CELÝ ROZHOVOR | Patří do šedé zóny. Mezi lidi, kteří se pohybují na hraně i za hranou. Obávané i mytizované, s odpudivou pověstí. I proto Roman Rogoz patří na 40. místo žebříčku TOP 50 mocných českého fotbalu, který jako každý rok sestavil deník Sport. Byť dělá „jen“ sportovního manažera Příbrami, podle mnohých vykonavatel rozkazů vládce zákulisí Romana Berbra je z rázovitých figur nejvýš. „Nejsem v žádném štábu, ani se s nikým nepaktuju,“ namítá ve svém prvním velkém rozhovoru.
Jednou z vyzváněcích melodií na jeho mobilu je hit Karla Gotta To musím zvládnout sám. A že toho Roman Rogoz zvládne dost... Dokonce se dostal až k soudu za údajný pokus ovlivnit českobudějovického hráče Michala Klesu. Na tohle jediné téma odmítl odpovědět. „Zatím se k tomu vyjadřovat nebudu. Ještě o tom nechci mluvit,“ uvedl.
Roman Berbr o vás řekl, že patříte mezi deset nejmocnějších lidí ve fotbale. Cítíte se na to?
„Asi je pochopitelné, že každý chce dělat svou práci co nejlépe, být co nejúspěšnější. Když o mně tedy takový člověk řekne něco podobného, dobře se to poslouchá, potěší to.“
Jste považován za jednoho z jeho nejbližších mužů. Jak byste váš vztah popsal vy?
„Já nevím, co je to nejbližší. Romana Berbra znám hrozně dlouho, poznali jsme se ještě v době, kdy jsem nebyl nikde a on nebyl nic. Z toho vše pramení. Ale najdu sto lidí, kteří jsou s ním častěji.“
Častěji možná, ale asi pro něho nemají stejný význam.
„Já ho respektuju, pro mě je to jeden ze zásadních lidí, velký funkcionář, pracovitý člověk a jsem rád, že s ním můžu v uvozovkách kamarádit. Když jsem dřív cokoli potřeboval, obracel jsem se na něho s otázkami. Neznal jsem to, odkazoval mě na lidi, protože jsem nevěděl, kdo co na svazu dělá. Byl mi průvodcem, říkal mi, kam jít, kde se dělají přestupy. Pomáhal mi.“
Bere se za hotovou věc, že některé věci z jeho „ranku“ vyřídíte vy. Pracujete pro něho?
„Jestli to někdo říká, tak je to lhář. Pan Berbr, Roman, nepotřebuje žádné prostředníky. Každý, kdo bude chtít, za ním může přijít. Proč by se na mě měl někdo obracet?“
Třeba proto, že na něco nemá čas nebo je lepší nechat je na druhém. Takové situace jsou.
„V životě takové situace jsou. Ale on má takový záběr a potkává se s tolika lidmi, že nemyslím, že by kvůli záležitostem třetí osoby potřeboval mě. Určitě byly směšné situace, kdy mi někdo řekl o telefon na něho. Ale dneska je tak známý, že ho má každý."
Má se ale za to, že patříte do jeho štábu.
"Aha... Já vám řeknu, pane kolego, jednu věc: Víte, co je hlavní krédo mojí práce? Solitér. Nejsem v žádném štábu, ani se s nikým nepaktuju. Ti, co mě pomlouvají, mě budou mít rádi, a ti, co mě mají rádi, mě budou vždycky pomlouvat podle toho, jak se jim to bude hodit.“
Proč Berbrovi říkáte „taťko“?
„To je recese. Pořád všude slyším, že jsem jeho kůň. Tak ještě abych za chvíli neběžel Velkou pardubickou... Odmala jsem žil jen s mámou, tak jsem mu řekl: Když jsi teda můj nejbližší, tak ti budu říkat taťko. Vzniklo to z recese a z toho, kam to dovedly šuškandy.“
Mimochodem, stejně jako on taky zdravíte Čest práci!
