Byla to pro něj tvrdá zkouška. Judista Jaromír Ježek na mistrovství republiky v Teplicích dobrovolně přestoupil o dvě váhy výš, aby vyhrál titul pro zesnulého kamaráda Alexandra Jurečku, jenž se právě v kategorii do 90 kilogramů pral. „Devadesátku jsem chtěl vyhrát kvůli němu,“ říká Ježek, který svou misi úspěšně dokončil.
Celou kariéru trápí své tělo a hubne, aby se se světem pral v kategorii do 73 kilogramů. Kvůli poctě kamarádovi z reprezentace, který nedávno zahynul při potápění, se však Jaromír Ježek na mistrovství republiky postavil výrazně těžším pořízkům.
Asi to z mnoha důvodů nebyl lehký závod, že?
„Celé mistrovství se odehrávalo v duchu Saši. Začínali jsme minutou ticha, bylo to ve vzduchu. Myslím, že jsme ho uctili hezky, od začátku do konce.“
Jak došlo k vaší účasti v devadesátce, v níž Jurečka startoval?
„Po pátečním pohřbu jsem si s jeho trenérem Marcelem Frenštátským říkal, že bych chtěl devadesátku kvůli Sašovi vyhrát. Což se povedlo a titul nepatří mně, ale Sašovi.“
Bylo těžké se v takové chvíli soustředit?
„Já jsem tam šel vyhrát jenom kvůli Sašovi. Když to zjednoduším, jsme profesionálové, jsme reprezentanti. Naučili jsme se bojovat, ale v takové situaci jsme nikdy nebojovali. Šli jsme se prát už jenom proto, že ho máme v hlavě, v srdci. Bylo to hodně těžké. Ale když máte někoho a chcete mu ten titul předat, je to o něco jednodušší.“
Jaké to bylo na tatami proti mnohem robustnějším soupeřům?
„Trošku jsem si připadal jak David mezi Goliáši. Ale oni měli sílu, já měl čáry. Nakonec to vyšlo, ale bylo to těžké. Se stejně těžkým je to jinačí práce, než s člověkem o deset kilo těžším. Člověk musí naplánovat zápas úplně jinak takticky.“
Který zápas byl pro vás nejsložitější?
„Myslím, že každý měl své. S Jindrou Turkem, s kterým jsem se utkal ve finále, se známe, pereme se skoro každý týden na trénincích. Asi ten zápas byl nejtěžší. Jindra je jednaosmdesátka, byl z nich ze všech nejlehčí. Ale dobře se známe, takže o to těžší bylo ho porazit.“
Aspoň se vám tentokrát vyhnulo drastické shazování váhy, kterým jste před závody pověstný…
„Na extralize nebo interlize chodím jednaosmdesátku i devadesátku, když nejsme kompletní. Mám s těmito závody zkušenosti. Shazovat jsem nemusel, mohl jsem se v klidu navečeřet i ráno nasnídat. Během dne moc nejím. Ale je to méně stresová záležitost, než když člověk shazuje sedm, osm kilo. Člověka to baví víc.“
Na nedávném mistrovství světa jste skončil devátý a stále bojujete o místo na olympiádě v Riu de Janeiro. Co vás čeká v nejbližší době?
„Začínáme za čtrnáct dní grandslamem v Paříži. Tam je hodně bodů, které potřebuju do kvalifikace. Další turnaje jsou ve Spojených arabských emirátech a v Tokiu.“
Máte v hlavě, jaké výsledky kvůli olympijské nominaci potřebujete?
„Medaile jsou jinak hodnocené, ale krásná sedmička je vždycky dobrá. Proto jedu jenom na velké turnaje, kde se dá nasbírat co nejvíc bodů. Po mistrovství světa jsem měl zraněný nárt, ale pomalu se do toho opět dostávám. Myslím, že republika byla dobrý trénink. Uvidíme, jak to prodám. Příští týden začínám shazovat.“
Jaké jsou vaše další plány? Proslýchá se, že uvažujete o trenérské kariéře…
„Nic není nikdy definitivní, ale chtěl bych se věnovat trenérské činnosti. U juda chci zůstat, poprat se. Na žíněnku také půjdu, ale nebude to na vrcholné úrovni. Uvidím, jestli se dostanu do Ria, nominační termín končí třicátého dubna. Anebo když v Riu vyhraju medaili, tak ještě něco zkusím…“
