Geniální cynik Enzo: přišel o rodinu, stvořil Ferrari, odložil smrt
Životní láska o něm řekla: „Byl geniálním stavitelem aut. Ale rovněž ničitelem lidí.“ Tvrdostí dokázal ostatní deptat, jeho auta však vládla světu. „Jestli můžete o něčem snít, můžete to i udělat,“ hlásal kdysi Enzo Ferrari. A vozy nesoucí v F1 už 70 let legendární jméno získaly 15 titulů mezi jezdci a 16 mezi týmy. V neděli slavná Scuderia jela jubilejní 1000. závod ve formuli 1. Vrátí se někdy i na vrchol?
Kdyby viděl současnou výkonnost značky, asi by se uchýlil k proslulým italským nadávkám. Rozhádaní jezdci, vedení, které občas ani neví, jakou strategii zvolit, a vůz patřící i přes speciální image do slabšího průměru. Však jeho heslo znělo: „Druhé místo je být první mezi poraženými.“ Teď by se ale na adresu týmu hodil možná jiný citát: „Já stavím sportovní auta. Vy stavíte traktory.“
Jmenoval se Ferrari. Enzo Ferrari. A v neděli to bylo po tisící, co tým, který nese magický odkaz, vyrazil do závodu F1. „Přáli bychom si skončit co nejlépe,“ přál si proto šéf Mattia Binotto. Realita však byla jiná.
Už jen samotný první příběh okolo Ferrariho nese zajímavý punc. Údajně se narodil v Modeně 18. února 1898, jenže v rodném listě má napsaný až 20. únor. Proč? Protože dřív se jeho otec kvůli tehdejší sněhové vánici nemohl dostavit na matriku. Však si pak Enzo o tyto dva dny přál prodloužit život a zpráva o smrti 14. srpna 1988 byla nakonec veřejnosti oznámena s dvoudenní prodlevou. I tak ale za těch devadesát let zažil víc než dost.
Například obě světové války. Hned v první přišel o otce, bratra, a přestože i on (sloužil jako kočí) onemocněl chřipkou, dostal se z toho. Bez příbuzných si ale již netroufl držet rodinnou dílnu a začal závodit. Stal se dokonce i jezdcem Alfy Romeo, s jejíž spoluprací založil v roce 1929 vlastní závodní tým. Scuderii Ferrari.
Symbol vzpínajícího koně Ferrari například převzal od válečného leteckého esa Franceska Baraccy, který měl na svém kontě 34 nepřátelských sestřelů, než ho při jednom z přeletů trefila zbloudilá kulka. Příběh tehdy obletěl celou Itálii. A když pak Baraccova rodina věnovala Ferrarimu štít s tímto symbolem, bral to za velkou poctu. V roce 1932 však sám se závody praštil, jelikož se mu narodil syn Alfredo a on už prý nechtěl riskovat život.
Manipulátor jak Machiavelli
„Můj otec se stal v Americe velmi slavným, ale nikdy tam necestoval. Bál se létat. Nejezdil ani výtahem, protože měl strach, že uvízne. Jednou se mu to stalo v Palermu a od té doby už jím nikdy nejel,“ vzpomínal před časem jeho syn Piero, poslední žijící přímý potomek nesoucí slavné příjmení.
Faktem však bylo, že po odchodu z Alfy Romeo a během 2. světové války se jeho podnik změnil na fabriku pro výrobu leteckých dílů a on sám se stal členem fašistické strany. Dostal i ocenění od Benita Mussoliniho... Na toto téma se však vždy odmítal bavit a po válce se opět vrátil k autům.
Výsledky přišly brzy: V roce 1949 vyhrál Ferrariho vůz prestižní 24 hodin Le Mans, rok poté figuroval i v nově vzniklé F1. Ani zde na sebe mistrovský titul nenechal dlouho čekat, díky Albertu Ascarimu přišel hned v roce 1951. Tak začala stoupat legenda jménem Ferrari.
