Patrik Martinec: Korejci na mě už nepiští

V Anyangu s ním začínali Jaroslav Nedvěd, jeho kladenský jmenovec Zdeněk, Daniel Seman, trenér Otakar Vejvoda. Poslední dva roky byl v klubu jediným Čechem. Ale ještě, že je tu moderní technika. „Pavel Šrek, Jarda Nedvěd, Ríša Žemlička, Jarda Hlinka, Honza Hlaváč, s těmi všemi jsem ve styku. Na internetu si přečtu noviny, pokecám na skypu. Nedovedu si představit účty za telefon, kdyby tohle nefungovalo,“ směje se východočeský rodák.

Řekněte, kdo je v Koreji slavnější? Patrik Martinec, nebo Vladimír Martinec?
„Myslím, že tu neznají ani jednoho. V okrajové části Soulu, kde sídlí náš klub, hokej tak nějak berou. Máme tam halu, přijdou se podívat. Jinak s hokejem nepřijdou do styku.“

Je hokej v Koreji vyloženě malý sport?
„V novinách se o něm píše asi jako u nás třeba o házené. Z kolektivních sportů vládne baseball, pak fotbal, basket. Populární jsou i bojové sporty jako taekwondo a rychlobruslení na krátké dráze.“

Proto se Korejcům dosud nepovedlo prorazit podobně jako svého času Japoncům?
„Hrají už béčko mistrovství světa. Ale dřív bývali hodně uzavření před světem. V lize samí Korejci, cizinci žádní. V Japonsku naproti tomu působila spousta Kanaďanů s japonskými pasy. Korejci jdou dneska podobným směrem. Najímají zahraniční trenéry, hráče, jsou strašně učenliví. Jednou budou stejně dobří jako ve fotbale, kde jsou nyní schopni konkurovat světové špičce. Už se ucházeli o zimní olympiádu, vyhrálo Soči. Jestli pořadatelství příště dostanou, což myslím, že se jim na 99 procent povede, budou chtít hokej dělat na vysoké úrovni. Pustí cizince i k mládeži, na univerzity. Nebude to dlouho trvat a dostanou se tam, kde byli kdysi Japonci.“

Když jste v Koreji začínal, vstupenky na zápasy se prý rozdávaly zdarma. Mění se i zájem fanoušků?
„Dneska už se lístky prodávají. Zájem roste i díky tomu, že v Koreji žije dost Kanaďanů, kteří hokej milují. Pracují tady jako učitelé, obchodníci. Když Korejci vidí, že fanoušci chodí na zápasy v dresech, koupí si je taky a začnou fandit jako oni. Dřív, když seděli v hledišti samí místní, ozývalo se jen takové zvláštní pištění. Hokej pro Korejce představuje úplně nový sport, kterému nerozumějí. Ale je to rozdíl proti době před pěti lety, kdy jsem přišel poprvé.“

Domluvíte se korejsky?
„Řeč umím, ale špatně. Hokejové výrazy zvládnu. Na dlouhý proslovy to není. Ale komunikace není problém. Dřív jsme měli v klubu tlumočníka, který překládal z češtiny do korejštiny. Teď už jsem v klubu z Čechů sám, proto se překládá do angličtiny, kterou ovládá i další asistent.“

Dovedete si přečíst, co o vás píší v novinách?
„Ano. Číst je lehký. Psát v korejštině ale neumím.“
Vyskytují se v korejštině zakázaná slova, jaká mají
Japonci? Co když si Korejec potřebuje zaklít, aby si ulevil?
„Nadávají stejně jako my. Jsou dokonce vznětlivější. Na ledě by se hned prali.“

Ale na druhou stranu, třeba při tréninku jsou asi ukázněnější. Nebo ne?
„Mají velkou úctu ke starším, k autoritám, což se u nás vytrácí nebo už vymizelo. Ovšem vlivem cizinců se i tohle v Koreji začíná posouvat jinam. Nejtěžší je získat si jejich důvěru. Něco změnit bývá obtížné. Korejci mají odmala zažitý svůj dril.“

Dovedou taky remcat, když se jim něco nezdá? Nebo si naopak nemyslí vůbec nic?
„Oni prostě udělají, co se jim řekne. Jsou pracovití, mají disciplínu. Jsou zvyklí poslouchat. Taková je asijská mentalita. Třeba až za dva dny přijdou a ptají se, hele, co ty si o tom myslíš? Zastaví se spíš za mnou. Ke mně mluví otevřeněji než ke svým šéfům. Před nimi to neřeknou, ale taky nic neprobírají za jejich zády někde v kabině. Trenér pro ně představuje autoritu. Co řekne, to platí a tak to bude. Až přijde jiný, bude to třeba jinak. V tom má trenér práci usnadněnou.“

