PŘÍMO Z NORSKA | Je šedou eminencí. Jeho jméno vám třeba nic neřekne, ale jeho snímky mají moc. Zákulisí, smích či žal… vše je povoleno a on je kronikářem mapující boom, nad nímž se žasne. „Celý tým je reklama na přirozenost,“ říká Petr Slavík, dvorní fotograf českých biatlonistů, jehož fotky (nejen) z MS v Oslu přejímá řada tuzemských médií. A občas ponoukne Gabrielu Soukalovou k nové rošťárně.
Jaké to tedy je být v roli dvorního fotografa sportu, který zažívá takovou popularitu?
„Tím, na jak úspěšné vlně se český biatlon veze, to mám neskutečně ulehčené. Výkony našich sportovců jsou skvělým artiklem, mě stačí vlastně jen cvakat spouští. Na druhou stranu daní za popularitu biatlonu je někdy až extrémní objem práce, který se na nás hrne.“
Bylo pro vás ale těžké do toho týmu zapadnout? Přeci jen jste přišel až po OH v Soči…
„Vůbec ne, stejně jako se ten tým jeví zvenku jako perfektní parta sympaťáků, tak funguje i vevnitř. Proto to bylo vlastně velmi jednoduché.“
Jak vlastně vznikl nápad udělat z fotografa plnohodnotného člena týmu?„Role, kterou mám v týmu je opravdu velmi specifická. S týmem trávím každý den závodní sezony, od snídaně, přes tréninky až po večerní zábavu. Zajímavé je, že to byl unikátní nápad, který dosud v biatlonu nikdo nezkoušel. Nikdo nevěděl, zda to bude fungovat. Na tom je pěkně vidět, jak dobře český biatlonový svaz funguje. Nebojí se nových věcí, snaží se posouvat dál. Na svazu to před rokem a půl riskli a ten nápad si prosadili.“
A vyplatilo se to. Vaše fotky dnes tak kolují napříč celým Českem.
„Moje fotky jdou možná vidět nejvíc, ale na propagaci biatlonu nás pracuje víc. Kluci v Brně připravují rozhovory, články, podklady pro novináře. Já jsem takový válečný zpravodaj z fronty, který zásobuje žhavými informacemi z bojiště. Ono se i ze začátku zdálo, že budu dělat jen fotky, ale časem se ukázalo, že hlad po materiálech je mnohem větší, takže k tomu přibylo natáčení videí a rozhovorů pro televize, plnění našeho Facebooku či připravování fotek pro české deníky. Ten objem je teď opravdu velký.“
Stále fotíte cyklistiku, díky čemuž vás i objevili. V čem je ale biatlon specifický?
„Je to úplně jiné. Na biatlonu máme velmi přísné nařízení a pravidla jak se pohybovat na stadionu, v jakých zónách můžeme fotit a kde ne. Na začátku to byl velký šok, jen se naučit pohyb a orientaci na stadionech bylo velmi složité. S přibývajícími podniky to ale člověk dostane pod kůži.“
Co tedy musí biatlonový fotograf vše podstoupit?
„Nejdřív je to zařízení speciální akreditace vydávané omezenému počtu fotografů. Před začátkem akce, ať je to světový pohár nebo mistrovství světa pak máme velký brífink, který trvá hodinu a půl, následuje společná prohlídka areálu, kdy jdeme s “photo managerem“. Ten nám přesně ukáže povolené zóny, potom máme před každým závodem krátký brífink, kdy nám řeknou, jaká se jede trať, kam se může, kam ne, změny a tak. Tady na MS je třeba zakázaných zón rozhodně víc než povolených.“
Jak to?
„Jsou dvě pravidla: Nikdy nesmíte stát před kamerou, protože televize platí obrovské peníze. Když to porušíte, máte velký problém. To stejné platí i o reklamách sponzorů. Třetí důležité pravidlo je, že nikdy nesmíte ohrozit závodníka, což také v té rychlosti není jednoduché. Občas vykouknete a jezdci kolem prolítnou jen centimetry od tebe. Je to pořádná rychlost.“
Nejúspěšnější fotka? S tejpy proti chladu
Vzpomenete si tedy na nějakou fotku, která měla poslední dobou největší úspěch?
„Obecně jsou to fotky zaznamenávající úspěch našich biatlonistů. Ono, kdyby se nedařilo, tak bych se mohl klidně přetrhnout, ale jakmile je někdo na stupních, je to skoro automatický úspěch. Velký ohlas mělo nedávno zlato ze štafety v Presque Isle, kde holky s tejpama proti chladu na tváři vypadají jako Zorro mstitelky. Byla to fantastická medaile po napínavém průběhu, na Facebooku měla fotka skoro okamžitě desítky tisíc lajků.“
Facebook Českého biatlonu už tahle má přes 72 tisíc fanoušků…
„Ano, před minulou sezonou jsme začínali na nule, no a teď nedávno jsme si s kluky dělali srandu, že už jsme takové ministerstvo pro lajky. Facebook je velká síla, pro nás skvělé místo pro komunikaci s fanoušky. Snažíme se ukazovat český biatlon trochu netradičně, hodně nahlížet do zákulisí, zachytit jedinečnou atmosféru v týmu. Chceme naše fanoušky vtáhnout do dění.“
A platí, že Gabriela Soukalová je zvláštní magnet na lajky?
