Šedesátník Berger: O chladném vztahu se Spartou i nedostatku talentů
Nasadil si na hlavu vavřín olympijského vítěze v roce 1980, měl nabídku z Realu Madrid. Ale také prodělal protialkoholní léčbu, jinak by skončil neslavně. Nejen ve fotbale. Jedna z nejvýraznějších postav československé fotbalové historie Jan Berger oslavil 60. narozeniny. Příznačně. Na fotbalovém hřišti při turnaji starých gard Master Cup 2015.
Vysoustruhované tělo, které nenese gram nadbytečného tuku, jasné úsudky, veselá mysl. Tak vypadá šedesátník Jan Berger. Do minulosti se moc neohlíží, myslí stále dopředu. Třeba na to, jak jméno dynastie Bergrů potáhne dál syn Tomáš anebo některé z vnoučat.
Bouřlivák Jan Berger slaví šedesát let. Jde ten věk k němu?
„Jde. Myslím pořád dopředu, moc se neohlížím. Sedíme u stolu, něco vyprávím a druzí nastavují ucho, že neslyší. Pak se mě ptají, kolik bereš prášků. Zvednu se a řeknu – pánové, já jdu od vás. Ti by mě zatloukli. Chodím rád mezi mladé, protože ti plánují pořád něco dopředu a já myslím s nimi. Kdybych měl myslet na to, že za pár let umřu, tak to je špatný.“
Významné životní jubileum jste oslavil v dresu Dukly. Proč?
„Nebylo v tom vůbec nic. Kluk (Tomáš) hraje za Duklu, chodím se na něj pravidelně dívat, a chodím tam rád, protože se ve vipce scházejí bývalí fotbalisti, moji kamarádi. Jsme jako rodina. Ve Spartě je to jiné, podnikatelé, sponzoři, různí známí, lidi, které neznám. Na Dukle je prostředí pro mě příjemnější.“
V Dukle jste ovšem strávil jen dva roky, proti sedmi ve Spartě. Považujete je v kariéře za hezčí?
„To ne, ve Spartě jsem prožil svá nejlepší léta. V Dukle to bylo ale taky fajn, hrála evropské poháry, šlapala. Nic proti Spartě nemám, ale na Dukle se cítím líp. Pobavím se s Rudlou Kockem (bývalý předseda klubu), Pepíkem Jelínkem, Rudlou Kučerou, všechno báječní lidi. Na Letné tomu nemůžu přijít na chuť.“
Nepřevažuje, že za Duklu hraje váš syn Tomáš? Jde ve vašich šlépějích. Musíte být na něj hrdý.
„Všichni tři synové sportovali. Tomáš teď prokazuje, že je dobrý fotbalista a na ligu má. Jako otec bych byl šťastný, kdyby dosáhl víc než já, to říkám upřímně. Jsem jako každý táta. Moc bych mu to přál. Je mu třicet, ještě může mít před sebou nějaký úspěch. Nevím jaký. Třeba nominaci do reprezentace, Dukla vyhraje nějakou trofej, nevím. Jsem ovšem rád, že kope ligu.“
Na jaře 2012 ho měla na hostování mistrovská Plzeň. Zarmoutilo vás, že si ho nenechala?
„Měl smůlu v tom, že Pilař měl odejít, ale zůstal. Plzeňský mančaft v té době úžasně laufoval, trenér Pavel Vrba ho složil dobře, Tomáš to měl těžké. Dostal příležitost, ale ne takovou, aby si mohl říct: jsem stabilní hráč. Byl pořád na pomezí. Ale byla to pro něj obrovská škola.“
Když při vstřeleném gólu zazní nad Juliskou skandování „Berger, Berger,“ to určitě potěší…
„Je to příjemné, naše jméno pokračuje dál. Těší to nejen mě, ale i manželku.“
Nejstarší Jan to dotáhl do reprezentačního výběru do 21 let. Dál už nic. Není to pro vás zklamání?
„Honza byl ladnější, měkčí, nedával si vysoké cíle, že to musí urvat a dostat se daleko. Je až moc hodný. Ve fotbale musí být člověk někdy svině.“
Vy jste byl, že jste to dotáhl tak daleko?
„Svině snad ne, ale hodný jsem rozhodně nebyl. Když chcete dosáhnout něčeho, musíte se zakousnout. Když trenér řekl, že se musí jezdit po zadku a soupeře nakopat, tak měl ve mně oporu. Proti Honzovi jsem to dokázal, on ne. Možná to ani nechtěl.“
Máte pět vnoučat, dva kluky. Bude někdo pokračovat v dynastii fotbalistů?
