Barboře Špotákové vždycky přála víc než kolegyním z německé reprezentace. Oštěpařka Steffi Neriusová, která se před rokem v Berlíně triumfálně rozloučila s kariérou ziskem světového titulu, se tím netají. A předpovídá, že spolupráce s Janem Železným teď posune Špotákovou ještě dál.
Ani po ukončení aktivní kariéry osmatřicetiletá Steffi Neriusová stadiony neopustila. V Leverkusenu koučuje tělesně postižené atlety a v roli trenérky německé reprezentace přijela do Olomouce na juniorské mistrovství světa handicapovaných.
Mezi tréninky svých svěřenců v Olomouci také ochotně povyprávěla o svém zvláštním vztahu s německými oštěpařkami, přátelství s Barborou Špotákovou i motivačních čelenkách, kterými byla během velkých akcí proslulá.
Špotáková v pátek oficiálně oznámila, že začíná spolupracovat s Janem Železným. Co tomu říkáte?
„Že to je dobrá myšlenka. Železný je přece vynikající oštěpař, takže Bára asi dobře ví, co dělá.“
Co taková spolupráce může přinést?
„Myslím, že jen samé dobré věci. Samozřejmě bychom neměli zapomínat, že Bára hodila 72 metrů s jiným koučem. Ale občas je dobré udělat nějakou změnu. Přichystat nový impuls, nový model přípravy. Podle mého to bude pro Báru jen dobře, přinese jí to výsledky a posune dál.“
Mají se jí tedy německé oštěpařky bát ještě víc než doposud?
„To bych neřekla. Nemyslím si, že se příliš zajímají o to, co dělá Bára. Oštěpařky v Německu trénují dobře, mají dobré kouče. A samy si dělají, co nejlépe potřebují.“
Ukázaly to i nedávno na mistrovství Evropy v Barceloně, kde se před Špotákovou dostaly Stahlová i Obergföllová. Překvapil vás tento výsledek?
„Já doufala, že Barbora hned v prvním pokusu hodí trochu dál. Říkala jsem jí, že musí prvním hodem hodit za 67 metrů a vyhraje. Bohužel se jí to nepovedlo a německé holky ji přehodily. Ale překvapená jsem nebyla, protože loni jsem viděla Lindu Stahlovou a bylo znát, že může házet k sedmdesáti metrům. Loni se jí to ještě nepovedlo, ale teď už ano. Takže jsem překvapená nebyla.“
| Steffi Neriusová |
| Narozena: 1. července 1972 v Bergenu (Německo) Disciplína: hod oštěpem Největší úspěchy: stříbro na OH v Aténách (2004), zlato na MS v Berlíně (2009), zlato na ME v Göteborgu (2006), stříbro na ME v Mnichově (2002), tři bronzy na MS v Paříži (2003), v Helsinkách (2005) a Ósace (2007) Osobní rekord: 68,34 metru (2008, Elstal) Současné zaměstnání: trenérka tělesně postižených atletů v Bayeru Leverkusen |
Doplatila Špotáková na náročný program před šampionátem? Byla jednou z ambasadorek Diamantové ligy a na rozdíl od německých soupeřek byla v pořádném zápřahu.
„Bára měla hodně nabitý program, závodů měla opravdu moc. Ale je to těžké. Dokázala už skoro všechno – je olympijská vítězka, mistryně světa, drží světový rekord… A někdy je třeba se také dívat na peníze. Tento rok byl jen evropský šampionát a Diamantová liga měla premiéru. V ní bylo hodně peněz, takže podle mého si vybrala dobře. Není moc závodů, kde si můžete přijít na slušné peníze. Když tu šanci dostanete, musíte ji využít.“
Zvlášť oštěpařky. Ty přece jen nejsou tak honorované jako sprinteři, je to tak?
„Ano, chlapi si v oštěpu na něco přijdou, ale holky moc ne. Neříkám, že je to úplně špatné, pořád jsou na tom lépe než třeba koulařky. Ale když máte šanci vydělat, nesmíte ji pustit.“
Špotáková říká, že jste kamarádky. Ovšem ve své kariéře jste často byla spíš noční můrou českých oštěpařek, několikrát jste je odsunula a přeholila na poslední chvíli…
„Noční můra? (s úsměvem) To bych neřekla. S Bárou jsem nikdy žádný problém neměla, jsme kamarádky. A problémy jsem neměla ani s Nikolou Brejchovou, i když s ní jsme se zase až tak často nepotkávaly. Ale když jsme se viděly, bylo to, myslím, také docela přátelské.“
Jde to, přátelit se svými největšími soupeřkami?
