Mluví se teď o něm nejen kvůli vstřeleným gólům. V neděli se liberecký útočník Matěj Pulkrab nechal hloupě vyloučit v ligovém šlágru proti Slavii a bude muset zapracovat na chladnokrevnosti nejen v pokutovém území. „Miluju emoce, když se nastupuje k zápasu, když se dá gól, když se vyhraje. Dřív mi tohle bylo jedno, teď to miluju,“ říká 20letá naděje českého fotbalu v rozhovoru pro páteční Sport Magazín.
Co se děje uvnitř vás, když nastupujete na hřiště?
„Chce se mi čůrat. (rozesměje se) Vždycky než rozehraju balon na půlce nebo než ho rozehraje soupeř. Jdu asi třikrát na záchod, ale stejně se mi pak před výkopem chce. Je tam furt nervozita. A taky odhodlání. Pořád s tím pracuju. Koukám, jak se nejlíp připravit a co mi nejvíc vyhovuje.“
Už jste míň nervózní, než jste býval?
„Neřekl bych. Ale je to jiné. Ze začátku jsem si říkal: Co tenhle tomu řekne, co napíšou novináři. Teď se tím nezabývám, už mi na tom nezáleží. Byl to zbytečný tlak, který jsem si na sebe vytvářel. Záleží mi na tom, co mi řeknou moji blízcí, abychom s klukama byli po zápase spokojení a abych já byl vnitřně sám se sebou spokojený.“
Jak ještě odbouráváte předstartovní horečku?
„Úplně to neodbourávám. Je přece dobře, když je člověk nervózní. Kdybych nebyl nervózní, bylo by mi všechno jedno. Takhle vím, že mi to není jedno. Nervozita tam trošku musí být.“
Co jste si kdysi pomyslel po prvním tréninku na Spartě?
„Že to nevypadá dobře. Zjistil jsem, že ti kluci umí střílet, nahrát tam, kam chtějí. To já jsem vůbec nezvládal. Byl jsem asi hodně vystresovanej. Tenkrát mi i rodiče říkali, že je pro ně utrpením se chodit na mě dívat. Ne proto, že by se za mě styděli, ale protože kluci mi ani nenahrávali. Abych jim to nezkazil. Křičel jsem si o přihrávku, ale nic. Za celý trénink nic! Děti jsou prostě upřímné.“
Co bylo pro vás nejsložitější při přechodu do seniorského fotbalu?
„Když jsem dorazil na první hostování do Liberce, nebyl jsem schopný hrát tělem, udržet balon, dobře ho sklepnout. Takové ty základní věci. V dorostu mi totiž nikdo pořádně do těla nešel. Navíc jsem měl docela sílu. Celkově stačilo na všechno méně úsilí. Jenže najednou skok. Jeden trénink byl pro mě jako dva zápasy v dorostu za sebou. Bylo to rychlejší, silovější. V dorostu jsem vyhrával šedesát procent hlav, tady do mě stoper strčil a já jsem vůbec nevěděl, co se děje. Musel jsem si poměrně dlouho zvykat, než jsem byl schopen nastoupit do zápasu. Snažím se v tomhle zlepšovat pořád, protože to stále není dobré.“
Kdo především vám pomohl překlenout tenhle skok?
„Trenéři mi říkali, co a jak mám dělat. Koukal jsem se taky na Marka Bakoše nebo Michala Rabušice. Marek Bakoš mi sám radil, jak nepanikařit při zakončení.“
Kompletní rozhovor najdete v tradiční páteční příloze deníku Sport
Z obsahu pátečního Sport Magazínu
Rozhovor: Jan Klapáč, hokejová legenda a dědeček Ester Ledecké
Uniklo z facebooku: Josef Jandač
Můj první gól: David Bičík
Vysoká hra Zdeňka Haníka: vztah se silnými osobnostmi
