapeutem Marie Šarapovové jsme založili společnost Novoreq. Vytvořili jsem speciální rehabilitační programy, které trvají šest hodin denně. Už u mě byla Hanka Šromová, Leoš Friedl, Tomáš Zíb, motocyklista Jakub Smrž.“
Mluvilo se také o tom, že byste mohl pracovat pro fotbalový Real Madrid. Proč to nevyšlo?
„Musel jsem se rozhodnout mezi absolutní exkluzivitou pro Real Madrid, kdy bych se musel vzdát veškerých svých dalších aktivit. To znamená ATP, Davis Cup, různých školení, své kliniky plus asociace sportovních terapeutů, kterou jsem vytvořil. Tohle všechno jsem nechtěl opustit, proto jsem odmítl. Alespoň jsme se ale čerstvě dohodli, že pro ně budu pracovat na poloviční úvazek jako specialista na páteř. Žádný jejich případ jsem ale ještě neměl.“
Kdybyste opustil tenisový kolotoč, chyběl by vám někdo z hráčů?
„Určitě. Byl jsem velký kamarád třeba s Jirkou Novákem, a když už na okruhu není, chybí mi. Tak třikrát do roka si napíšeme email. Ptal jsem se, jestli teď přijede do Ostravy, ale je s rodinou na Floridě. Taková pouta vznikají.“
I se zahraničními hráči?
„Samozřejmě i s nimi, ale nemůžu o tom mluvit. Nechci se dostávat do sporů, aby si někdo nemyslel, že toho mám radši než tamtoho a na kurtu pro něj třeba udělám víc.“
Jak striktní jsou v tomto pravidla ATP? Kontrolují důsledně vaši neutralitu?
„Dám příklad. Na Australian Open, když hrál Roddick s Djokovičem, jsem zasahoval na kurtu a Roddick nebyl s mým rozhodnutím úplně spokojený. Pak jsem za ním přišel a vysvětlil mu, jaká byla situace. Nakonec uznal, že jsem měl pravdu. O každém výjimečném zákroku píšeme zprávu, vše se analyzuje.“
Zažil jste, aby mezi vámi a nějakým tenistou vznikla nevraživost?
„Samozřejmě ke sporným situacím dochází, to je u nás stejné jako u hlavních rozhodčích. Ale jsou to jen momentální střety, deset minut po zápase už se o ničem neví.“
V poslední době se mluví o tom, že simulování zranění a taktické přerušování zápasů oddechovými časy na ošetření se rozmáhá. Souhlasíte?
„Já bych řekl, že spíš naopak. Máme čím dál míň zásahů na kurtu, které jsou taktického charakteru. O všem vedeme statistiky a na konci roku je vyhodnotíme. Snažíme se, aby zákroků na kurtu bylo co nejméně a aby nedocházelo k taktizování. I hráči jsou o tom informováni a vědí, že si s námi nesmí zahrávat a vymýšlet si zranění, pokud nemají opravdu dobré anatomické znalosti.“
Vyzdvihněte jeden svůj zákrok, na který jste opravdu pyšný.
„Těch bylo za ta léta hodně. Poslední situace byla minulý týden v Acapulku. Zvítězil tam Španěl Nicolas Almagro, který měl tři vážná zranění. Když turnaj vyhrál, věnoval mi titul a oficiálně to všem v publiku řekl. To člověka hrozně potěší.“
Byli naopak hráči, ze kterých jste měl strach? Pamatuji se, že Agassi si třeba od fyzioterapeutů nechával mazat holou hlavu krémem na opalování.
„Dřív jsem tenis moc nesledoval, ale Agassiho a Samparse jsem znal a měl jsem z nich respekt. Když jsem měl Agassimu zatejpovat nohy, byl jsem nervózní. Dnes už ne. Ať jde o světovou jedničku nebo dvojku, je to bez problému.“
Setkal jste se s nějakým bizarním požadavkem hráče?
„Jeden hráč si mě zavolal a řekl mi, že vidí míček dvakrát. Prohrával, soupeř měl po jeho ošetření podávat. Říkám mu: Já s tím nic moc dělat nemůžu. A on na to: Tak co mi poradíš? Zkus trefovat oba dva, odpověděl jsem.“