„Abych řekla pravdu, bylo pro mě jednodušší se přátelit s holkama z jiných zemí než z mé vlastní.“
Opravdu?
„Ano. Zní to zvláštně, ale já ty německé holky prostě nemám ráda. Jen Katharina Molitorová, která byla v Barceloně čtvrtá, tak tu mám ráda. Ale s dalšíma holkama si nerozumím. Takže mám kolikrát větší radost, když vyhraje Barbora, než ony…“ (směje se)
| Kdy Neriusová "kazila" Češkám radost?ASY TRENÉRŮ |
| 2004, OH v Aténách: posledním hodem získala stříbro a odsunula Nikolu Brejchovou na čtvrté místo 2006, ME v Göteborgu: porazila Barboru Špotákovou o 18 centimetrů a vzala jí zlato 2007, MS v Ósace: ve čtvrté sérii sebrala bronz Nikole Brejchové 2009, MS v Berlíně: v posledním závodě kariéry zmrazila hned prvním hodem (67,30) všechny soupeřky včetně Barbory Špotákové a zabránila jí v obhajobě titulu mistryně světa |
Jak je to možné?
„Ani nevím, prostě mám takový názor. Na druhou stranu jsem teď měla z Barcelony radost, protože vyhrál můj klub – Leverkusen. A vyhrála i má bývalá trenérka Helge Zöllkau, která trénuje Lindu Stahlovou. Z toho jsem byla hodně, hodně šťastná, že se má trenérka opět dočkala zlata. A Leverkusen má po mém zlatu z Berlína další titul.“
Je to v Leverkusenu velká sláva, když se do města přiveze oštěpařský titul? Dá se to srovnávat s fotbalovým nadšením?
„No, fotbal je v popularitě daleko nad námi. Jasné číslo jedna. Až pak je atletika a všechno ostatní.“
V kariéře jste byla známá čelenkami, na které jste si psala různá motivační hesla. Jak to začalo?
„První jsem měla v roce… (chvíli přemýšlí) 1995. Důvod byl jednoduchý. Narostly mi vlasy a byla otrava si je pořád oddělávat z čela, aby mi nepadaly do očí. Tak jsem si nasadila čelenku a hned jsem hodila o tři metry dál než v předešlé sezoně. Hned jsem si řekla – ok, tohle je fajn.“
A kdy vás poprvé napadlo si na čelenku napsat motivační slogan?
„To napadlo mou přítelkyni v Paříži v roce 2003. Myslím, že jsem tam tehdy měla francouzsky AVEC FORSE – silně. To jsem měla během závodu a pak jsem si nasadila čelenku s nápisem MERCI PARIS. Získala jsem tam bronzovou medaili, takže jsem přítelkyni řekla, že od této chvíle je to její práce. A taky mi čelenku každý rok připravila.“
Momentálně trénujete tělesně postižené sportovce. Kdy a proč jste s tím začala?
„Začala jsem už v roce 2002, ale během kariéry jsem se tomu věnovala jenom tak napůl. Až teď je to má plnohodnotná práce. A je opravdu hodně zajímavá, naplňuje mě.“
Fotbalistům Leverkusenu nepomáháte?
„S čím? Opravdu nevím, s čím bych jim mohla v přípravě pomoct… (směje se). Ne, ne fotbalisté mají své vlastní trenéry.“
V Berlíně jste před rokem končila na absolutním vrcholu, před domácím publikem jste vybojovala svůj první titul mistryně světa a ukončila kariéru. Nemrzí vás někdy, že ještě neházíte?
„Nemrzí, protože jsem už rok před Berlínem říkala, že to bude moje poslední sezona. Byla jsem ohromně motivovaná ukázat to nejlepší, co ve mně je. Navíc můj první šampionát byl v roce 1993 ve Stuttgartu, tak jsem si řekla, že se v Berlíně kruh uzavře. Taky byl nejvyšší čas to ukončit, protože mladé holky už byly lepší. Chtěla jsem hlavně udělat dobrý hod – takových 66, 67 metru a zkusit se protlačit na stupně vítězů. S tím bych byla nadmíru spokojená. Věděla jsem, že Barbora je lepší, Maria Abakumovová lepší a u Christiny Obergföllové nikdy nevíte, co ukáže. Takže medaile by byla super. Hned první hod jsem měla výborný (67,30 m). Byla jsem si ale jistá, že jedna nebo dvě holky se zlepší. O ono pořád nic. Až do posledních pokusů… Krásný zážitek, splnil se mi sen.“
A jaké jsou vaše sny do budoucna?
„Doufám, že mí atleti budou na špici ve všech velkých závodech. O tom sní každý trenér. Že uvidí své atlety na velkých závodech předvádět velké výkony. A to je i můj sen.“