„Neříkám to jako on, do telefonu zase řeknu čágo. Je to jenom o mém přístupu k životu, nejsem suchar, který by seděl a byl napružený. Blbnu.“
Jak jste se po boku Romana Bebra ocitl na semináři rozhodčích?
„Jednou jsem tam byl. Věřte mi, že za čtrnáct let v lize nepotřebuju chodit na semináře rozhodčích kvůli čemukoli. Já jsem nevěděl, že zrovna budou v Pyramidě (pražský hotel – pozn. red.). Taky mi to nebylo příjemný, stejně jako to, co se o mně potom psalo. Přece si nikdo nemůže myslet, že bych tam šel s nějakým rádobyzáměrem, to je přece blbost, ne? Ve fotbale jsem dost dlouho na to, aby lidi věděli, kdo jsem. Byl jsem tam jednou, ale nešťastnou náhodou, protože jsem měl schůzku ve vedlejší restauraci a oni seděli ve foyer. Příště se raději rozhlédnu a uteču... Každý se s každým potkává léta, je lepší si sednout veřejně než někde na záchůdku. To může přivádět lidi na myšlenky ohledně něčeho nekalého. Když přijdu, sednu si, řeknu: Nazdar, jak se máte?, připadá mi to normální. Ale je vidět, že ne všem to bylo po vůli...“
Měl vliv na to, ve kterém klubu jste působil?
„Nejsem si vědom.“
Když o vás šéf FAČR Miroslav Pelta řekl, že si vás má Příbram srovnat, jak jste si to vyložil?
„Žádnou radost mi to neudělalo. Bylo to ale v době, kdy jsem měl dva prohřešky na lavičce. Nebyla to šťastná situace, ale šlo i o souhru okolností a celkem dost se to prezentovalo. Přitom to nebylo zásadní pro zápasy, a už vůbec ne pro fotbal. Samozřejmě se nad sebou zamýšlím, aby k takovým zbytečným excesům nedocházelo. Respektuju to, vážím si práce pana Pelty i jeho jako člověka. Nechtěl bych s ním pouštět do polemiky.“
Slyšel jste od něho někdy výhrady napřímo?
„Teď jsem se s ním kvůli jeho zaneprázdnění a pracovním jednáním s lidmi na daleko vyšší úrovni, než jsem já, neviděl tak, abychom zabředli do něčeho jiného než krátké společenské konverzace.“
Zajímavý je váš vztah s Tomášem Řepkou. Pomáhal jste ho přivést do Českých Budějovic, a když jste v nich nebyl, označil za vás za jednoho z „pacholků“ majitele Příbrami Jaroslava Straky a neakceptovatelných lidí.
„Jsem docela rád, že oslovit Tomáše Řepku do Budějovic byl můj nápad. To, že by hrál v Budějovicích, mi připadalo jako něco neuvěřitelného. Jako nemyslitelná věc, která nejde udělat.“
Taky se o něho před vámi zajímala Plzeň.
„Zajímala se o něho i Příbram. Mám nějaký styl práce, který bych nechtěl prozrazovat, ale hrozně jsem to chtěl. A snažil jsem se. V takových chvílích jsem schopen obětovat cokoli. Kdyby to Plzeň hodlala dotáhnout, neměli jsme, jako České Budějovice, šanci. Nakonec jsem využil situaci a podařilo se to. Snažil jsem se ho přesvědčit, nadchnout. Je to o práci a o respektu.“
Měli jste spolu v Budějovicích nějaký konflikt?
„Jako klubový manažer a hráč, to asi ani nemyslím. Byl jsem u toho, když jsme ukončovali jeho angažmá, ale u dalších věcí už ne. A ty jeho projevy... Nevracel bych se k tomu. Nevím, proč to říkal, jestli to byla reklama na jeho knihu... Někdy lidi řeknou věci, který třeba tak ani nemyslej. Neříkám, že mě to potěšilo, ale nechci ho hodnotit. Každý máme svůj život.“
Zvláštní je, že ti, kdo vás zaměstnávají, si vás nemohou vynachválit – dokud neodejdete pryč. Pak se to změní v přesný opak. Čím to?