„Holky jsou sice v převaze, ale i ty hrají fotbal. Klobouk dolů, co dokázaly v Lize mistrů slávistky. Díval jsem se na ně a ženský fotbal sleduju. Prostřední syn Péťa má Olivera, tomu je patnáct. Tomášovi se narodil před dvěma roky Fanda, Honza by mohl jít ještě do druhého děcka, mohl by to být chlapeček. Naděje tu je.“
Všichni jsou to Bergerové. Takže i za 30 let může nad fotbalovými stadiony pořád znít skandování, že Berger je bůh!
„Já už budu vonět pod zemí, ale bylo by to krásné.“ (smích)
Šedesátka je důvod k bilancování. Jakou jste měl kariéru? Jste s ní spokojen?
„Beru to normálně. Kdybych jí měl znovu projít, tak bych ji nechal, jaká byla. Vím, že jsem byl průserář, měl svoji hlavu, trenérům dělal starosti. Ale jak už jsem řekl, když mě postavili, tak věděli, že to odmakám a nic nevypustím. Kariéra mohla být lepší a bohatší, spoustu měsíců jsem fotbal nehrál (tři měsíce strávil i v protialkoholní léčebně), ale celkově jsem spokojený.“
V roce 1983 vám nabídl smlouvu Real Madrid. Odejít jste mohl pouze v rozporu se zákony, to jste kvůli rodině nechtěl. Při dnešním ohlédnutí, nelitujete?
„Říkám si ledacos, ale nemá cenu nad něčím lamentovat. Zůstala by tu rodina, bráchové, sestry a komunisti by se mstili. Nikdo netušil, že se za pár let jejich režim zhroutí. Věděli o tom jenom papaláši a veksláci, kteří měnili německé marky východní za západní v kurzu jedna ku jedné. Já ani do jedné skupiny nepatřil. (smích) Zůstal jsem ve své rodné vlasti a jsem tomu rád. V roce 1986 jsem dostal oficiální povolení jít do Švýcarska, opustit vlast jsem mohl i po tom, co se to zlomilo, kdy mi nabízeli švýcarské občanství. Já si řekl – jsem Čech, Čechem zůstanu.“
Co vám dal patnáctiletý pobyt ve Švýcarsku?
„Všechno jsem si v hlavě srovnal. Nejen fotbalově, životně. Naučil jsem se pořádku, vzájemnému respektování. Ale naše země je jiná. Někam přijdete, zazpíváte si, v hospodě zanadáváte na poměry. Akce jako Masopust Masters byla krásná. Všichni se baví, nikdo nevytváří nic špatného. Ve Švýcarsku by to zorganizovali určitě výborně, ale nebylo by to tak srdečné. Mně s ostatními bylo moc dobře.“
Něco jste ve fotbale prožil. Nemrzí vás, že vaše zkušenosti český fotbal nevyužívá?
„Já se lidem, kteří stojí na nejvyšších místech, asi nehodím. Mám svou hlavu, jen tak se neskloním. Když to však je v zájmu věci, dokážu sklopit uši, nejdu za každou cenu proti rozumu. V mých letech už ale další šanci nedostanu.“
V Dukle si vás považují. Jak se k vám chová Sparta?
„Nebudu mluvit jenom za sebe. Jestliže osobnostem, které něco v její historii znamenaly, Jurkanin nebo Vojta, dají k životnímu jubileu skleničku a dres místo peněz, které potřebují na léky, tak to není v pořádku. Vím, že peníze nejsou všechno, ale pro tyto starší lidi jsou hodně, protože důchody mají malé.“
Cítíte, že mají aspoň společenské uznání?
„Jinde je to jiné. Když přijel Real Madrid, byl s nimi Gento a všichni koukali, jak si ho vážili. Proč Sparta nevezme na pohár osmdesátníka Pepíka Vojtu? Nebo někoho jiného? Mě to mrzí, proto mám ke Spartě nyní chladnější vztah.“
Vlastníte její permanentku?
„Ne. Kdybych chtěl, asi by to nebyl problém. Když jsem vedl starou gardu, všem jsem ji vyjednal. Měli extra lóži, kde sedával Kvašňák, Vojta a řekl jsem, že se na jejich místa nesáhne, dokud nezemřou. A pak je dejte někomu jinému. To však vydrželo dva roky a znovu se to zbouralo. Jednání některých funkcionářů mi prostě vadí. Jsou tam ale i vstřícní. Pan Křivda, který vyšel z vlajkonošů, to je dobrý člověk. Zve mě, ale já to takhle nechci. Abych jednou za čas udělal cvičenou opici, přišel na narozeniny, zúčastnil se autogramiády a podíval se na jeden zápas. Proto jsem pozvání na utkání s Brnem odmítl. Nejvyšší funkcionáři nemají o nás asi zájem.“
Kdy jste byl naposledy na zápase Sparty?
