Jeho drogou byl vítězný zvyk a skikrosař Tomáš Kraus se těžce vyrovnával s tím, když přišla horší léta. Letošní zimu ale skončil s hlavou hrdě nahoře, když v norském Myrkdalen-Vossu podruhé během pěti týdnů kynul ze stupňů vítězů na závodě Světového poháru. Pro jeho závodnické srdce je to ale jen začátek.
Chce, aby se ho soupeři zase báli. Sedmatřicetiletý Tomáš Kraus má za sebou druhou sezonu v řadě, v níž postrádal svoji bývalou dominanci. V posledních šesti závodech zimy byl ale čtyřikrát ve finále a soupeři si toho všimli. „Je těžký závodit, když si o vás říkají: Tenhle je v klidu,“ líčí Kraus.
Co pro vás vydařený závěr sezony znamená?
„Když jsem si dělal před sezonou plán, říkal jsem si, že bych chtěl určitě vyhrát a i pódií bych bral víc. Ale, jak se sezona vyvíjela, to jaro bylo pro mě strašně příjemný. Bojoval jsem o pódia, byl jsem čtyřikrát ve finále a bylo vidět, že lidi, co jsou tam noví, cítili respekt. Když přijdete na start a oni říkají: Tohohle dám, ten je v klidu, je pak těžký proti němu závodit. Když cítí respekt, je to poloviční námaha.“
Vy jste cítil, že se vás soupeři báli méně?
„Ti noví, kteří nezažili sérii mých vítězství, hlavně na začátku sezony respekt neměli. To se mi během sezony povedlo vybojovat zpátky, je to důležitý.“
Ovlivnili nováčci poměry ve skikrosu hodně?
„Kupodivu se nápor opravdu kvalitních nových lidí udál až po olympiádě. A protože to jsou kvalitní lyžaři, dostávali se z kvalifikace, hlavně konec sezony byl hodně náročný. Spousta nových lidí vyautovávala ty starší, bylo těžké se udržet na předních pozicích.“
Změnila se nějak vaše disciplína po jejich příchodu?
„Určitě se zvýšila agresivita. Zdálo se mi, že nejnebezpečnější lidi jezdí mezi ženskejma a pak mezi juniory. Jenže tohle je okamžik, kdy se ti mladší lidi dostanou mezi ty, kteří ví, že se do každýho nebezpečí nedá vletět na sto dvacet procent, protože je potřeba sezonu dojezdit, anebo zvýšit pravděpodobnost, že ji dojezdíte bez zranění. Byla tam skupina lidí, kteří nebezpečí zvýšili. Ale bylo zajímavé sledovat lidi, kteří nemají tolik zkušeností, že do toho jdou s takovou čistější hlavou, která občas funguje. Když to člověk řeší úplně intuitivně, taky to občas vyjde.“
Mají ještě gentlemanství a úcta k soupeři ve skikrosu místo?
„Připadá mi, že spíš, jak to říct dobře... Že to nedělají schválně, že to je neúmyslný. Při té jízdě se strašně těžko popisuje stav mysli. Když přijedeš do cíle a vyprchá to chvilkový vzrušení, člověk se chová úplně jinak. Je fakt, že bylo několik zákroků, nad kterými jsem byl docela překvapenej. Ale to bylo spíš neúmyslné. Člověk se těžko ovládá, když chce vyhrát a jede na hranici rizika.“
Nebudete muset taky přitvrdit?
„Myslím, že tohle není cesta. Já ji rozhodně nezvládnu a nebudu se nad tím už vůbec zamýšlet. Zkušeností mám hodně, ale je potřeba snažit se víc jezdit s lidmi dohromady a zažít si to ještě víc. To je věc, na které bych chtěl do příštího roku víc zamakat.“
Říkal jste, že vaše motivace pro letošní poolympijskou sezonu nebude maximální, v čem se to projevilo?
„Tohle se těžko popisuje. Spíš je to jen pocit, že do toho nejdu naplno. Zbytek tomu dávám, jsem zvyklý na nějaký režim, ten moc neměním. Ale v hlavě si říkám: Když nebudu vyhrávat, tak to pro mě není nějaký extra ukazatel. Sice cítím, že můžu vyhrát, ale není důležitý být v každým závodu na pódiu.V tu chvíli se člověk trochu uvolní a může pak projít olympijským cyklem celkem v pohodě.“
Co to znamená, že do toho v závodě nejdete naplno?
„Když už jdu na závod, nechci ho prohrát a chci být co nejlepší. Na druhou stranu pořád doufám v olympiádu a myslím, že nezvládnu, aby všechny sezony mezi tím byly se stoprocentním nasazením. I když by se mi líbilo vyhrávat, myslím si, že by to bylo krátkozraké, protože bych do olympiády nevydržel ve vrcholné formě. Ještě příští sezona musí proběhnout v úspornějším režimu.“
Letos jste byl ve finále čtyřikrát v závodech Světového poháru a jednou na mistrovství světa, nikdy z toho ale nebylo lepší než třetí místo. Souvisí tahle statistika s vaším uvolněnějším přístupem?
„Myslím, že souvisí. Když je člověk odhodlaný ke všemu, ty malé chybičky a nezdary přetaví, člověk do něčeho vpadne a třeba vyhraje. Nevím, jestli jsem to vysvětlil dobře... Je to touha po vítězství, která někdy pomůže v rozhodujícím okamžiku. To je možná důvod, proč mi to ve finále tolikrát nevyšlo, na rozdíl od dřívějších let.“
Co jste cítil v těch vítězných dobách?
„Loňskou sezonu neberu, ta byla turbulentní. Ale dřívější roky, když jsem byl ve finále, věděl jsem, že jdu po vítězství. Letos jsem chtěl podat co nejlepší výkon, ale vítězství nebyla ta hlavní meta, ten můj sen.“
Jak těžké je pro vás po pěti letech dominace smiřovat se s horšími výsledky? Můžete znovu vládnout?
„Zamýšlím se nad tím a takové zamyšlení mě rozhodně baví. Nejtěžší je změna, když jsi dominanntí, pak nejsi. Tak nějak cítíš: A teď je po všem. Novináři začnou psát: A teď to přišlo, je šlus. Přijedeš domů do města a všichni říkají: No tak co? Budeš jezdit?“
Co to s člověkem udělá?
„Je to věc, která může znamenat hodně věcí. Může to být ztráta výkonnosti, nebo si člověk psychicky řekne: Už se to zlomilo a nikdy to nepůjde. Já jsem celkem vytrvalej člověk, i v minulosti jsem byl a v tomhle sportu se mi to vyplatilo. Líbí se mi pocit, že si zase buduju tu pozici zpátky. Někdy je to fakt otázka chvíle. Člověk jezdí dvacátá místa a vypadá to hrozně nereálný. Ale najednou vyhraješ dva závody, všichni zpozorní, rozklepou se jim kolena při předstartovním rituálu a najednou je všechno jinak. V tuhle chvíli se hrabu zpátky.“
Co na to vaše koleno, které vás bolí od pádu koncem lenda na X-Games?
„Ke konci sezony už jsem se cítil dost dobře, ale pořád pobolívá. Musím zjistit na vyšetření, co s tím je. Takhle by to asi nešlo.“
