V Madridu se chodí na Ronalda, na Letné na Lafatu a na Benecku pro změnu na – Urbance. Že ho neznáte? Velká chyba. Tenhle pohodový chlapík je českým rekordmanem. Nemá nejvíc startů v Lize mistrů, ani nevede střelecké statistiky, je to ale fotbalista, který má nejdelší vousy na světě. Bradku neoholil od roku 2000 a jeho ozdoba nyní měří metr dvacet. Když se přidá holá hlava a urostlá postava budící respekt, řeknete si: To musím vidět!
Když se vydáte do ráje lyžařů na Benecko, těžko vás napadne, že právě tady narazíte na fotbalovou raritu. A možná se přitom vrátíte do dětských let, v mysli se vám totiž vybaví myšlenky na mytickou postavu Krkonoš – Krakonoše. Na trávníku tam kouzlí s míčem urostlá postava s bradkou, jakou fotbalový svět neviděl. To musí být on! napadne vás.
Není. Ale o zklamání nemůže být řeč. O Jiřím Urbancovi, fotbalistovi místního klubu, se totiž mluví široko daleko. „Děti si občas myslí, že jsem Krakonoš, ale tím veškerá srovnání končí. Ani potřebné propriety nemám. Proč taky, profesionálních Krakonošů je v okolí dost,“ směje se.
Žádná klička nebo krásný gól, právě jeho ozdoba je první věcí, která vám na fotbale v Benecku zůstane v paměti. Neoholil ji od roku 2000 a nyní měří skoro metr a čtvrt. „Vousy bych tomu neříkal, je to dredobrada,“ hodnotí svou pýchu Urbanec. Každopádně přiznává, že působí jako magnet.
„Lidé z okolních vesnic už mě znají, když se hraje zápas, možná někteří fandové chodí i na mě,“ myslí si. „A někteří se pak se mnou na památku rádi vyfotí. Naposledy to byly turistky ze Slovenska. Ale podpis ještě naštěstí nikdo nechtěl,“ poznává zdejší ikona život známých osobností.
Při fotbalových zápasech ale dred ukrývá pod dresem. Soupeři tak nemají šanci ho za cop zatahat. „Rozhodčí o všem vědí a hlídají to. Brada už je tak dlouhá, že bych si na ní mohl taky sám šlápnout a ublížit si,“ popisuje realitu. „Když jsem měl vousy po pás, tak ještě byly normálně venku, ale teď už je to pomalu životu nebezpečný,“ dodává.
Co přesně má Urbanec na mysli? „Nikomu bych tím oko nevypíchl, ale mohl bych si ten cop přišlápnout. Proto si dred obtáčím kolem pasu a po utkání ho normálně vytáhnu,“ popisuje.
Starost o něj je prý jednodušší, než kdyby si na hlavě „vyráběl“ nějaký moderní účes. To přenechává mladým, aby si gelovali vlasy. On sám má hlavu jako koleno, stará se jen o bradku. „Když si dáte sprchu, je třeba všechno pořádně vyždímat. Samozřejmě, že v zimě hrozí, že dred zmrzne, a to by pak mohla být i zbraň,“ tvrdí s notnou dávkou nadsázky.
Kdyby pak šel v tomhle stavu na hřiště, soupeři by mu asi mezi nohama míč kvůli ztuhlému dredu neprotlačili. „Housle bych nedostal,“ směje se fotbalový universál, který už si v sestavě zahrál na všech možných postech – od brankáře po útočníka. „Teď nastupuji v záloze, ale někdy jen střídám, nastupují mladší kluci. To víte, nohy už bolej´,“ dodává třiačtyřicetiletý milovník fotbalu.
Dobře ví, že si ho kvůli bradce lidé všimnou všude, kde se objeví. Když se však v roce 2000 rozhodl, že se nebude holit, určitě netušil, kam až všechno dojde. Žádná touha po extravaganci v tom nebyla „Nechal jsem si normálně růst tři roky vousy a chodil u nás za Mikuláše. Děti se bály, vatu poznaly, ale tohle byly opravdové vousy,“ vrací se na začátek tisíciletí Urbanec.
