Zatímco většina jeho vrstevníků střílí branky možná tak na PlayStationu, on už v osmnácti pálí za pražské Bohemians. Brzy devatenáctiletý křídelník Vojtěch Novák se prosadil hned dvakrát v závěrečných týdnech podzimní části FORTUNA:LIGY. A „klokani“ se tak navzdory mizerným výsledkům mohou těšit alespoň z vycházejícího talentu. Nadějný teenager se v obsáhlém rozhovoru pro iSport rozpovídal o vztahu s kapitánem Josefem Jindřiškem, přechodu z juniorky do dospělého fotbalu a zmínil i nadcházející maturitu.
Skok z mládežnického do profesionálního fotbalu zvládá bravurně. Šikovný levonohý záložník si připsal ligový debut v základní sestavě až v říjnu a od té doby se stal jedním z klíčových hráčů áčka. Celková podzimní bilance? Devět zápasů, 198 minut a co především – dvě vstřelené branky. Jarní premiéra čeká „klokany“ v sobotu od 16:00 v duelu s Libercem. A jde o zápas, jenž je pro Nováka v lecčems unikátní. Na hřišti se totiž střetne s někdejšími kamarády z angažmá v Bohemce.
Čeká vás souboj s bývalým spoluhráčem Jhonem Mosquerou, jenž odešel z Bohemky před startem sezony. Jak vypadal váš vztah?
„Od malička jsem se chodil na Bohemku koukat a pamatuji si, když hrál Rafael Acosta, Mosquera a Patrik Schick. Moc se mi líbilo, jak hrál. Dokonce by se dalo říci, že byl mým vzorem. V tu chvíli jsem si ani nepomyslel, že bych se s ním jednou mohl potkat v A týmu. Při jeho návratu jsem využil situace a snažil se skamarádit. Problém byl v komunikaci, jelikož česky a anglicky takřka nemluví. Ve škole se ale učím španělštinu, tudíž něco málo zvládám a byli jsme schopní normálně pokecat. Sám jsem zvědavý na utkání, jeho odchod byl velmi zvláštní.“
Zmiňujete jeho odchod. Ten měl proběhnout prostřednictvím SMS adresované vedení Bohemians.
„Seběhlo se to tak rychle, že to ani nikdo nečekal. V létě jsme hráli generálku s Teplicemi. Dopoledne jsme měli trénink, po němž zmizel. Odpoledne pak byl naplánovaný zápas, na který nepřišel. Já osobně jsem si to moc neuvědomoval, soustředil jsem se hlavně na sebe, abych se dobře připravil na utkání. Něco se s Jhonem řešilo, ale nevěděl jsem, o co konkrétně jde. Někdo říkal, že odjel do Liberce podepsat smlouvu. Nebral jsem to nijak vážně a myslel jsem si, že jde o srandu. Když přijel, tak se na mě obrátil s novinkou ohledně odchodu do Liberce a vzápětí mi popřál hodně štěstí. Ať se mi daří a že mě rád potkal, přičemž já se jen smál. Myslel jsem, že si dělá srandu. A on tam skutečně přestoupil.“
Pomohl vám jeho odchod v proniknutí do sestavy?
„V tu chvíli ne, hrál jsem na pozici podhrotového útočníka. Popravdě ani nevím, jak jsem se na levou stranu dostal. Proti Pardubicím jsem naskočil klasicky na podhrotu. V Jablonci, kde jsem dal gól, pak z levého křídla. V dalším zápase jsem pro změnu hrál zprava a proti Příbrami se znovu ocitl na levé straně.“
Máte za sebou snový prosinec. Ligový debut v základní sestavě, 190 odehraných minut, dvě branky. Věřil byste tomu na začátku letní přípravy? A co vše prvnímu startu předcházelo?
„Úplně jsem v to nevěřil, ale dělal jsem vše pro to, aby se tak stalo. V roce 2019 si mě tehdejší trenér Martin Hašek po podařeném podzimu v U19 zavolal do áčka. Po reprezentační pauze jsem si s kluky párkrát zatrénoval a následně se vrátil do dorosteneckého týmu. Následovala další repre pauza a měl jsem pod něj jít znovu. Nicméně v té době se střídali trenéři a nově příchozím byl kouč Klusáček. Bylo naplánované přátelské utkání. A tam mě trenér měl možnost vidět hrát poprvé. Zůstal jsem nakonec celý prosinec a v lednu jsem se s týmem připojil do přípravy. A už jsem v áčku zůstal.“
Byl jste před prvním utkáním v základní sestavě hodně nervózní?
„Snažil jsem sám sebe nedostávat pod tlak, choval jsem se totožně jako před každým jiným zápasem, abych byl ve psychické a fyzické pohodě. Uvědomoval jsem si důležitost, ale nechtěl jsem se dostávat pod tlak.“
Přemýšlel jste nad oslavou gólu?
