Tvrdíte, že se s Dominikem Haškem ještě potkáte v české lize. Takže vy za Kladno, on za Pardubice...
„Možná bude chytat za Kladno!“ (směje se)

A do kolika let vůbec podle vás vydrží?
„Klidně do padesáti, u něj opravdu záleží jenom na chuti a zdraví. Podle mě překoná všechny dosavadní rekordy o dlouhověkosti.“

Vaše plány s návratem do mateřského klubu zůstávají stejné – že maximálně do dvou let se vrátíte?
„Je to tak.“

Není žádným tajemstvím, že mateřský oddíl dlouhodobě finančně podporujete...
„To není důležité. Ale je pravda, že poloha Kladna není moc ideální. Nejenom že tam není žádná velká firma, která by mohla být pořádným sponzorem, ale jde i o lidi. Ti hodně dojíždějí za prací buď na letiště nebo do Prahy. Takže i pro diváky je problematické stíhat hokej, je to začarovaný kruh. Kdyby v Kladně byla nějaká velká firma, tak hokej nejenom bude sponzorovat, ale i zaměstná lidi, kteří by to měli blíž na zimák. Takhle, když dojíždějí, utkání skoro ani nestihnou, než z práce dojedou... To by zápasy musely začínat v osm, ale to zase nemůžou chodit děti. Je to komplikovaný. Proto nejsou návštěvy moc velký.“

Neuvažujete, že byste udělal něco podobného jako Martin Straka v Plzni? On přišel, doplatil dluhy hráčům, zaštítil klub a přitáhl další sponzory...
„Na Kladně naštěstí žádné dluhy nejsou. A jestli byly, tak jsou dorovnané.“

Ale hlavně díky vašim penězům.
„Jak už jsem říkal, to nechci rozebírat.“

Dá se spočítat, kolik milionů už jste do Kladna vložil?
„O tom fakt nechci mluvit. Důležitý je, že to nějak funguje. Doufám, že Kladno bude mít dobrou sezonu a popere se o play off. Aby lidi začali chodit. A pokud jde o tu Plzeň, jak jste zmiňovali, tak tam to není jenom Martinem. Určitě udělal strašně moc pro tým už jenom tím, že za něj hraje. Ale sponzoři by do toho nedávali tolik peněz, kdyby nechodili lidi. A těch v Plzni vždycky bylo dost. Pokud jde o Kladno, je pravda, že si nemůžeme dovolit mít tak drahé hráče. Měli jsme vždycky dobrou mládež, ale i v tom je problém. Když hráč odejde do Ameriky, klub z toho absolutně nic nemá. Investuje se spousta peněz do mládeže, ale v patnácti šestnácti se kluk rozhodne jít do zahraničí a nikdo neřeší, že z toho mateřský tým nic nemá. Ani korunu. To je k zamyšlení.“


A co na ty odchody říkáte po hokejové stránce? Zastáváte názor Slavomíra Lenera, svazového šéftrenéra, který tvrdí, že jim to v tak brzkém věku okolo šestnácti let uškodí?
„Řeknu to takhle... (dlouho přemýšlí) Kdybych já byl otec, tak... No prostě ten kluk v šestnácti nemá rozum, má leda vizi a poslouchá agenta nebo rodiče. Všichni vidí jenom NHL, ale tomu se nemůžeme divit. Každý se chce zabezpečit a nejlíp to jde právě v NHL. Takže agenti a rodiče tam budou ty mladíky hnát. My momentálně nemáme tak kvalitní juniory, abychom mohli konkurovat mládežnickým soutěžím v Kanadě. Takže pak naši hráči na draftech skoro nejsou vidět. Když někdo odejde do kanadské juniorky, je na očích skautům a je větší šance, že si ho všimnou. I když není ten hráč tak kvalitní... Kdyby naše mládežnické výběry začaly hrát líp na turnajích, měly zlato nebo aspoň medaili ze šampionátů, tak by ti hráči nemuseli chodit pryč. Protože je skauti uvidí právě na mistrovství. Neodcházeli by a pomohlo by to i našim tuzemským soutěžím... On je to začarovaný kruh. Jakmile nebude mít český hokej úspěch, tak hráči budou odcházet, aby si jich někdo všimnul. To je prostě realita.“

Chtěl byste se jednou angažovat i ve vedení českého hokeje? Vždyť kdo jiný než takový hráč jako vy by měl co říct.
„Nejde o to, že bych měl nějaké geniální názory. Tohle si myslí spousta lidí, ale zrealizovat to? To už je těžší. Jak přemluvíš rodiče nebo agenty? Každý kope sám za sebe, to je jasný. Každý se chce dostat někam, aby byl zabezpečený.“

Dovedete si sám sebe představit v českém hokeji v nějaké výkonné funkci třeba za pět let? Pokud tedy nebudete ještě hrát.
„Já chci mít hlavně klid!“ (směje se)