„Ani jsem o tom úplně nepřemýšlel. Pro svého zaměstnavatele se vždycky snažím dělat na sto procent. Mnohokrát se pak potkám s jinými ve střetech o hráče, o vliv a podobně. Udělám všechno pro to, aby můj klub získal, co chce. Jen on. Druhá strana je pro mě soupeř a mé úspěchy se jí samozřejmě nelíbí. Já dělám jen to, že bojuju do poslední chvíle.“
Proč jste v zimě 2013 najednou z Českých Budějovic vrátil do Příbrami?
„Bylo to překvapivý, rychlý rozhodnutí. Dovede si někdo představit jezdit dohromady dvě stě dvacet kilometrů tam a zpátky? To je čistě doma – práce. A připočtěte, kolik kilometrů denně najezdím kvůli pracovním záležitostem. Pak najezdíte sto dvacet, sto třicet tisíc kilometrů ročně. A já byl v Budějovicích přesně na den pět let. Byl jsem relativně unavenej, měl jsem trochu potíže se zády. A hlavně mám rodinu, manželku a dvě děti, a jsem na ně fixovaný. K tomu se přidaly ne osobní, ale pracovní spory v Budějovicích. Říkal jsem si: Mám tohle zapotřebí?! Slovo dalo slovo, v Příbrami se cítím jako doma, bydlím tam čtrnáct let, to je dost dlouhá doba. Vrátit se domů je to nejlepší.“
Nebylo to tak, že vás Jaroslav Starka k návratu donutil, protože jste mu dlužil peníze?
„Nebylo nic při odchodu, nebylo nic pří příchodu. To jsou situace, kdy se práce takovýho charakteru nedá vynutit. Aspoň z mýho pohledu. Buď tu práci chcete dělat srdcem, nebo ne. A v takovém rodinném klubu, jako jsme my, to nejde dělat z donucení. To by nefungovalo.“
Určitě jste zaznamenal, že když mnoho lidí mělo tehdy jasno: Příbram má jistou záchranu.
„Zaznamenal. Nerozumím, proč to ti lidé říkali. Možná víceméně kladně zhodnotili to, čeho jsem schopen. Všude mám kamarády, dokázal jsem do Budějovic sehnat výhodně hráče, často zadarmo. Když pro klub menší velikosti umíte takové věci, potom to s vaším odchodem může odpadnout.“
Všichni to brali tak, že zákulisně zařídíte záchranu Příbrami. Hlavně když pak ve skandálním zápase vyhrála v Budějovicích 1:0.
„Jestli to někdo bral takhle, tak s tím nic nenadělám. Říct, že jsem všemocný, a přitom pracuju pro takový kluby... Jestli to není pochvala. Já nevím. Je to divný.“
Při loňském vzájemném utkání jste pak do hlediště ukázal gesto na způsob „podříznu tě“. Bylo to k vedení Budějovic?
„Mám tam kamaráda fanouška. Pomáhal jsem mu s nějakým obchodem, jeden druhýho jsme si dobírali. Byl jsem o poločase v kabině a on mi psal esemesku: Pojď se podívat, co jsme vyvěsili. Viděl jsem hanlivej transparent na mě, on se smál a já mu ukázal, jak se to dělává v nahrávacím studiu, že je konec. Když jsem to viděl večer v Dohránu, myslel jsem si, že mě raní mrtvice.“
To asi víc lidí...
