Byl fenoménem své doby. V mládí divoch, později neohrožený rychlík! „V tom autě se buď zabiju, nebo vyhraju titul mistra světa,“ pronesl a těžko mohl tušit, že se bohužel vyplní obě jeho sudby. Takový byl Jochen Rindt – jediný šampion F1, jenž se svého triumfu nedožil a předčasně zahynul při nehodě na trati v Monze. Tento víkend, paradoxně před GP Itálie, uplyne od této tragické události 50 let.
Je to zvláštní návrat na místo činu. Lewis Hamilton tu zkouší zajet nejrychlejší časy, Max Verstappen s mechaniky Red Bullu dumá, jak mu ještě ztížit cestu za sedmým titulem a trápící se Ferrari naopak přemítá, jak se ještě více na vlastní půdě nezesměšnit.
Monza – slavné místo velkých událostí. Ale rovněž trať, kde přesně před padesáti lety (a rovněž to tehdy byla sobota) přišel o život jeden z dravců, který neznal strach. Jmenoval se Jochen Rindt. A dodnes je jediným pilotem, který se stal mistrem světa až po své smrti, in memoriam. „Byl to nejlepší jezdec, proti kterému jsem závodil,“ nechal se slyšet i trojnásobný šampion Jackie Stewart.
Víc snad slyšet netřeba.
Povahu bojovníka měl tenhle rodák z Mohuče hluboko v povaze. Narodil se v roce 1942, uprostřed 2. světové války… jenže o své rodiče (otec byl Němec, matka Rakušanka) přišel hned následující rok, když oba zahynuli při spojeneckém bombardování v Hamburku. Péči o malého Jochena proto převzali prarodiče, pro něž to však neměl být lehký úkol. Jejich vnuk byl totiž pořádný rebel.
| JOCHEN RINDT |
| 18. dubna 1942 – 5. září 1970 |
| Národnost: Rakousko |
| Počet startů/výher v F1: 60/6 |
| Kariéra v F1: Rob Walker Racing Team (1964), Cooper Car Company (1965 – 1967), Brabham (1968), Gold Leaf Team Lotus (1969 – 1970) |
| Největší úspěchy: Mistr světa F1 in memoriam (1970), Vítěz 24 hodin Le Mans (1965) |
Kamarádi mu pro jeho povahu prý říkali Der Narrische ohne Nase (Ztřeštěnec bez nosu), on sám byl několikrát vyloučen ze škol a především byl neustále v křížku s policií kvůli svým dopravním excesům na mopedu. Když si pak i časem chtěl dělat oficiální řidičák, úřady mu to nechtěly ani dovolit, neboť na něj už tou dobou mířilo 18 přestupkových oznámení.
Vše se vyřešilo, až když se do věci vložil jeho dědeček, známý štýrskohradecký advokát. „Nikdy jsem se nespokojil jen s druhým místem. Být druhý nikoho nezajímá,“ nechal se následně slyšet při závodech. Už od dětství se přátelil s jiným budoucím pilotem F1 a dnes konzultantem Red Bullu Helmutem Markem a finance na nákladnou dráhu jezdce mohl získat díky živnosti s kořenářstvím, které posléze zdědil po svých rodinných příbuzných.
Osudná sobota 5. září 1970
Říkalo se o něm, že byl velmi sebevědomý, nesmlouvavý, až arogantní. Ale byl svůj jako o pár let později James Hunt. Za manželku pojal finskou modelku Ninu Lincolnovou, dceru bývalého závodníka a tenisového reprezentanta Curta Lincolna, společně se přestěhovali do Švýcarska, kde se jim narodila dcera Nataša a i na okruzích se zdálo, že Rindtova hvězda míří vzhůru.
V roce 1965 vyhrál s Mastenem Gregorym prestižní 24 Hodin Le Mans a o čtyři roky později přešel v F1 do týmu Lotus, který disponoval magicky rychlým, avšak nebezpečným žihadlem. Když pak i Rindt dostal do ruky prototyp Lotus 72, památně pronesl: „V tom autě se buď zabiju, nebo se stanu mistrem světa.“
I teď, s odstupem padesáti let, z těch slov mrazí… Osudný den totiž přišel 5. září 1970.
Do Monzy tehdy Rindt přijížděl coby jistý lídr MS, který vyhrál pět z osmi závodů, jenže i s ním těžce otřásly nedávné tragické havárie, při nichž zemřeli jeho kamarádi Bruce McLaren a Piers Courage. Své manželce a dcerce údajně slíbil, že až se stane mistrem světa, skončí. Jenže při kvalifikaci v 15:44 dupl ve svém Lotusu před závěrečnou zatáčkou Parabolica na brzdu, po čemž mu ve voze praskl brzdový hřídel a ten ihned vletěl do svodidel.
Náraz to byl strašný a už první záběry ukazovaly, jak z trosek Lotusu čouhají jezdcovy zlomené nohy. Záchranáři pak navíc mluvili o tom, že jeho pětibodový pás byl mezi nohama volný a Rindtovo tělo po havárii sklouzlo zcela dolů, až měl zámek bezpečnostních pásů pod krkem. Smrtelná zranění krční tepny si pak měl přivodit po ráně o přístrojovou desku.
„Byl jsem tehdy v boxu, když Peter Gethin a Denny Hulme zastavili a řekli mi o havárii. Řekl jsem o tom Nině a spěchal na vedení závodu, jenže tam mi nic neřekli. Napadlo mě zajít do zdravotního střediska, kde opravdu Jochen ležel, ale nikdo u něj nestál. Bylo hrozné zjistit, že váš kamarád už nežije. V Itálii nikdo nesmí zemřít na závodním okruhu, jinak jsou závody zrušeny. Proto ho poslali do nemocnice, ale já už věděl, že je mrtvý,“ vzpomínal následně Stewart ve své knize Faster.
Celkovou situaci ještě zhoršil fakt, že v ulicích byla v té době dopravní zácpa, v níž a sanitka uvízla. Řidič ztrácel drahocenné minuty a než přejel do jiného zařízení, Rindt zemřel. Bylo mu jen 28 let.
Odkaz pomohl Laudovi a spol.
Jediný, kdo pak mohl v tu dobu ještě jeho náskok v posledních čtyřech závodech smazat, byl Jackie Ickx, ten si ale připsal už jen dvě výhry a od Rindta ho dělilo v čele pořadí ještě pět bodů. Rakušan se tak v říjnu 1970 stal jediným pilotem, jenž získat titul mistra světa po své smrti – in memoriam.
„Pro mě nicméně nikdy neodešel, je tu pořád se mnou,“ uvedl posléze bývalý promotér F1 Bernie Ecclestone, který měl sám k Rindtovi velmi blízko, neboť byl též jeho manažerem, poradcem a dodnes si prý schovává pilotovu helmu, kterou v Monze našel nedaleko nehody.
Odkaz charismatického rebela se navíc táhne celou historii. Ze šedesáti startů získal šest výher, třináct pódií či deset pole positionů, ve Štýrském Hradci je po něm doteď pojmenována tramvajová zastávka (v provozu má být i tramvaj, která nese jméno mistrovského Lotusu) a jeho nehoda zase ukázala mezery v bezpečnosti v F1. Bylo to navíc i poprvé, co se Rakousko dostalo na mapu těch nejlepších. Což vedlo nejen k větší popularizaci sportu v zemi, ale snadnější cestě dalších jmen jako byly později Helmut Marko, Niki Lauda, nebo Gerhard Berger.
