Na co by se vás zeptalo vaše mladší já? A byste mu vy, už mnohem zkušenější a protřelejší, odpověděli? Za čím byste se ohlédli? To přesně řeší rubrika Mladší já se ptá v pravidelném magazínu Sport Coach. Pohled do minulosti tentokrát nabízí ikona ostravského Baníku Verner Lička. Vzpomíná na studium ve Francii, telefonát s trenérem mistrů světa, přebudovávání milovaného Baníku a úspěchy s ním.
Ahoj Vernere,
kariéra fotbalisty se mi ve Francii nachyluje a začínám si uvědomovat, že fotbal nemůžu hrát věčně. Nabízí se možnost jít trénovat. Jsem v cizí zemi, jak se mám k takové příležitosti postavit?
„Blížil se mi ve Francii konec kariéry, ale já jsem původně nikdy nechtěl trénovat. Každý se mě pořád ptal, co pak budu dělat, až skončím s fotbalem. Na odlehčení jsem odpovídal: Vždyť jsem přece inženýr hasič! V roce 1990 jsme jeli s trenérem Calais autem na soustředění a on mi opět dal tuto otázku. Věděl, že se chci s rodinou dlouhodobě usadit ve Francii. Na konci cesty jsme byli dohodnuti a trenér mě přihlásil na kurz výchovy mládeže do 16 let. Po úspěšném absolvování mě čekalo překvapení. Abych mohl postoupit na další stupeň trenérského vzdělávání, musel jsem projít tříměsíční kurz první pomoci! A tak jsem dvakrát v týdnu v osm večer chodil na kurz a učil se tejpovat, chodit s nosítky, dávat umělé dýchání, zachraňovat lidi atd. Netušil jsem, jaké další překvapení a překážky mě čekají. K získání diplomu B.E.E.S. 1 bylo nutno absolvovat dvě nezávislé větve. První větev, organizovaná Ministerstvem školství, vyžadovala studia všeobecných oborů, fyziologie, anatomie, psychologie a psycho - pedagogie na univerzitě v Lille. Celý rok jsem každý čtvrtek brzo ráno jezdil do 100 km vzdáleného Lille a vracel se domů pozdě večer.“
Jsem ze studia vyčerpaný. Mám pokračovat? Mám to zapotřebí?
„Poslouchat deset hodin přednášky zmiňovaných oborů a na konci dne mít téměř čistý nepopsaný papír bylo deprimující. Moje nejčastější otázka v lavici Qu´est qui l´a dit? (co říkal?) se stala terčem škádlení mých kamarádů. Po příjezdu na druhou větev studia fotbalu, do střediska F.F.F. v Clairefontaine, mě čekalo další překvapení. Dotazník začínající otázkou: Pro co sis přijel? Pro výslednou známku 10/20? Budeš dobrý bachař, učitel sportu, instruktor. Cílem je 12/20? Pustíme tě na studia Licence Profi mládež. Cílem je 14/20? Máš právo se přihlásit na Licenci Profi UEFA. Kolonku jsem vyplnil číslem 16! Zavolal si mě Aimé Jacquet, tehdy technický ředitel Francouzské fotbalové federace a v roce 1998 trenér francouzských mistrů světa, a zeptal se mě na mou bizarní odpověď. Pracoval jsem v textilní továrně, kde mi majitel fabriky dával velkou důvěru s tím, že bych se postupně stal jeho pravou rukou. Ale musel jsem projít celým procesem výroby. Když jsem potřeboval měsíc volno, abych mohl v Paříži finišovat se studiem licence, šéfovi fabriky se to moc nelíbilo. Ale řekl, že uděláme dohodu. Když udělám zkoušky na 14 bodů, abych dostal licenci, mohu se věnovat fotbalu. Když ne, zůstanu u něho v továrně a už nikdy ode mě o fotbalu neuslyší. Známka 16 znamenala z mé strany determinaci, že bez 14/20 domů nejedu.“
Jak jsi to nakonec zvládl? V cizí zemi, v cizí řeči?
