Pokud by si s ním osud nepohrál, zřejmě by dnes šéfoval reprezentační obraně. Možná by také hrál za slušný klub v zahraničí. A mluvilo by se o něm jako o stoperovi moderního střihu. Ač si to Roman Polom jako malý strašně přál, ani jednoho uznání se nedočkal. Fotbalovou pouť ukončil v osmadvaceti letech. „Musel jsem se smířit s tím, že jsem zklamal sám sebe. Od dětství jsem byl plácaný po zádech, že jsem jeden z nejlepších,“ přiznává v upřímné zpovědi pro iSport Premium. V ní popsal trápení v posledních letech, nenaplněné ambice a tlak, který si na sebe nakládal. Prozradil také, jak bude vypadat jeho nový život - částečně v kanceláři.
Nehledá výmluvy. Věci říká napřímo, jak je cítí. I proto si rodák ze Sokolova nebojí přiznat, že měl na víc. Konec dva roky před třicítkou je však pro kdysi extra nadaného obránce vysvobozením. „Vnitřně jsem si řekl, že už dál tímto způsobem fotbal hrát nechci. Bylo toho moc. Poslední dva tři roky pro mě byly psychicky strašně těžké,“ popisuje svoji story plnou zdravotních problémů a obav, co bude zítra.
Vaše kariéra se zasekla v 28 letech. Přesto máte za sebou příběh, který může mnohé inspirovat a mnohé v lecčems i varovat. Chcete jej začít vyprávět?
„Můj příběh mohl být o mnoho lepší, ale vždycky to závisí na vaší výkonnosti. Můžeme se bavit o tom, že šancí ve Spartě mohlo přijít víc, ale musíme si také přiznat, že jsem od patnácti let neabsolvoval sezonu bez zranění. Takže na jednu stranu mohu být rád, kam až jsem se dostal. I když vím, že ambice, které jsem měl, jsem rozhodně nenaplnil. Vnitřně mě to bude do konce života strašně mrzet, protože vím, že jsem měl na víc.“
Kde se to zlomilo?
„V létě 2015 jsem dostal nabídku od Sparty na prodloužení smlouvy a odjel jsem s ní letní přípravu. Tehdejší trenér pan Ščasný přecházel na tři stopery a řekl mi, že se rozhoduje mezi mnou a Matějem Hybšem. Ukázal na Matěje, který kromě stopera byl schopný odehrát i levého beka. Odešel jsem tedy do Mladé Boleslavi, kde mě chtěl pan Jarolím, ale tam přišel můj pozvolný pád. Opět jsem měl problémy se svalem. Celkem třikrát. Po sezoně jsem se rozhodl, že zkusím angažmá v Hradci.“
Bál jsem se i běžet na autobus
Tam jste se chytil, ne?
„Ano, vypadalo to dobře. Rozhodl jsem se tam zůstat. Jenže jsem se opět zranil. Půl roku jsem byl mimo. Sbíral jsem se z operace kolene a ozvala se Olomouc. Na první zápas jsem ještě nebyl ready, navíc jsem nemohl hrát proti Mladé Boleslavi. Šanci tak dostal Václav Jemelka a chytil ji za pačesy. Sigma pak začala neskutečně valit. Skončila nakonec na čtvrtém místě. Ale mě už se to tolik netýkalo. Už jsem nebyl ten hráč ze Sparty. Byl jsem ovlivněný svým zdravotním stavem. Na každém tréninku jsem sval cítil. Vědomě jsem se šetřil, hrál na 70 procent, abych byl vůbec schopný trénovat. Byly to hrozné chvíle. Chcete strašně moct hrát, ale tělo vás nepustí. V podstatě už šlo jen o to, že jsem hlídal sval, aby držel.“
To musel být ohromný nápor na psychiku.
„Byl jsem ve stavu, že jsem měl radost, když jsem přežil trénink. Každý večer jsem si oddychl
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