„Člověk musí neustále pracovat, jinak začne myslet na smrt,“ prohlásil jednou. „Aerodynamika je pro lidi, kteří neumí stavět motory,“ vzkázal zase jindy. Anebo svérázně glosoval: „Motory jsou jako ženy. Musíte vědět, kam sáhnout.“ Jeho životní láska, Fiamma Breschiová, jež se říkalo První dáma F1, o něm proto řekla: „Byl geniálním stavitelem aut, ale rovněž ničitelem lidí.“
Chytrý, charismatický, cílevědomý. Nicméně také tvrdý, cynický a arogantní.
„Byl náročný jak Steve Jobs, neúprosný jako Napoleon Bonaparte a manipulativní jako Niccolo Machiavelli. Příběh jak z opery a protkaný shakespearovskou antickou tragédií,“ popsal jeho život novinář Jason Barlow.
Lauda mu říkal pravdu
Jedna historka o Ferrarim třeba říká, že když mu volali, že při testovací jízdě zemřel jeden z pilotů Eugenio Castelotti, prý odpověděl. „To je mi líto. A co auto?“ Nebo jiná story zase upomíná muže jménem Ferucio Lamborghini, který si prý stěžoval na chod spojky v novém Ferrari. Břitký Enzo se s ním nepáral a vyhodil z kanceláře, až si namíchnutý Lamborghini začal později vyrábět svá vlastní auta.
Nakonec ale i on musel snášet rány osudu. Po otci a bratrovi přišel v roce 1956 v důsledku svalové atrofie o nejstaršího syna Alfreda (zvaného Dina). A byť na jeho počest pojmenoval řadu dalších vozů, do smrti na veřejnosti nesundal charakteristické černé brýle. „Když muž řekne ženě, že ji miluje, myslí jen to, že po ní touží. Jediná absolutní láska na tomto světě je ta, kterou cítí otec k vlastnímu synovi,“ prohlásil.
V náročném období utrpěl i podnik, který pak dospěl až k prodeji. Velký zájem měl například Henry Ford II (vnuk zakladatele Henryho Forda), ale s ním se Ferrari nedohodl, jelikož Američan nesouhlasil s podmínkou, že si Enzo ponechá kontrolu. O vypjaté atmosféře se natočil i film Le Mans 66... Nakonec značku odkoupil Fiat, jež je součástí koncernu dodnes.
„Enzo Ferrari se zajímal jen o vítězství, o jezdce ani tak ne. Měl rád Gillese Villeneuva, protože to byl blázen, a mě, jelikož jsem mu řekl vždy pravdu. Když se ohlédnu po všech těch bitvách, které jsem s ním měl po mé nehodě, byl velmi egocentrický, soustředěný na své vozy a nápady, jak být za každou cenu úspěšný. Ale také to byl ryzí Ital a měl srdce. Měl jsem šanci s ním zažít výjimečné chvíle, nicméně ten zbytek zase tak vtipný nebyl,“ vzpomínal kdysi i Niki Lauda.
Ten pak i přispěl vzpomínkou, že když ležel v roce 1976 po nehodě na Nürburgringu v nemocnici s těžkými popáleninami a nebylo jasné, zda přežije, Ferrari už prý tou dobou nabízel přes manažera Emmersonu Fittipaldimu dvouletý kontrakt, aby Rakušana balancujícího na hraně života a smrti nahradil. „Silou charismatu a osobnosti se s ním už ale nikdo z těch ze současných šéfů nemůže rovnat. Jen se podívejte, jak dlouho je mrtvý a stále o něm mluvíme,“ připomínal Lauda.
Vysněný šampion bořící rekordy pak přišel k týmu až osm let po smrti Enza Ferrariho a jmenoval se Michael Schumacher. Přestože od éry „Rudého barona“ získal ještě jeden titul Kimi Räikkönen v roce 2007, od té doby se v Maranellu na další úspěch už jen čeká.
A neklapne to ani letos.
„Je proto až neuvěřitelné, že se Enzo narodil v 19. století. Jak by to asi vypadalo, kdyby měl po ruce všechny ty technické možnosti a prvky, které jsou možné dnes,“ přemítal před pár lety bývalý šéf Fiatu Sergio Marchionne. A můžete v tom trochu najít i apel k aktuální generaci.
Letos, 70 let od debutu v F1, totiž ve vedení společnosti figuruje stále ještě jeden člověk se jménem Ferrari. Právě jeho syn Piero, jehož měl Enzo s milenkou Linou Lardiovou…
