„Co já věnoval fotbalu. Troufám si tvrdit, že od patnácti jsem byl stoprocentní profesionál. Ani na chvíli jsem nepolevil, a možná to byla ve finále jedna z věcí, která mě zničila. Chtěl jsem být vždycky nejlepší, neustále se zlepšovat a nikdy jsem si nedal prostor na vydechnutí.“ Tak popisuje svůj neúnavný motor v otevřeném rozhovoru pro deník Sport Roman Polom. Někdejší velký talent pražské Sparty i českého fotbalu musel ve 28 letech ukončit kariéru. Zranění ho nepustila dál…
Polom ovšem nemá čeho litovat; právě naopak. Rval se se zraněními jako skutečný bojovník. Opravdový borec. Zkoušel to zas a znova, pořád dokola. Nevzdával to. V mimořádně osobním rozhovoru navíc nehledá chyby v okolí – žádné výmluvy, jak mu někdo někde nedal šanci, kdy a kde ho podrazili. Nic takového.
Na několika místech pak bývalý obránce velmi trefně pojmenovává, co ho možná někdy brzdilo a sráželo dolů. „Odmala jsem chtěl být ten perfektní. Mít nejlepší známky ve škole, chovat se příkladně, být nejlepší na hřišti, první kdo vchází do kabiny a poslední, kdo z ní vychází. Vše jsem směřoval k tomu, že chci být jednou kapitán Sparty. Vzor ideálního fotbalisty. Ten, kterého plácají po zádech. Nikdy jsem například nepil alkohol. Byla to moje cesta, kterou jsem si sám zvolil a dojel na to.“
Je to obdivuhodná sebereflexe, za kterou si Roman Polom zaslouží uznání – a která třeba pomůže dalším mladým sportovcům. V čem? Třeba v tom, aby na sebe sami nekladli přehnaně obrovské nároky. Buďte klidní – někdo jiný (rodiče, klub, kouč, média) to vždycky rád udělá za vás.
To ovšem neznamená držet se při zdi: mějte dál své velké sny. Mějte ty největší sny! Ale nikdy se k nim neupínejte jako k jedinému životnímu cíli. Užívejte si cestu sportovce se vším všudy, protože k ní patří i totálně zpackané zápasy a neodehrané minuty. Promaroděné sezony a nespravedlnosti (skutečné i domnělé) trenérů, rozhodčích a klubů. Tréninky, kdy byste se vším nejraději sekli, protože si připadáte jako neschopní začátečníci.
Tohle všechno je sport. Proto je přece tak krásný: že vás hladí i fackuje, hřeje i studí.
Ve špičkových organizacích (všimněte si, jak tenhle termín pomalu vytlačuje slovo „klub“) dnešní doby, které už téměř připomínají chladné výrobní linky, se taví obraz dokonalého šampiona současnosti coby sportu absolutně oddaného nadčlověka. Pracuje vždy na tisíc procent, podřizuje se trenérským plánům bez jediného hlesnutí, je to správný lídr oblíbený v partě, vždy připraven hrdinně položit zdraví na oltář týmu. Tvrdá práce, zasloužený úspěch. Tvrdá práce, zasloužený úspěch. Práce, úspěch. A stále dokola, sezonu za sezonou. Jako stroje… Jedině pak v našich očích sportovec obstojí: jedině poté snad může pomýšlet na vstup do panteonu nesmrtelných hrdinů minulosti.
Polom odkrývá i leckdy přehlíženou odvrácenou stranu života profesionálního sportovce: „Spoustu nocí jsem probrečel. Co si se mnou prožil mladší brácha, to klobouk dolů. Byl neustále na telefonu a tahal mě ze špatných stavů. Nikdo kromě vašeho okolí nevidí, jak moc se o sebe staráte, jaké procedury podstupujete, abyste mohl vůbec trénovat. Ve finále jste za špatného vy, protože jste nepoužitelný.“
Mají zajímavější kariéru bezchybní vítězové, nebo ti, kteří toho sice „nedokázali“ tolik, ale jejichž úsilí je obohatilo v dalších životních aspektech? Roman Polom teď pracuje ve sportovní agentuře a studuje k tomu vysokou školu. Jeho cesta má dost možná mnohem více zajímavějších zákrut, než rovné, nudné dálnice některých jeho slavnějších kolegů. Navíc si uvědomil, kde se také stala jedna z chyb. „Dneska už vím, že občas musíte jít s partou na pivo a být v pohodě. Tohle jsem dřív ignoroval,“ říká.
Bravo! Poučit se ze zkušeností – dobrých i špatných – je jedna z nejcennějších lidských vlastností a ne každý je jí otevřen. Pokud se vám to ve sportu ještě zcela nedaří, vězte, že někdy není od věci zajít na to pivo. A je v pořádku, že se člověku někdy nechce makat: naučte se k sobě být tvrdí i vlídní. Je potřeba obojího.
Je ÚPLNĚ v pořádku, že sportovec selhává. Proto je to koneckonců sportovec. Co je zajímavého na strojích?