„Byla to, řekl bych, stěžejní věc do mého dalšího života. Že si musím na takové projevy dávat pozor. Musel jsem na disciplinárku, je to nepříjemný pro rodinu, pro mě, pro klub. Poučilo mě to, takovou chybu už neudělám. Pramenilo to z mojí rozpustilosti, protože v projevech na hřišti nejsem úplnej trémista. Ale tohle mě, ty vole, jako dostalo. Z nejapnýho vtípku jsem měl problémy.“
Jako vtip to nevypadalo, tvářil jste se dost výhrůžně.
„Je to moje chyba, jsem dost starej na to, abych to nedělal. Na druhý straně: je normální ve vztahu Budějovice – já – Příbram, abych dělal tahle gesta na funkcionáře domácího klubu? Nikdo není takovej blázen, aby se takhle veřejně projevoval. Byla to rozpustilost, která se nepovedla.“
Při zápasech děláte i jiné „rozpustilosti“, proslulé je vaše pobíhání u postranní čáry.
„Musím vás opravit. Čtrnáct let jsem v lize a na disciplinárce jsem byl dvakrát v rozmezí tří neděl (dostal pokuty 5 a 10 tisíc korun – pozn. red.). Že bych dělal u lajny kotrmelce, to zas ne.“
Že to disciplinární komise neřešila dřív, je věc jiná, vy to děláte často.
„Co dělám? Hodně se to povídá, ale není to tak. Já tyhlety věci nedělám. (naléhavě) Že se zapojuju do pokynů trenérů, vyběhnu z lavičky, to je normální. Ale že bych dělal tyjátry? Vždyť tam a zpátky běhá spousta lidí. Máme to rozdělené, já si hlídám svoje věci, taky chci klukům něco říct...“
Vypadá to, že i asistentům rozhodčího. Dostáváte je pod tlak.
„To je pitomost, ne? Přece za nimi nebudu běhat před lidmi a ukazovat se. To jsou ty věci, které si na mě chcete najít. Po zkušenostech z nedávné minulosti se chci trochu pohlídat, ale opravdu jsou to jen pragmatický pokyny hráčům, aby se tím nemuseli zaobírat trenéři. Já vidím fotbal trochu jinak, hlídám třeba chování hráčů, jejich projevy. Nechci, aby se chovali jako blázni. A pak to vypadá, že se jako blázen chovám já. Ale stejně říkám, že to není tak výrazný, jak se traduje.“
A proč to tedy s vámi rozebírá i váš šéf Jaroslav Starka?
„Nakumulovalo se to. Když já mu řeknu, co dělal on... Povídal jsem mu: Stejně budeš mluvit o těch dvou věcech, které se staly na podzim.“
I někteří rozhodčí vám ale říkají, ať jim u postranní čáry neběháte.
„Říká mi to čtvrtý rozhodčí, je to jeho práce. Když stojí u lavičky trenér, a já vyrazím, už jsem druhý člověk. Někdy zakřičím, odběhnu, omluvím se, snažím se utýct do boudy. Někdy v tom nervu nebo zaujetí pro hru si to neuvědomíš. Taky záleží na stadionu, jak je kde vidět.“
Pokud jde o rozhodčí, o vás se říká, že je „umíte“.
„Taky to slýchávám. Rogoz to umí s rozhodčími, ale Rogoz to umí třeba s funkcionáři nebo to Rogoz umí s hráči, se sponzory, je to stejný. Nevidím v tom žádný problém, je to o mém chování. Když rozhodčí přijedou, chovám se k nim slušně, chci, aby byla sranda, protože je to jenom fotbal. Nemám rád takovou tu těžkou atmosféru, kdy to na tebe všechno padá. Jsem srandista. Možná i z toho důvodu se třeba u nás rozhodčí cítí líp, nedělá se z toho žádná věda.“
Spíš jde o to, že umíte zařídit přízeň rozhodčích pro váš tým.