Tušil jste před lety, do čeho jdete?
„Vůbec. Vybral si mě pan Vejvoda. Už předtím jsem se Spartou navštívil Japonsko. Líbilo se mi tam, takže proč nezkusit něco podobného? Ale člověk předem nikdy neví, jaké to bude.“

Jako trenér jste se k českému hokeji vrátit nechtěl?
„Tak zaprvé, těžko by mi někde předložili takovou nabídku jako tady. Nevím, ale nepředpokládám to. Za druhé, práce v Koreji mě naplňuje. Trénuju mužstvo, které má svoji úroveň, dostal jsem důvěru. Takže dobrý. A nikdo mi do práce nezasahuje.“

Opravdu ne?
„Majitel klubu se chodí dívat na zápasy, jezdí s námi i na utkání do Japonska a Číny. Potom přijde do kabiny a řekne, jo, líbilo se mi, jak jste hráli, nebo, hráli jste mizerně. Ale do sestavy se nemotá, neradí, kdo by měl sedět, jak trénovat. Vůbec.“

Neříkejte, že na trenéry nebo hráče nepůsobí žádné tlaky...
„První dva roky jsme si s Jardou Nedvědem dokonce říkali, že tady nikoho snad nikdy nevyhodí. I když se některému týmu nedařilo a trenér byl cizinec, vždycky dokončil sezonu. A před dvěma lety najednou hop! Vyhodili spoluhráče Milana Kopeckého. Korejci se učí všechno. Už jsou taky schopni propustit trenéra jako v Evropě. Ale aby se u jednoho týmu protočili dvakrát za sezonu, to ne. Dlouho zvažují, než se rozhodnou. A hlavní slovo má jediný člověk. Majitel klubu. Když o něco jde, nejednají tři manažeři a pět sponzorů. Rozhodne jen on. V Čechách kolikrát nevím, kdo klub vlastní. V Koreji je majitelem ten, co platí. Je to jeho klub. Když se mu něco nelíbí, rozčísne to. Jednou se nám v Asijské lize stalo, že sám předčasně ukončil zápas.“

Patrik Martinec na tribuně hokejového stadionu • Michal Beránek (Sport)

Vážně?
„Ano, někdy před dvěma lety. Nebyl spokojený s rozhodčím. Dostali jsme gól v poslední vteřině. Majitel byl přesvědčený, že branka padla po čase. Po úpravě ledu mělo následovat prodloužení, ale on rozhodl, že mužstvo nenastoupí. A hotovo! Přes to prostě vlak nejede. Už jsme nepokračovali, přišli pak o pár bodů, trenér nesměl pár zápasů na střídačku. Náš boss za týden přišel, omluvil se, ale prostě to tak tehdy cítil. Ale je to jeho klub, jeho peníze. A tak může rozhodovat.“

Asijská etiketa zná mnoho způsobů, jak se chovat ke druhým a rozlišovat jejich postavení. Držíte se těchto zásad, když jdete za šéfem vyjednávat?
„Korejci respektují, že když přijede turista z ciziny, nemůže mít zažité jejich zvyklosti. Ale pokud tam někdo žije pět let jako já, asi by zírali, kdybych se něco z toho nenaučil. Záleží, s kým máte tu čest. Podle toho se člověk chová a mluví. Podobá se to našemu tykání a vykání. K lidem starším nebo s vyšším postavením přistupujete zdvořileji, hovoříte s nimi jinak než s mladším člověkem ve stejné pozici. Totéž platí při stolování a dalších příležitostech.“

Proč jste se vůbec rozhodl skončit jako hráč a přesedlat na dráhu trenéra? Dost hokejistů vaší generace pokračuje, dokonce i někteří starší...
„Koukal jsem, že Hašan ještě chytá v Rusku (usmívá se). Já už jsem nechtěl jako hráč pokračovat. Ztratil jsem trošku motivaci. V minulé sezoně jsme vyhráli všechno, co se dalo. Najednou tečka, konec. Vlastně už jsem neměl o co usilovat. Je lepší skončit, než jít do další sezony s vědomím, že tomu už třeba nedám sto procent. Zvažoval jsem, že bychom se s rodinou vrátili. Ale v klubu jsme se nakonec domluvili, že bych mohl dělat asistenta.“

