Neckář: Hokej? Už ne!

Pak ale přišly vážné zdravotní komplikace a hokej musel jít stranou.

„Byl jsem tenkrát pořád unavený a strašně jsem začal hubnout,“ vzpomíná Neckář. Diagnóza byla jasná. Cukrovka. „Jako první mě napadlo, co bude s hokejem.

Chci ještě hrát, sakra. Po pár dnech uvažování jsem ale došel k jasnému závěru. Odjel jsem do Států a věnoval se léčení,“ vypráví. Vážnou chorobu sice přemohl, ale k návratu na led už se neuvolil. Dal se na dráhu byznysmena.

Takže definitivní konec kariéry?
„Asi ano. S hokejem jsem zkrátka skončil. Naposledy jsem bruslil ve Švýcarsku a to už je nějaký ten pátek. Na hokej už nemyslím.“

Sezonu 2006/2007 jste celou vynechal. Pak vás ale znovu zlákala touha hrát. V minulém ročníku jste měl působit v Davosu. Je to tak?
„Šel jsem tam na zkoušku, ale nakonec přišel na moje místo jiný obránce. Mezitím jsem byl ještě v kontaktu se Södertälje, kde jsem předtím působil. Nakonec jsem podepsal smlouvu v Německu s Kölnem.“

Ale tam jste neodehrál ani jeden zápas. Nejprve jste byl na operaci třísel a pak přišla ona klíčová diagnóza…
„Třísla byla v pohodě. Nic mě nebolelo, ani když jsem trénoval na sto procent. Ke konci léta mi ale doktoři zjistili, že mám hodně zvýšenou hladinu cukru. Hodně jsem hubnul a byl jsem pořád strašně unavený. Ze Švýcarska jsem neletěl do Německa, ale rovnou do Států za lékaři.“

Jak jste na tom se zdravím nyní?
„Léčba byla náročná, ale dá se říct, že jsem už v pohodě.“

Brání vám tedy něco, abyste se vrátil k vrcholovému hokeji?
„Nebrání tomu nic, ale zatímco jsem se léčil, rozjel jsem ve Státech byznys. Mohl bych se k hokeji vrátit. Dalo by se s tou nemocí normálně hrát, ale už jsem vyhrál mistrovství světa i Stanley Cup a těžko můžu něčeho víc dosáhnout. Proto jsem se dal na činnost, kde cítím novou motivaci. Ne že by mi to bralo čas, ale mám kolem toho hodně lítání a rozhodl jsem se prostě věnovat tomuhle. Vidím v tom budoucnost, tak jako jsem viděl v osmnácti svou budoucnost v hokeji. Chci být teď číslo jedna v něčem jiném.“

Už před rokem jste avizoval, že s bývalým spoluhráčem Davem Andreychukem pracujete na projektu autobusu, který je uvnitř noblesně zařízen a kouří se v něm vaše doutníky. To je ono?
(směje se) „Dá se to tak říct. Jelikož se dneska v Americe skoro nikde nesmí kouřit na veřejnosti, postavili jsme si Party Lounge. Jak říkáte, autobus pro kuřáky. Pořádně se to rozjelo a od ledna, co naplno fungujeme, už jsme pořádali dvacet osm párty, tedy akcí na objednávku pro velké skupiny lidí.“

A to pracujete jako dealer? Obcházíte firmy a nabízíte se?
(směje se) „To ne. Máme už pár lidí, kteří nám shánějí akce. Nejvíc se mi ale líbí, že už nám volají i samotné firmy, že by si u nás chtěly objednat párty. To ohromně potěší.“

To znamená, že když vám někdo zavolá, že chce ve vašem „autobusu“ pořádat večírek, sbalíte se a jedete, kam vám řeknou?
„Tak to právě úplně není. Při cenách benzínu, jaké tu jsou, by se nám to asi moc nevyplatilo. (směje se) Jezdíme do dvou až tří set kilometrů, dál ne. I kvůli zájmu z jiných koutů Ameriky pracujeme na rozšíření do dalších lokací. Třeba Los Angeles, Chicago, New York nebo Toronto. Dokonce už jednáme s jednou společností, která by nám dodávala rovnou vybrakované staré autobusy. Prostě jenom kastle, které si vevnitř rovnou sami zařídíme.“

Takže z vás bude milionář úplně z jiného důvodu než v případě ostatních hráčů, co působili v NHL.
„Nevím, jestli milionář. Ale nebudu říkat, že to nevypadá do budoucna jako dobře prosperující byznys. Je to ale podobné jako v hokeji. Když jsem začínal hrát, taky jsem nemyslel na peníze. Chtěl jsem udělat nějaký úspěch. Stejné to mám i nyní, když začínám v jiném oboru. Baví mě to natolik, že bych to dělal, i kdyby to třeba mělo první dva tři roky prodělávat.“

A prodělává to?
„Naštěstí ne. Dokonce jsme teď vyrobili úplně nový druh doutníku. Tenhle typ ještě nikdy nebyl vyrobený. Díky svému speciálnímu tvaru se bude dobře držet.“

Počkejte. Vy o tom mluvíte, jako byste byl nějaký patentový vynálezce.
(směje se) „To zase ne. Má to hodně společného s tím, že mám blízko k jedné továrně na doutníky. A tenhle obchod jsme vymysleli také proto, aby se na trhu zviditelnil náš Party Lounge.“

Kolik se do takového „autobusu“ vejde lidí?
„Přibližně pětadvacet. Je to udělané, aby tam mohly být firemní akce nebo obchodní jednání. Když třeba přijde někdo mladý a nechce to poslouchat, zaleze si do kouta, kde je play station nebo jiná zábava.“

Říkáte pětadvacet. To asi není na to, aby se tam oslavil třeba zisk Stanley Cupu. Nebo ano?
„Mužstvo má dvacet tři lidí, takže by se tam vešli. (usmívá se) Navíc venku máme červený koberec a další tři stoly, takže by to nebyl problém. Až mi nějaký bývalý spoluhráč zavolá, že tu chce slavit, není problém.“

Když vás tak poslouchám, přijedete vůbec ještě někdy do Čech?
(směje se) „Určitě ano. Letos se mi to asi nepovede, ale rodiče tady za mnou byli nedávno. Loni jsem byl doma prakticky čtyři měsíce. Teď to ale nepůjde, protože se firma dobře rozjíždí, a když se o to chce člověk poctivě starat, nemůže odjet tak daleko třeba na měsíc.“