To byste musel zůstat v Rusku.
„To jo. Je mi jedno, co budu dělat, hlavně abych měl klid. (zase se směje, po chvilce ale zvážní) Víte – hrát hokej, to je pro mě to nejjednodušší. Ale každá práce, pokud ji chcete dělat na nějaké úrovní, vám zabere hrozně moc času. A já když budu něco dělat, tak tomu musím věnovat všechno. Vím, jak je těžký, abych ve svých letech mohl v hokeji ještě někomu konkurovat. K tomu musím trénovat šest sedm hodin denně. Jenom abych mohl hrát. U útočníka je to daleko složitější – obránce to dá o plexisklo ven, ale já abych tam pak něco tvořil. To je hrozně těžký. A je to i s jinou prací. Abyste v ní byli úspěšní, musíte tomu dávat všechno. Nemůžete si myslet, že do toho skočíte a budete hned úspěšní. Chce to hrozně moc dřiny. A já nevím, jestli jsem na to připravený.“

Ale třeba váš otec, kladenský prezident chce, abyste jednou po něm klub převzal.
„Řeknu to takhle: Nechci dělat věci, abych byl někde pro smích. Kdybych neměl být jedním z nejlepších, tak to radši dělat nebudu. A nevím, jestli na to budu mít jednou chuť, až skončím. Třeba jo, ale teď těžko říct.“



Kladnu jste teď pomohl i tím, že jste mu doporučil z Omsku obránce Samyela Mnacjana, jenž je velkým talentem.
„Šel to nejdřív zkusit do naší školy Jágr Teamu, ale byl moc velký, tak šel k juniorům. A dostal se až do áčka."

Prý na sobě hrozně dře, to asi kvůli tomu, aby nezklamal, když jste mu k angažmá pomohl.
„To vůbec není tím. On to má prostě v sobě... Běžte se podívat, jak tady trénují ostatní junioři. To jsou normální blázni, vůbec se to nedá srovnávat s tím, jak to vypadá u nás v Česku. I u nás v týmu. Jak dřou hráči ze čtvrté lajny, zvedají na „bench“ 160 kilo v klidu..."

Jak jim člověk může konkurovat?
"Oni nemají jinou šanci, tak dřou. Když se teď někdo chce prosadit, musí tréninku dávat víc než ostatní.“



Čím to je, že jsou Rusové v přípravě poctivější?
„I u nás je určitě spousta těch zapálených, nechci to soudit celkově, protože jsem tam nehrál. Všechno vím z druhé ruky. Ale to je prostě jiná generace. Dneska mají mladí spoustu jiných zájmů – internet, televize... To za nás vůbec nebylo, my jsme se bavili jenom sportem. Za našich mladých letech navíc byla mnohem větší konkurence, snem nás všech bylo se vůbec dostat do ligy. A teď? Tam někdo vylítne nahoru a už hned kouká na NHL, protože tou ligou pohrdá. Ale to je prostě věc těch hráčů.“

I vztah k reprezentaci se mění, jak jste o tom několikrát mluvil.
„Když se nad tím člověk zamyslí úplně do hloubky, tak je to i tím, že je to prostě finančně náročný sport. Abyste to mohli dělat, musíte mít dost peněz. Kdo z rodičů je bohatý, může na něj dát děti. Jenže většinou z těch chudších podmínek vyrůstají ti největší bojovníci. Tam se to láme. V bohatší rodině nebudou kluka tak honit... Takže zase jsme zpátky, kde jsme byli. Je to o penězích. Kluci z chudších rodin se musí více nadřít, aby se prosadili, víc si toho váží. Ale zase nemají takovou šanci ten hokej hrát.“

Změnil se nějak váš ryze pozitivní vztah k Rusku?
„Spousta lidí, kteří nepoznali život tady... (zamyslí se) Už vidím, že mě za to, co řeknu, budou všichni kritizovat. Ale myslím, že je ze strany hlavně starší české generace určitý blok a averze vůči Rusům kvůli komunistům. A jen tak lehce to neodejde... Ale věřím, že pokud by lidé měli šanci žít tady v Rusku, tak ten názor změní.“

Je to i tím, že už zde hrajete třetím rokem?
„To je jedno, jestli jsem tady rok nebo čtyři. Tvrdím, že jsme Slované a máme k nim blíž než třeba k Američanům. Jsme jako bratranci, takhle je třeba to brát. Ruská srdce jsou velká, co si budeme namlouvat. Kdo říká opak, tak neví, o čem mluví, nebyl nikdy v Rusku. Nebo měl smůlu, že zrovna narazil na špatné lidi. Ale jinak většinou mají ostatní velké srdce, zvlášť když vás považují za hosta. Já prostě mám takové zkušenosti.“