Trénování jste si poprvé zkusil už během zimní olympiády, že?
„Původně jsem chtěl končit už předloni. Začal bych trénovat třeba děti, hokej mě baví. A Korejci, ať prý zůstanu jako hrající asistent. Řekl jsem si, na tom nic není, kdyby to nešlo, budu pokračovat zase jen jako hráč. Ale fungovalo to. Dařilo se nám, hlavního trenéra poslali za odměnu na olympiádu do Vancouveru. Mužstvo jsem v době jeho nepřítomnosti dostal na starost s dalším asistentem. Po koučově návratu z Kanady jsem dál vedl tréninky, on šéfoval mužstvo při zápasech.“

Jednou se můžete zařadit vedle Otakara Vejvody a Josefa Jandače, kteří si v Koreji udělali jméno...
„Pan Vejvoda trénoval v Anyangu, Pepa Jandač působil na Korejské univerzitě. Vzpomínají na něj dodneška, sami jezdí hodně do Berouna na soustředění. Vždycky se ptají, a co Pepa? No, letos vyhrál titul mistra světa, já na to. A oni: vidíte, jak dobrýho trenéra jsme tu měli!“

Vy jste s Anyangem vyhrál v minulém ročníku úplně všechno. Byla to na korejské poměry skutečně sezona z kategorie snů?
„Jako první korejský tým jsme vyhráli Asijskou ligu, získali Korejský pohár, ale taky zvítězili v základní části. Toho si Korejci považují dokonce víc, než úspěchu v play off. Je to ocenění celoroční práce, zatímco play off představuje až jakousi nadstavbu. Vítězství v dlouhodobé soutěži se dost oslavuje, my vyhráli podruhé za sebou.“

Dovedou se Korejci taky pořádně odvázat?
„To víte, že ano.“

Naučil jste je pít pivo?
„To by spíš měli učit oni mě (směje se). Ale ne, když se oslavuje, pijí stejně jako se pije u nás.“

V české extralize už působilo pár Japonců. Domníváte se, že by se prosadili korejští hráči?
„O tom jsem přesvědčen! Problém spočívá v tom, že v Koreji mají hráči dost slušné podmínky a že o korejském hokeji u nás nikdo neví nic. S výjimkou pana Vejvody a kluků, co tady působili. Když někomu doporučím Korejce, bude si klepat na čelo. Aby mu nabídli podobnou smlouvu jako má doma, to se asi taky nestane. A Korejci dneska nejsou takoví,, aby jeli někam na zkoušku, ještě k tomu do Evropy. Možná jde o to, až se najde někdo, kdo bude první.“

Jako svého času vy v ruské Kazani?
„Tehdy tam hrál ještě Honza Benda, Daňo, do Jaroslavle šli Peterek s trenérem Vůjtkem. Jistý průlom to být mohl, ale do Ruska nemáme přece jen tak daleko jako Korejci k nám.“

Navíc musejí chodit na dva roky povinně na vojnu, že?
„Je to kvůli napjatým vztahům s KLDR. Mezi oběma zeměmi vládne příměří. Jinak by jižní Korea měla profesionální armádu. Vojna se týká všech. Ale když si pročítám na internetu zprávy, o výstřelcích Severu se píše v Čechách víc a dramatičtěji, než tady. Mluvím pak se známými, ptají se, co se děje, že se v Koreji pořád střílí a kdesi cosi.“

Jak dlouho chcete v Jižní Koreji ještě zůstat?
„Smlouvu mám na rok. Starší dcera chodí do deváté třídy, čeká ji zlomový rok. Hodně jsme zvažovali, jestli v Koreji pokračovat. Ale rodině se tu líbilo, holky se naučily jíst hůlkami, asijské jídlo nám chutná, suši a tak. Teď jsem tady ovšem zatím sám. Manželka s dcerami přiletí později. Letos navíc budou asi častěji cestovat sem a tam. Já se vracím zase až na jaře. Jestli mě tedy mezitím nevyhodí...“

Zmínil jste se o jídle. Co když dostanete chuť na knedlíky nebo na kapra?
„Suroviny se dají sehnat, manželka tak dvakrát do sezony svíčkovou udělá. A kapr? Loni jsme ho sehnali přes českou ambasádu od rakouského řezníka.“

To ovšem muselo kilo přijít na tisíc našich korun, ne?
„Cena byla celkem rozumná. V Soulu se dá dneska už sehnat všechno.“