O tom, že by byl někdy zapsaný v knize rekordů, neměl ani šajn. V roce 2005 to dokonce vypadalo, že se žádný unikát konat nebude. Při cestě do Norska nastaly nečekané komplikace, vousy neměl na fotografii v pasu. „Proto jsem to musel shodit a nechal si na bradě jen dva takové copy. Neteř potom řekla, že mi je splete, a tam to vlastně celé začalo,“ vykládá fotbalista rekordman.
Teď měří bradka sto dvacet centimetrů a to už je pořádný had. „Jednou za půl roku mi to kluci u ponku přeměří,“ mávne ledabyle rukou, že se netrápí velikostí bradky.
Pro parťáky v týmu není až tak výjimečný, na vousáče se mezi muži přece narazí všude. Ale co když vyrazí na zápas s beneckými fotbalistkami? Hladí si třeba jeho dred pro štěstí? „Kdepak, nic takového, ale mám pro ně vymyšlený pokřik v kabině,“ přiznává a vzpomíná na dobu, kdy se u ženského týmu objevil poprvé. „Nejdřív si asi holky myslely, že jsem blázen, ale už s nimi jezdím pátou sezonu, teď už jsou na všechno zvyklé,“ tvrdí.
Právě v souvislosti s ženským týmem Benecka je spojena chvíle, kdy byl ochotný dát svou pýchu všanc. „Jednou jsem se s holkami vsadil, že když porazí Pardubice, tak se oholím. Jenže nevyhrály,“ vykládá. A tak se nejspíš ještě pár let vousů nevzdá. „Až to bude nebezpečné při chůzi, tak budu muset uvažovat, že s tím něco provedu. Ale to ještě nějaký rok nehrozí,“ myslí si.
Když už přišla řeč na srovnání s Krakonošem – možná by teď na Benecku uvítali, kdyby byl Urbanec alespoň jeho vzdálený příbuzný. Místní muži totiž na podzim nevyhráli ani jednou a uzavírají tabulku, fotbalistky taky bodově tápou. „Jsme poslední, to víte, nejsou lidi. A zvlášť, když se nedaří. Když jsme byli druzí, bývalo nás i jednadvacet. Teď máme možnost střídat pětkrát, ale ještě nikdy jsme to nevyužili,“ vypráví.
Kdyby tým skončil poslední, všichni vědí, že konec světa by nepřišel. Na dně se ovšem nikomu nelíbí a Benecku to prý půjde lépe i bez pomoci kouzel. „Před jarem se lidi objeví a zvedneme se,“ slibuje Urbanec.
Možná si se spoluhráči dá v zimě pořádně do těla na lyžích. Takhle nabírají kondičku i profesionálové, tak proč by z toho nemělo těžit i Benecko. „Když jsme začínali, polovina kluků neuměla na běžkách, preferovali sjezdovky, ty zase nemusím tolik já,“ překvapí upřímností Urbanec. „Sníh tady bývá hodně rychle, aby ne, vždyť hrajeme na nejvýše položeném hřišti v Čechách, jsme rekordmani,“ říká pyšně.
Takže, všichni milovníci „nej“, spěchejte na Benecko. Dva rekordy tam čekají právě na vás.
ŽIVOT S BRADKOU
Jak řeší běžné životní situace?
„Ráno stačí, když si člověk všechno normálně učeše. Pokud se mi chce na záchod, musím cop hodit za krk. A když jdu spát, nechám ho normálně podél těla. Paradoxní chvíle nastala, když mi jednou paní nabízela holicí strojky. Říkal jsem jí, že se neholím, asi si myslela, že jsem blázen.“
Kdy hrozilo největší nebezpečí?
„Když si mi cop připletl do předního kola. Naštěstí jsem si toho všiml, když jsem se chtěl rozjet, takže se nic špatného nestalo. To mohlo skončit hodně zle, člověka by to mohlo na bradě sklapovat.“
Co na jeho ozdobu říkají doma?
„Máma s tátou to tak nějak brali a bráchové se tím ještě vytahujou, když se někde objevím.“