„Rozhodně. Někdy je až neuvěřitelné, jak fanoušci Gábinu milují. Gábina je hlavně prospěšná pro samotný biatlon. Je to rocková hvězda, která má přesah i mimo sport. Znají ji i lidé, které biatlon nezajímá. Třeba nedávno nám poslala jedna paní fotku dcery, která šla na maškarní ples převlečená za Gábinu. Ne za princeznu nebo Karkulku, ale prostě za Gábinu Soukalovou. To je mazec, ne?“
Jaká tedy je Gabriela Soukalová i mimo kamery, v zákulisí?
„Je pravda, že ji lidé znají hlavně v tom usměvavém režimu, ale tím, jak je středem pozornosti a pod neustálým tlakem, tak je to pro Gábinu někdy už velmi vyčerpávající. Při přípravě materiálů ji proto často šetříme, aby měla prostor si dostatečně odpočinout. Na druhou stranu si sama neustále vymýšlí řadu rošťáren. Přijde na tiskovku, začne se ošívat a já už vím, že za chvíli něco přijde…“
Umí se zamračit? Naučila se i vám říkat: Teď ne!
„Právě to je na mé roli důležité, rozpoznat, kdy ještě můžeme pracovat a kdy už je naopak čas s foťákem vycouvat a dát závodníkovi prostor na odpočinek nebo koncentraci před závodem. Nesmím být komerční fotograf ženoucí se za „svojí“ fotkou, musím mnohem víc používat hlavu a empatii.“
Tady ponorka prostě nefunguje
Měl jste třeba už určité dilema s fotkou? Zda ji pustit ven nebo ne?
„Biatlon umí být drsný, není to žádný salónní sport v rukavičkách. V průběhu závodů ulovím spoustu fotek, na kterých závodníci nevypadají zrovna reprezentativně. Vyčerpání, „poblité“ výrazy. Pokud to vyloženě nesouvisí s průběhem závodu, takové fotky radši odfiltrovávám.“
Myslel jsem to trochu jinak…
(směje se) „Rozumím. Tak dobře, minulý rok v Kontiolahti na mě třeba Boušek (Michal Šlesingr) při tréninku ukázal nahatý zadek. Tuhle fotku mám hluboko v archivu. Zamknutou na tři západy.“
Jelikož jste ale s týmem na všech podnicích, dotýká se vás nějak ponorka?„To mě překvapilo už první rok, že tady ponorka prostě nefunguje. Určitě tomu pomáhá spojení mužského a ženského týmu. Toho prostoru pro ponorku tak moc není. Když má někdo blbou náladu, někam se uklidí, nebo mu naopak pomůže „odfrknout si“ v kolektivu.“
Musel jste nicméně někdy kvůli nějakým nesrovnalostem i na kobereček za vedením?
„Na kobereček ne, ale často musíme společně řešit provozní věci. Jak nenarušit přípravu sportovců na závody, jak to časově skloubit, co je třeba připravit. V tomhle je Ondra Rybář velká autorita.“
To jsem se chtěl také zeptat, jestli je šéftrenér Rybář takovým kápem, jak se zdá.
„Je. To Ondrovo charisma má obrovský význam, je to svorník týmu. Obdivuju ho, jak dokáže vytvářet dobrou náladu a přitom je stále velká autorita, které se neodmlouvá. Tohle skloubit, za to patří Ondrovi respekt. Úspěch českého biatlonu je výrazně svázaný právě s jeho osobou.“
A z vašeho pohledu, s kým si v týmu nejvíc rozumíte?
„Vždy musím říct, že s Márou Lejskem. Kdybych to neřekl, tak by už se mnou nechtěl točit žádná videa (směje se). Hodně totiž využíváme Márova talentu při natáčení videí pro fanoušky. Ale nejen v tom je v týmu nenahraditelný. Mára je totiž hlavně velký dříč, který odvádí černou práci na zajištění hladkého chodu týmu.“
Zatímco vy můžete zastávat i roli neutrálního filtru, ne? Součást týmu a přitom ten nezaujatý.
„Moje role pomáhá především v tom, že se sportovci a trenéři mohou plně věnovat své práci. Nemusí přemýšlet, jestli poslali novou fotku sponzorům, proč je teď nahání televize nebo jestli už vymysleli status pro fanoušky na facebook. Často se snažím také přispívat k dobré náladě v týmu. Třeba speciálními vtipnými fotkami a videi. Ty jsou ale jen interní.“
Více o MS v biatlonu čtěte ZDE>>>
