Po sedmi letech řídila utkání české nejvyšší fotbalové soutěži jako hlavní rozhodčí žena. Jana Adámková zápas Olomouc-Mladá Boleslav (0:4) zvládla, správně například nařídila penaltu pro domácí. „Oslava? S klukama si určitě večer sedneme a někam zajdeme,“ usmívala se čtyřicetiletá sudí po vrcholu kariéry, když přišla mezi novináře.
Jaké máte pocity po prvním ligovém zápase?
„Standardní dotaz, že? (úsměv) Různorodé, ale utkání jsem se snažila užít. My nikdy nevíme, jestli to pro nás nebude poslední. Je to něco jiného než druhá liga, byl to zážitek. Podali jsme snad všichni dobrý výkon.“
Na začátku vám olomoucký kapitán Miloš Buchta předal květinu. Hezký rozjezd?
„Ano, bylo to hezké. Něco takového jsem čekala, přece jenom je to událost. Říkal mi, ať se mi premiéra vydaří.“
Jak se vám před zápasem spalo?
„Usínalo se mi celkem dobře, ale horší byla samotná ta noc. Před důležitými zápasy mívám špatné sny.“
Co se vám zdálo?
„Jestli se to dá vůbec prezentovat... Že tady nebudu mít ani svoje asistenty a budu tady mít kluky z okresu. (směje se) V posledních hodinách jsem se ale už běžně soustředila a chystala se.“
Kdo vás na hřišti nejvíc zlobil, kdo byl nejvíc ukecaný?
„Nechtěla bych zmiňovat jména, aby mi to někdy nevrátili. Z jejich strany to bylo v pohodě, nikdo se nevymykal. Samozřejmě chápu ty emoce, protože jedna strana je vždycky naštvaná, ale v globálu to podle mě bylo v mezích. Nic ostřejšího.“
Martinu Nešporovi jste dala žlutou za řeči?
„Ne, ta byla za faul. Ale zrovna pan Nešpor patřil k těm ukecanějším.“
Řekla jste pan Nešpor? Vy si na hřišti netýkáte?
„Snažím se komunikovat s hráči, jsou to partneři. Na začátku je to na vykání, ale potom se to vyvine jinak... (usmívá se) Bereme to všichni v pohodě.“
Tady v Olomouci už jste pískala ve druhé lize, pomohla tato zkušenost?
„Tento stadion je fakt krásný, je fotbalový a všechno je tady blízko. Píská se tady výborně, i když dneska byla komornější atmosféra. I tak super.“
Cítila jste podporu od pomezních?
„Jasně, měla jsem možnost vybrat si tým a ovlivnit to, kdo se mnou bude při premiéře. Vybrala jsem si tyhle kluky, věděla jsem, že se mi s nimi bude dobře spolupracovat.“
Bylo to složitější než finále Ligy mistryň, které jste rovněž rozhodovala?
„Porovnávat mužský a ženský fotbal moc nejde. Ale to finále Champions League je asi pro ženu na UEFA nejvíc, čeho se dá dosáhnout. Z pozice tlaku to byl vrchol, tohle byl zase vrchol jiné kariéry. Těžko se to porovnává, na obě utkání jsem se těšila.“
Měla jste na tribuně nějakou podporu?
„Na tribuně ne, ale rodiče to sledovali doma u televize, podpora byla obrovská. Za to jsem byla moc ráda.“
Která situace pro vás byla nejsložitější?
„Byla to ta penalta, pak tam byla ještě jedna situace složitá na druhé straně. U penalty jsem počkala, jestli Nešpor nezakončí do brány, jinak bych to nechala na gól.“
Když jste začínala pískat, čekala jste, že se jednou dostanete až na takovou úroveň?
„Vůbec ne, nečekala jsem, že se mi bude dařit a že to po Dáši Damkové jednou dotáhnu do první ligy. Nikdy by mě nenapadlo, že budu rozhdočí. Hrála jsem fotbal dlouho, ale byla jsem hrozně drzá na rozhodčí. Pak jsem ale dostala nabídku, zkusila jsem to. A je z toho tohle. Říkali mi, že právě takoví ti drzejší jsou pak paradoxně celkem dobří rozhodčí.“
Zmínila jste paní Damkovou. Ta vám neradila?
„Ne, ale vyjádřila mi podporu, protože je na mistrovství světa sedmnáctek v Uruguayi. Popřála mi hodně štěstí.“
