Jak vypadá životní sezona? V podání Ivana Schranze takhle: devět gólů a čtyři asistence. Budějovickému Dynamu pomohl do skupiny o Evropu a pak odešel do Jablonce, kde ho čeká návrat do pohárů. „Jestli se těším? To je slabé slovo,“ říká slovenský ofenzivní univerzál v rozhovoru pro iSport.cz. Řeč bude o jabloneckém kouči Petru Radovi, slavných veteránech či o vysněné premiéře v reprezentaci.
Schranz? Ivan Schranz? To je přece moře gólů, čekají v Jablonci. Slovenského sympaťáka to však nestresuje. „Nechám na hřišti všechno jako vždycky, ale v posledních měsících jsem poznal, že v životě jsou důležitější věci,“ poví táta dvouměsíčního synka Jakuba. I o komplikacích kolem porodu v době pandemie vám bude vyprávět.
Máte rodinu už u sebe v Jablonci?
„Jasně, všechno je vyřízené. Nechtěl jsem dojíždět z Prahy, takhle je to pro všechny nejlepší.“
Bylo pro vás ideální začít novou štaci gólem? Trefil jste se hned v první přípravě proti Žižkovu.
„Za gól jsem byl rád, ale výsledkově se to nepovedlo, prohráli jsme. Jinak je zatím všechno v pohodě: líbí se mi v kabině i celkové prostředí, ze hřiště vidíte až na Ještěd.“
A co trenér Petr Rada, už vám dal svůj proslulý fén?
„Kdepak, absolutně si nemůžu stěžovat. Je pravda, že ho ta porážka se Žižkovem mrzela a řekl nám k tomu svoje, ale to už je dávno pryč. Navíc v přípravě se hodně zkouší a často hrajete v únavě, body se počítají až v lize. Generálku s Jihlavou jsme vyhráli a já dal gól, snad nám to takhle půjde i v sezoně.“
Mimochodem, je pravda, že se o vás Jablonec zajímal už v zimě?
„Je to tak, postupem času se to dotáhlo. Když se Jablonec ozval, neváhal jsem, hrát za klub z české špičky je pro mě parádní výzva. Ovšem v první řadě jsem chtěl se ctí dohrát sezonu v Dynamu, vyždímat se na maximum. Myslím, že jsem to splnil.“
Cítíte se po snové sezoně v Budějovicích pod tlakem? Znovu se od vás budou čekat góly.
„Rád bych navázal na to, co se mi povedlo v minulé sezoně, ale tlak na sobě necítím. I pro mě platí, že víc než osobních čísel si cením týmového úspěchu.“
Co takhle týmový úspěch v pohárech? Loni Jablonec vypadl z Evropské ligy už po prvním dvojzápase s arménským outsiderem.
„Upřímně, poháry pro mě byly obrovské lákadlo. Letos jsou předkola speciální v tom, že se budou hrát jen na jeden zápas, což může být ošidné, ale i tak to bude zážitek.“
Třeba proto, že jste poháry hrál naposledy v Trnavě?
„Jednou jsme se dokonce dostali až do play off, před pěti lety nás vyřadil Curych. I když to vždycky byla záležitost jen na léto, pokaždé to bylo příjemné zpestření ligové sezony. Máte sice minimum oddychu, ale můžete si zahrát proti skvělým týmům z různých koutů Evropy.“
Na chvíli zpátky do Budějovic: na co budete nejradši vzpomínat?
„Na všechno, byl to skvělý rok. Měli jsme bezvadnou partu včetně trenérů, do toho fajn veteráni Drobný, Sivok, Táborský… Na tyhle kluky budu vzpomínat celý život.“
Byli pro úspěch Dynama nejdůležitější?
„Na hřišti i v kabině. Líbilo se mi, že se ke každému chovali rovnocenně. Drobas se Sivym hráli v reprezentaci a ve skvělých ligách, vydělali spoustu peněz, ale jsou to úplně normální kluci. V týmu udělali pohodu, která se přenášela na plac.“
Líbila se i vám přímočarost Jaroslava Drobného? Když se mu nezamlouvalo nastavení klubu, naplno to řekl v televizi.
„Jarda je velký profesionál: když se mu něco nelíbí, poví vám to napřímo. Teď mám v Jablonci Tomáše Hübschmana, i on mě inspiruje. Všichni se o něj můžeme opřít a ceníme si, že ho máme v týmu.“
Čistě hypoteticky, umíte si představit, že byste hrál ligu i na hraně čtyřicítky jako Drobný s Hübschmanem?
„Představa je to pěkná, ale uvidíme, co mi dovolí zdraví. Obdivuju legendy, že i v tomhle věku můžou hrát ligu, pokusím se je napodobit. Ale nic neslibuju.“ (usmívá se)
Když jsme spolu mluvili na podzim, řekl jste mi, že jste ještě nestihl vyšlapat na budějovickou Černou věž. Napravil jste to?
„Bohužel ne. Byl jsem s přítelkyní na Lipně, na Hluboké, projel jsem okolní hrady a zámky, jen tu Černou věž jsem nestihl. Snad někdy příště, třeba už i se synkem.“
Když už jste to zmínil, jaký byl porod?
„Přišlo to v úterý 26. května, den před zápasem s Libercem. Jsem rád, že jsem u toho mohl být. Tenkrát ještě platila omezení kvůli koronaviru, ale po návratu z Bratislavy jsem o půlnoci přejel hranice, prospal se na hotelu a po zápase jel zpátky za rodinkou.“
Napadlo by vás, že zažijete tak pestrý rok, když jste loni v létě přicházel do Budějovic?
„To nikdy nevíte dopředu. Když to vezmu čistě fotbalově, Dynamo bylo nováček, ale snili jsme o tom, že by se nám mohlo dařit.“
Jenže po jedenáctém kole jste byli poslední.
„Přesto jsme nakonec hráli o top šestku a poháry. Tenkrát na podzim to přišlo tak nějak samo: vyhráli jsme jednou, podruhé, potřetí… Každé další vítězství nás posilovalo a letěli jsme nahoru.“
Neublížila vám koronapauza? Po základní části jste byli sedmí a v semifinále skupiny o Evropu nečekaně vypadli s Mladou Boleslaví.
„Pauza nás trochu přibrzdila, ztráceli jsme pak body. Čím to? Možná nám chybělo víc zkušeností z těžkých zápasů, těžko říct. Teď už to nevrátíme zpátky.“
Nebýt pandemie, možná byste si poprvé zahrál za reprezentační áčko, viďte?
„Bylo to blízko. Byl jsem v kontaktu s trenérem Hapalem: zavolal mi před březnovým srazem, který se nakonec zrušil. Mrzelo mě to, ale tenkrát na fotbal nikdo moc nemyslel. Hrálo se o mnohem víc.“
Takhle v klidu jste to přijal?
„Hlavou mi pochopitelně proběhlo, že to konečně mohlo vyjít, ale zase nic. Na druhou stranu jsem z toho nedělal vědu, je mi teprve šestadvacet. Šance ještě může přijít.“
Třeba na podzim v Lize národů proti Česku?
„Může být. Ale musím hrát dobře, aby trenér měl důvod si mě vybrat. Kdyby to znovu nevyšlo, netrápil bych se tím. Na světě jsou důležitější věci, na jaře to poznala celá planeta. I fotbal musel jít stranou. Teď se pomalu vrací, což je jen dobře.“