„To je už hodně dlouho. Před pěti lety, když mi bylo pětapadesát. Vypadalo to přesně, jak jsem popsal. Gratulace, autogramiáda, tedy to, co nechci. Nechodím tam.“
K rudým barvám se však pořád hrdě hlásíte. Vedl jste jako kouč například starou gardu na letošním zimním halovém turnaji v Berlíně. Takže vztah k ní stále máte.
„Mám dobrý vztah k jejímu jménu a k bývalým hráčům. Jsem jedním z nich, něco jsem v jejím dresu taky dokázal. Na klubové turnaje v zahraničí chtějí většinou Spartu Praha, abychom ji mohli reprezentovat, musíme mít z klubu povolení. To pan Křivda vždycky zařídí. Hodně tak Spartu propagujeme. Mrzí mě ovšem, že uděláte obrovský úspěch, jako právě na turnaji v Berlíně, a její vedení vám není schopno ani poděkovat. I proto se nechci zúčastnit akce s Brnem na moje šedesátiny.“
Po světě jste nešířil jenom slávu Sparty, ale i československého fotbalu. Jak si vás ctí FAČR?
„Tam nejsou problémy. Já s představiteli asociace nekomunikuju a k životu je nepotřebuju, ale když je něco potřeba, vyhoví mi. Jsem trenérem týmu veteránů nad 35 let, když máme nějakou akci, zařídí, co je nutné, a pomůžou nám.“
Přišlo vám od předsedy Miroslava Pelty blahopřání k narozeninám?
„Nevím, protože jsem se přestěhoval, bydlím teď v Kbelích, a pošta chodí na starou adresu. Možná tam něco je. Nejlíp se ke mně zachovala jednoznačně Dukla. Nemusela, plno hráčů tam bylo stejně jako já povinně na vojně, přesto se ke všem chová nesmírně vstřícně. Precizně.“
Jako účastník mistrovství světa 1982 myslíte, že český reprezentační výběr má na EURO v příštím roce ve Francii naději?
„Já si jako kluk vzpomínám, jak se říkalo, že náš nároďák nemá na šampionátu v Chile 1962 žádnou šanci, a pak z toho bylo slavné stříbro a finále s Brazílií. Pavel Vrba je trochu jako Rudolf Vytlačil, drží se ho štěstíčko. Některé státy jsou na tom sice fotbalově lépe, ale fotbal je taky o štěstí. Kdyby ve Španělsku 1982 nevyhlavičkoval Francouz Amoros střelu Bičovského, šli jsme dál. Ve skupině bychom měli místo Francie hratelné Rakousko a Severní Irsko, přes ně bychom v pohodě přešli a byli v semifinále. To vím stoprocentně. Takže fotbal je opravdu hodně o štěstí. My ho neměli. Zásadně se ovšem vyhýbám tomu, abych srovnával minulou dobu s dnešní. To nejde.“
Vraťme se tedy k EURO do roku 2016. Co českému týmu chybí?
„Byl bych rád, kdyby se uzdravil Rosický. Je to rozdíl, když on nastoupí. To je osobnost. Zpracování, ladnost, přehled, přihrávka, myšlenka, prostě všechno. Toho by náš tým potřeboval.“
Proč už nemáme věhlasné hráče v silných zahraničních klubech?
„Podle mého kluci strašně brzy odcházejí. Možná je to nátlak manažerů, nebo i klubů, aby utržily nějaké odstupné, ale je to škoda. Měli by počkat, až skutečně přijde jejich čas a budou výkonnostně na zahraničí připraveni. Stříbrní z EURO 1996 Nedvěd, Bejbl, Poborský, Šmicer šli později, až když něco dokázali. Věděli, že se prosadí, že nebudou sedět jenom na lavičce. Po nich šel v pravý čas snad už jen Rosický.“
Vy jste trénoval mládež, víte, co to obnáší. Nyní ovšem český fotbal postrádá talenty. Co se stalo?
„Za chybu považuju, že se zřídily juniorky. Kluci si jen tak prodlužují dorostenecký věk, nehrají ještě chlapské soutěže. Dříve v osmnácti nastupoval v ČFL, tam mu to dalo školu, dostal i nakopáno. Věděl, co fotbal obnáší. Okolní státy jsou ve výchově mládeže daleko dál.“
