V bazénu, kde závodil Michael Phelps, není voda. Na ploše Maracaná skoro neroste tráva. Výzdoba pomalu odpadává, v chodbách stadionů se válí tisíce židlí, z plánu na přeměnu kanálu na vodní slalom pro obří koupaliště pro chudinu je zatím jen krásná myšlenka. Je to tu znovu. Dalšímu olympijskému městu vládnou bílí sloni, nádherné stavby týčící se v zemi nikoho. Z Ria je skládka padlých snů.
Rok před olympiádou, přitom vrcholný rijský politik Pedro Paulo sliboval: „Nenecháme po sobě žádné bílé slony.“ Těsně před slavnostním zakončením to zopakoval tehdejší starosta města Eduardo Paes.
Slova, jen slova, mí princové.
Nemohlo to dopadnout jinak. Současný systém udělování olympijských her je v podstatě postaven na nabubřelosti, nehospodárnosti, veřejných financích zneužívaných pro bláhové snění, pro uspokojení eg politiků, pro nepraktické bouchání v prsou, jehož ozvěny se pak směšně odrážejí v prázdných předražených ruinách.
Na Palatinu se staletí po pádu římské říše potulovaly krávy. Jenomže olympijský park v Riu je k ničemu už několik měsíců po loňské bonanze.
A bude to tak znovu a znovu, doku se nezmění uvažování členů Mezinárodního olympijského výboru. Takzvaní vládci kruhů jsou mocní lidé, jsou bohatí, vlivní. A pyšní. Z jejich organizace je cítit luxusní elitářství. Není tak dávno doba, kdy se členové MOV nechávali při výběru olympijských měst korumpovat.
Nablýskanost bez ohledu na náklady, vše nové, vše ohromné. Téhle navoněné bídě nechávají lidé zaštítění pěti kroužky vyniknout. Mezi řádky to všechno vyžadují.
Jenže doba je jinde.
V druhé polovině dvacátého století mělo význam, když Tokio nebo Mnichov uspořádaly Hry, aby dokladovaly návrat svých národů do mezinárodního společenství po hrůzách druhé světové války.
To komunistická show z Moskvy 1980 se už víc podobá současnému trendu, kdy si pozornost světa kupují nedemokratické režimy (dvakrát Peking, Soči) nebo vlády toužící po uznání tak zoufale, že jsou schopny své národy zadlužit na desetiletí dopředu (Atény, Rio).
Státy s rozumně uvažujícími vládami za současných podmínek nejsou schopny olympiádu uspořádat. Když do tohohle jedovatého koktejlu přidáte veliký dopingový problém, není zas tak překvapivé, když německý diskař Christoph Harting, olympijský vítěz z Ria, prohlásí, že olympiády do roku 2040 pomalu zahynou.
MOV musí slézt z výšit a přiblížit se lidem. Například snahou, aby závody na olympiádě kvůli nesmyslnému tlaku na omezování účasti sportovců neměly v mnoha sportech daleko nižší úroveň než světové šampionáty. A také reálnými činy, které dokážou změnu strategie. Olympiády mají být oslavou sportu, ne zbytečného luxusu a velkopanských manýr.
S tímto přístupem musí ale MOV přistupovat už ke kandidátskému procesu. Vítězit by neměly ty nejokázalejší projekty, ale ty nejrozumnější.
Související články