„Od dorostu jsem nezměnil oslavu, typickým je pro mě vyskočení a máchnutí rukama, například právě proti Příbrami. Možná vymyslím nějaké speciální.“
Slyšel jste něco od fanoušků, za kterými jste šel slavit branku proti Příbrami?
„Když jsem šel chůzí na půlku, někdo na mě křičel něco ve smyslu: ‚Jsi nejlepší, zasloužíš si to!‘ Moc mě to potěšilo.“
Jak vás, jakožto osmnáctiletého kluka, vzala kabina?
„Myslím, že dobře. Jak se o Bohemce říká, že je rodinný klub, opravdu to tak funguje. Když nový hráč přijde a nechová se arogantně nebo se nad ostatní nepovyšuje, kluci ho vždycky přijmou a chtějí mu pomoci. Máme mezi sebou výborné mezilidské vztahy.“
Motivují vás vyhlášení fanoušci Bohemky značně kupředu?
„Fotbal se hlavně pro fanoušky hraje. Když vidím, jakou mají radost, je to pro mne nesmírná motivace. Je to něco jako droga, jednou to hráč zažije a chce víc. Aby znovu křičeli jeho jméno, oslavovali gól, výhru... Chtěl bych, abych takových pocitů prožil co nejvíc.“
V Ďolíčku jsou tribuny hned v bezprostřední blízkosti od hřiště, jak příznivce vnímáte?
„Když opatření dovolila 1000 fanoušků proti Boleslavi, podařilo se mi zaseknout balon kolem hráče a běžet podél lajny. A přímo z hlavní tribuny to zahučelo a mě to tak nakoplo běžet ještě rychleji. Těším se, až budu hrát na vyprodaném stadionu.“
Na veřejnost rovněž prosakují informace o vašem perfektním vztahu s kapitánem Josefem Jindřiškem…
„Táta a syn, jak se všude uvádí. Občas vtipkujeme, že spíše děda a vnuk. Je mezi námi obrovský věkový rozdíl, ale Pepa mi hodně pomáhá. I při tréninku, v němž se mnou rozebírá situace, co jsem udělal špatně, co zlepšit, co dělám dobře... Po odchodu záložníka Jakuba Rady si mne na tréninku dokonce vzal do dvojice a tím mi dal najevo, že se mnou pracovat chce. A že když budu mít touhu se zlepšovat, je pro mě k dispozici. Že mi předává své nabrané zkušenosti, je k nezaplacení.“
S kým dalším si ještě úzce rozumíte? Vykáte ještě v kabině?
„Logicky především s mladými kluky, jelikož k sobě máme věkově blízko. Dále se hodně bavím s Martinem Dostálem a Daniel Krchem, kteří mi značně pomáhájí. Ale vlastně se nenajde nikdo, kdo by nepomohl, když si chci promluvit o konkrétních věcech. Každý je vstřícný a pomůže. Když jsem poprvé v sedmnácti přišel do šatny, tykal jsem všem až na Pepu Jindřiška, jemuž jsem řekl dobrý den. Bral jsem to jako projev obrovského respektu, jenž vůči němu chovám. Ale řekl mi, ať mu tykám.“
Je vaše kabina rozdělená na dvě skupiny? Starší a mladší...
„Myslím si, že rozdělení starší a mladší funguje všude. Jsem sice nejmladší, takový benjamínek, ale se staršími hráči vycházím úplně v pohodě.“
Chodíte po zápasech na týmové večeře a zval jste po debutu spoluhráče?
„Chodíme, kluci mají oblíbenou hospodu, tak tam se vždycky chodí na večeři. Ale abych zval kluky na večeři, to si ještě nemůžu dovolit.“
Jak vzpomínáte na ligový debut ve Štruncových sadech, v němž jste nastoupil v 78. minutě?
„V tu chvíli jsem si neuvědomoval, co prožívám. Pomalu jsem nevěděl, že tam nějací fanoušci jsou. Byl jsem ve svojí bublině a nevnímal jsem ani naše příznivce, kteří údajně vyvolávali moje jméno. Užíval jsem si momenty na hřišti a jen mne mrzí, že jsem start nevyšperkoval gólem. Měl jsem pěknou šanci, kterou jsem mohl proměnit v gól. Ale zážitek skvělý, moc jsem si to užil.“
Připravujete se na soupeřovy obránce individuálně? Jak se vám hrálo proti Radimu Řezníkovi?
„Bylo vidět, že je zkušený a jak si dokáže dobře v různých situacích poradit. Snažím se každý týden dodržovat svůj harmonogram, na který jsem zvyklý. Před utkáním máme video, sám si občas pustím nějaké starší zápasy, abych věděl, jak tým funguje. Ale vyloženě na jednotlivé hráče se nepřipravuji.“
Jaké dovednosti pilujete nejvíc?