„Bylo dobré, že jsem se hodně učil a opravdu makal. Protože kdybych neudělal čtrnáct bodů, na profesionální licenci bych musel znovu od začátku. A to bych si nemohl dovolit ani z finančních důvodů. Nechtěl jsem to dopustit. Bylo nás tam 105 a udělali jsme to na profi licenci čtyři. Oni už si dopředu vytipují ty, kteří by se měli stát profesionálními trenéry. Celý systém vzdělávání s propojením mezi ministerstvy školství a sportu je velmi zajímavý a inspirující. V klubu francouzské ligy se dá pracovat jako hlavní trenér i s nižší licencí, ale v klubu musí být aspoň jeden trenér s profi licencí. Byl jsem na prvních seminářích na licenci v Liévin. A tam jsem se musel odprezentovat. Bál jsem se, že mě vyzkouší. Ale naštěstí byla brzy praktická cvičení, kdy pracuješ s hráči. Sice jsem neměl skvělou francouzštinu, ale když jsem vedl studijní trénink, najednou mě všichni poslouchali a byli zticha. Mají respekt k druhým. To bylo pro mě hodně poučné a měli bychom se tím nechat inspirovat. Při zkouškách jsem byl třetí a všichni mi zatleskali. Na univerzitě jsem si fyziologii nahrál a poslouchal to. Naučil jsem se to celé zpaměti, jinak bych to nezvládl. Po testu tomu nechtěli věřit a musel jsem jim pak některé pasáže přeříkat.“
Po studiu se musí naskočit do praxe. Jak se to seběhlo u tebe?
„V roce 1990 jsem se stal v Calais šéfem výchovy mladých hráčů a přidělili mi přípravky. Na nábor přišlo 80 dětí a říkal jsem, že uděláme výběr. Jenže ono to bylo jinak. Vzali jsme všechny děti, které jsme rozdělili na čtvrtiny, a bavili se fotbalem. Často nám tam zůstaly děti i déle, protože maminky se někde zapomněly. Kdo se chce naučit komunikovat, řídit a učit, tak se nejlépe učí u mládeže. Jdi na začátku k mládeži, je to moc užitečné.“
Jak se mám vyrovnat s jinou kulturou a místními zvyklostmi, tím spíš u mládeže?
„Na další štaci v klubu Olympique Grande-Synthe jsme měli v týmu U8 osmiletého kluka ze složitějších sociálních poměrů. Ten kluk mluvil i na rozhodčího velmi sprostě, jeho chování a vystupování při zápasech bylo doslova skandální. Vystřídal jsem ho. Svolal jsem všechny k debatě a rodičům řekl, ať se seberou a odjedou i s tím klukem z turnaje. Ale rodiče to nepochopili. Ani rodiče hráčů, ani spoluhráči. Byl jsem brán jako zlý. Zastal se mě jen prezident klubu, který mi rozuměl. Později mně nabídl funkci hrajícího trenéra u prvního týmu. Dávej si proto pozor, co je kde, v jaké zemi, běžné, jaké jsou tam zvyklosti, jaká je tam kultura. Jinak můžeš zůstat nepochopen. Ty se musíš integrovat, ty se musíš přizpůsobit.“
Vracím se domů a mám trochu obavy, co mě tam čeká…
„Po skončení hráčské kariéry ve Francii jsme se s rodinou do Česka vrátit nechtěli, ale pak se to semlelo tak, že jsem se v roce 1992 do Ostravy strašně těšil na dřívější spoluhráče, kteří byli starší než já, jako Vojáček, Rygel, Knapp, Radimec. Vrátil jsem se do Ostravy po šesti letech ve Francii a myslel si, že u nás se po revoluci všechno změnilo do západního stylu. Jenže jsem se mýlil. Měl jsem ke všem velkou úctu. Trenérem byl Ivan Kopecký a já dělal asistenta číslo dvě za Rosťou Vojáčkem.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