„Dnes se jakákoli výraznější chyba strašně probírá. Nikdo pro nikoho nic neudělá, rozhodčí mají svůj džob. Z mého pohledu se neděje ve fotbale tolik nekalostí, jak se říká. Dneska si každý, s prominutím, hájí jenom svojí pr... Ty snahy jsou zbytečný. Já to vím a naprosto to respektuju. Právě proto, že dělám svou práci na sto procent, nebudu dělat věci, které nefungují.“
Proč vyhlašujete nejlepšího rozhodčího, který pískal zápas Příbrami?
„To jsou ty moje recese... Vždycky vezmu pohár, nalepím na něj datum zápasu a dávám ho rozhodčím. Vždyť je to stejný, jako když jinde v klubech dávají třeba víno s logem. To my nemáme, my jsme měli poháry. Je to podle toho, jak mám náladu, není to nějaká anketa. To je hezký, mít doma pohár, ne?“
Pokud v něm nic není... Kdo vyhrál nejčastěji?
„Já nevím. Pro mě je to nepodstatný, jde o tu srandu. Je to jen hra, zábava. Ta moje přehnaná rozpustilost...“
| VIZITKA ROMANA ROGOZE |
|
Narodil se 23. února 1969 ve Vimperku, má dceru Anetu a syna Romana, který hraje fotbal za Spartak Příbram. |
|
Jako funkcionář začínal v Prachaticích, které z divize postoupily až do druhé ligy. V roce 2002 nastoupil jako sportovní manažer Příbrami. Od února 2008 působil v Českých Budějovicích, po pěti letech se vrátil do Příbrami. „Mám ambici být úspěšný. A to můžu být i v Příbrami, ne? To je teď můj cíl, to mě naplňuje. Možná je to víc než být nahoře...“ říká o svých metách. |
|
Proslulá je jeho pracovitost, má velký akční rádius. Umí angažovat dobré hráče, a to i za menší plat. O hráče se dovede postarat a dostat je ze soukromých trablů, jako třeba útočníky Zdeňka Ondráška nebo Jakuba Řezníčka. „Jako by byl jeho táta. Je to pohodář, žije s kabinou. Pro hráče dělá maximum,“ tvrdí bývalý příbramský útočník Petr Švancara. |
|
Platí za oddaného pomocníka místopředsedy FAČR Romana Berbra, těží z toho, že je často vídán v jeho společnosti. Berbr má údajně vliv na jeho angažmá, díky němu se prý dostal do blízkosti Plzně v první mistrovské sezoně. „Nikdy jsem s nimi nic neměl,“ kontruje Rogoz a odmítá i to, že by na zakázku pracoval souběžně pro jiné kluby. Umí pořádně rozjet zábavu, na proslulém plesu plzeňského svazu prý nosívá v náručí Berbrovu partnerku Dagmar Damkovou. |
|
V Berbrově přítomnosti se objevil i na jednom ze seminářů rozhodčích v pražském hotelu Pyramida. „Jednou jsem tam byl,“ připouští. „Ale nešťastnou náhodou, měl jsem schůzku ve vedlejší restauraci a oni seděli ve foyer. Příště se raději rozhlédnu a uteču...“ |
|
V blízkosti sudích se pohyboval vždy, pečlivě se o ně stará při zápasech, traduje se, že některým dával na papírku pokyny. Přes Berbra prý umí zařídit delegaci vybraných rozhodčích, když půjde do tuhého, přijedou do Příbrami zkušení arbitři. Časopis Hattrick upozornil na pravidelné vykartování důležitých hráčů soupeřů. „Rogoze jsem určitě neudělal kvůli rozhodčím. Na to nikoho nepotřebuju,“ tvrdí příbramský boss Jaroslav Starka. |
|
Vyhlašuje nejlepší rozhodčí, kteří pískali Příbram. „To jsou ty moje recese...“ usmívá se. „Vždycky vezmu pohár, nalepím na něj datum zápasu a dávám ho rozhodčím. Vždyť je to stejný, jako když jinde v klubech dávají třeba víno s logem. To je hezký, mít doma pohár, ne?“ |