Bude vám tohle chybět, až se vrátíte domů do Česka?
„Třeba tady zůstanu...“ (směje se) A my už máme titulek – Jágr chce zůstat v Rusku! (směje se) „Ne, ne to, zase nepište. Prostě co k tomu říct... Jestli mi to bude chybět? Kdykoliv si sem můžu zaletět, vždyť to není zase tak daleko.“

Myslíte si, že vás Rusko v něčem změnilo?
(dlouho přemýšlí) „Asi nejvíc v postoji k církvi a víře. Vždycky jsem byl silně věřící (pravoslavný křesťan – pozn. autora), ale u nás v Česku, když někdo řekl, že věří, tak si druzí klepali na čelo... Tady se za to nestydím, to je největší změna. A cítím, že tohle jsem já. Obava z toho, že se mi někdo bude smát, ve mně už není. Ztratil jsem ostych říkat názory na tyto věci. Tady v Rusku se za to nikdo nestydí. Je to spíš naopak – když je někdo nevěřící, tak se ostatní diví.“

To se dá ilustrovat i na tom, že kabinu Omsku přišel vysvětit patriarcha, že? V Česku by se asi všichni smáli...
„Přesně tak. Tady si to hráči přímo vyžádali, je to součást hokeje. Pokora k něčemu většímu, respekt. Úcta. To tady funguje prostě.“

Není to tak, že Rusové i více respektují úspěšné lidi?
„Dá se to názorně ukázat na příkladu – podívejte, jaký aplaus vyvolalo, když byl představovaný Hašan (Dominik Hašek) před zápasem. Vyvolal větší aplaus než řada našich domácích hráčů. Tady v Rusku to vždycky tak bylo – člověka, který dokázal něco velkého, si ostatní hodně váží. A taky kdo je hlava a má něco řídit, je uznávaný. U nás je to naopak. Nepamatuju si, aby u nás, když přijde někam nějaký vysoký představitel, lidé stáli a tleskali. Nevybavuju si to. Většinou u nás, když se někdo z politiků ukáže na stadionu, tak se bučí a píská. Teď mi lidi budou nadávat a říkat: ´No jo, jemu se to kecá, když tady nežije a neví, co oni dělají...´ Ale sakra – my jsme si ty lidi zvolili, tak jim musíme věřit, ne? Stát za nimi. To je jak v blázinci přeci. My si někoho zvolíme, ale hned proti němu brojíme a čekáme na jeho chybu. Nikdo přeci není ideální, je třeba aspoň věřit a mít před někým respekt.“

Když před utkáním se Spartakem promluvil Leonid Poležajev, gubernátor omské oblasti, všichni mu dlouze tleskali.
„To je, o čem mluvím. V Česku by na něj pískali. Celkově Rusové mají větší respekt k úspěšným lidem. Já zastávám tohle – pokud chce být člověk uznávaný, tak musí respektovat uznávané lidi. Pokud chce být vítěz, musíte respektovat vítěze. Jiné to nebude. Proto vždycky, když něco vyhraju, chci, aby mi ostatní podali ruku. Aby taky měli šanci vyhrát. (usměje se) Ale samozřejmě je to i naopak. Také podám ruku tomu, kdo vyhraje.“



V Rusku není podle mnohých ani taková závist. Nebo jste se s ní setkal?
„Ta je všude, kde jsou lidi. To je prostě v nás. Šťastný je člověk, který nezávidí. Důležité je si uvědomit, že když závidíte, škodíte sami sobě. Ne tomu druhému. Akorát sami sebe brzdíte.“

V Rusku se lidé nezdráhají ukázat bohatství, že? Nemají takový strach, že by jim za to někdo schválně něco provedl...
„Rusáci jsou prostě zvyklí na to, že když někdo něco má, tak se s tím pochlubí. Hlavně v módě. To jsem poznal už i v NHL. Sice někdo vypadal jako šašek, ale hlavně že to byla třeba značka Dolce & Gabbana. (usměje se) To je normální.“

Co říkáte na současnou úroveň KHL?
„Je samozřejmě lepší a lepší. Myslím si, že kdyby mužstva NHL přiletěla sem a hrála na velkém hřišti proti top ruským týmům, tak by měla starosti a podle mě by i prohrála. Na malým hřišti by to bylo asi naopak, ale v Evropě na velkém jo. A třeba by je porazily i švýcarské kluby.“

Jak se díváte na snahu KHL expandovat? Mluvilo se nejen o českém HC Lvu, ale třeba i o Miláně nebo Dubaji...
„No, to jsou až hodně fantasmagorické vize...“

I v Evropě se hojně mluví o vzniku nějaké společné ligy.
„Já jsem proto, aby české kluby hrály českou ligu. Jediné, co dalšího schvaluju, je Liga mistrů, jak už se hrála dřív. To byla výborná myšlenka – jednou za čas do programu ve středu vklínit nějaký zápas s evropskými týmy. To je nejlepší, co může být. Ale tuzemskou ligu bych nechal. Proč bourat něco, co má tradici?“