Přes angažmá v Dukle, ve Spartě a na Žižkově získal fotbalovou práci v Mexiku. Někdejší útočník Josef Němec, v současnosti jeden ze spolukomentátorů České televize, nastupoval za Cruz Azul. „První půlrok jsem koulel očima. Všichni od brankáře až po útočníky umějí hrát levou i pravou nohou, vnímají hru tak, jak se má. Neskutečný balzám, lidé tam fotbal milují,“ vzpomíná.
„Moje začátky byly kouzelné, na hřišti u babičky za domem. Prázdniny strávené na hřišti a v bazénu. Měl jsem štěstí, že táta i strýčkové hrál fotbal aktivně, takže jsme byli s bratry automaticky a nenásilnou formou vedeni k tomu, kopat si třeba na zahrádce. Nikdy mě nikdo nemusel nutit jít na trénink. Když jsme jeli od Karlových Varů na fotbal do Prahy a vstávali jsme brzo, nikdo se mnou nemusel osmkrát cloumat.
Rychlostně mi pomohla atletická škola, kterou jsem absolvoval. Od samého začátku mě bavilo vymýšlet a vytvářet. Přechod do ligy byl pro mě složitější. Po maturitě jsem šel do Xaverova, kde se hrála druhá liga. Výhodou bylo, že existovala kvóta, že dva hráči v základní sestavě musí být pod dvacet let. Já byl jedním z těch dvou.
Na Duklu jsem přišel, když dva dny předtím odletěl tým na soustředění do Kostariky. Kroužil jsem po oválu tři týdny, než se všichni kluci vrátili opálení. Na soustředění se udělala sestava a my z oválu jsme měli být komparz. Tuším ale, že ve druhém kole jsem naskočil a pak pravidelně hrál. Doba strávená na Dukle byla velmi příjemná, tým byl složený z vrstevníků, hrál tam Pavel Nedvěd, Karel Rada, Kamil Janšta, ze starších hráčů třeba Petr Rada nebo Petr Kostelník v bráně. Bylo to vyvážené a mimořádné z pohledu, že jsme byli na Julisku staženi z krajských výběrů, protože Dukla na to měla velká privilegia.
Můj přechod na Spartu byl logickým vyústěním toho, že pan Nehoda, tehdejší sportovní ředitel na Dukle, přešel k panu Machovi do Sparty. A s ním tři hráči - Nedvěd, Jožka Kostelník a já. Po dvou a půl letech jsem tam ale neměl herní vytížení, začal hrát Honza Koller, byl tam Vráťa Lokvenc a uzdravil se Horst Siegl, a tak jsem využil zájmu Viktorky Žižkov. Tuším, že výměnou za Michala Bílka. Na Žižkově to bylo skvělé angažmá v rodinném prostředí. Bavilo mě být v kabině s Jardou Šilhavým i mimofotbalové činnosti s týmem. Pravidelně jsem hrál, měl jsem prostor na obvyklou aktivitu a byl jsem zproštěn zásadních obranných úkolů. Na základě toho vznikl odchod do Mexika.
Zpětně jsem se dozvěděl, že manažeři přijeli původně na Spartu, odkud si chtěli odvézt Vráťu Lokvence a ještě jednoho hráče. Ráno však šli na Viktorku a byl to zrovna zápas, ve kterém jsem vstřelil dvě branky. Odešel jsem tedy já a útočník Samir Pinjo ze Slavie, kterého si vyhlédli.
Fotbal v Mexiku byl neskutečný balzám. Nejzásadnějšími rozdíly byly podnebí, nadmořská výška a vlhkost s tím spojená. Ale všichni od brankáře až po útočníky umějí hrát levou i pravou nohou, vnímají hru tak, jak se má. Myslel jsem si tehdy, že tam lezou po stromech a jezdí na kole, protože nemají auta. Ale bylo to naopak. Lidé tam fotbal milují, fotbalisti jsou uznávaní za to, že něco umějí a že musejí tvrdě pracovat, aby se dostali na nejvyšší úroveň.
První půlrok jsem alternoval v B-týmu a s ním se nám povedlo postoupit do finále o postup do první ligy, přičemž jsme nemohli postoupit. Liga tam funguje tak, že mistr je každý půlrok. Hrají se zápasy mezi sebou, z toho se rekrutuje prvních osm a hraje první s osmým doma a venku. Takhle to postupuje až do velkého finále o postup do ligy. A já dal gól právě ve finále, přišlo 40 tisíc lidí.
V posledním půlroce jsme se kvalifikovali do Ligy mistrů Jižní Ameriky. Hodně jsme cestovali, protože jsme tam měli argentinské, brazilské a chilské týmy, týden co týden jsme trávili v letadle. Finále jsem bohužel nehrál, ve skupině jsem se totiž zranil. Naposledy jsem odehrál dvacet minut ve čtvrtfinále na River Plate. Proti Rosariu jsem nehrál a proti Boce Juniors jsem neseděl ani na lavičce, ale byl jsem v Buenos Aires, na stadionu Bombonera.
Když jsem se vracel, přemýšlel jsem, jestli ještě nezkusím etapu někde v Řecku. Ale měl jsem představu o rodině a dětech. V Mexiku jsme měli konflikt, přepadli nás. Řekl jsem si, že už je čas vrátit se domů. Vzal jsem to jako signál, že něco končí a něco nového začne. Jsem za to rád. Mám téměř čtrnáctiletého syna, takže všechny věci podle mě běží tak, jak mají.“