„Pan Paska mi ve všem pomáhá a zajišťuje mi individuální tréninky s panem Oldřichem Hlavničkou, bývalým ligovým fotbalistou. Tímto bych jim chtěl poděkovat. Trénujeme střelbu, driblink a souboje jeden na jednoho. Na tohle se snažím zaměřit i v tréninku, hodně důležitý je i první dotek a rychlá práce s míčem. Pro hráče na mé pozici jsou to nejdůležitější aspekty.“
Jakým způsobem došlo k vaší dohodě s agentem Pavlem Paskou?
„V mých dvanácti nebo třinácti letech jsme hráli zápas, tehdy ještě osm na osm s malými brankami. Myslím, že proti Slavii nebo Rokycanům. Po zápase za rodiči přišel bývalý obránce Milan Šimůnek od pana Pasky a dal jim vizitku, že jsem se jim zalíbil. A že mě měli v hledáčku delší dobu. Pamatuji si, že šel ještě za rodiči Adama Karabce, který se mnou tehdy hrál. Naše spolupráce trvá zhruba od těch dvanácti let a doufám, že ještě bude pokračovat.“
Měl jste tehdy kolem třinácti let vůbec tušení, kdo Pavel Paska vlastně je?
„Vůbec jsem netušil. Byli první, kdo se ozvali. Vždycky jsem slýchal, že ti top hráči mají agenta, tudíž jsem rodičům říkal, že do toho musíme jít. Že chci agenta, kopačky a všechno možné. Postupem času se ozvaly další agentury, ale jsem rád, že jsme si vybrali pana Pasku. Zpětně bych rozhodnutí určitě neměnil.“
Jak na vás působí jako osobnost?
„Působí na mne výborně. Jak po profesní, tak i lidské stránce. Probíráme spolu mé zápasy, na čem bych měl zapracovat a v čem jsem naopak vypadal dobře. Líbí se mi jeho přístup. Říká se, že agentům jde o peníze, ale on mi pomáhá v rozvoji sportovním i lidském. Po svých hráčích chce nejen, abychom byli dobří fotbalisté, ale i lidé.“
Sledujete Adama Hložka, kterého rovněž zastupuje Pavel Paska? Co si myslíte o jeho vzestupu? Jste stejný ročník 2002...
„Adam míří hodně vysoko, jde o supertalent. Co předvádí v našem věku, je něco neuvěřitelného. Jeho výhodou je chlapská postava, což o sobě já sám ještě říci nemůžu. Jeho fyzické proporce jsou neskutečné a doplňuje to i výbornou technikou. Bravurní zakončení a řešení útočných situací. Je pro mne motivací v pracovitosti a co se týče chtíče něčeho dosáhnout. Typologicky jsme jiní hráči, ale motivací pro mne být může.“
Ve vašem věku jsou běžné různé zahraniční stáže. Měl jste nějakou možnost?
„O ničem jsem neslyšel, ale dostaly se ke mně určité fámy. O Adama Karabce měl údajně zájem Manchester United a i já sám měl být v hledáčku nějakého týmu z Premier League. Dostalo se to ke mně ve třinácti. Myslel jsem, že jde o něco neuvěřitelného. Ale zpětně myslím, že nešlo o nic vážného.“
Máte určitý fotbalový vzor na své křídelní pozici?
„Křídlo jsem předtím nikdy nehrál, jen chvílemi. V dorostu jsem byl podhrot, zpočátku i v áčku. Až v poslední době jsem se přesunul na křídlo. Vzor podle postu tedy nemám, ale obdivuji Messiho, sympatizuji se stylem jeho hry a snažím se ho napodobovat.“
Takže si jeho kličky například pouštíte na YouTube?
„Skoro každý den si pouštím ta stejná videa pořád dokola, znám je už nazpaměť. Neskutečně mne fascinuje, co s míčem dokáže. Líbí se mi ta jednoduchost. Naznačení ramenem, následný pohyb na druhou stranu a jeho rychlá práce s míčem.“
Jak byste zhodnotil práci s mládeží v podání Bohemians?
„V Bohemce funguje všechno dobře a je nastavena správná vize. Dobře se tu pracuje i s jednotlivci. Hráči s rozdílovým potenciálem dostávají větší péči a lepší přístup, obdobně jsem to měl i já. Trenéři se mnou více komunikovali i pracovali. Za mě jde o skvělý přístup, jelikož Bohemka nemá finanční možnosti jako Sparta, Slavia či Plzeň. Na rozdíl od nich nemáme tréninkové centrum, každý ročník trénuje jinde a musí se hodně dojíždět. Je to škoda, ale myslím si, že na tom všichni chtějí pracovat.“
Jste klubovým odchovancem, bylo od začátku jasné, že začnete hrát fotbal za Bohemians?
„Zrodilo se to úplnou náhodou. Mamku nebavilo chodit na dětské hřiště, protože si nerada povídala s ostatními maminkami. A jelikož jsme bydleli v Nuslích, což je kousek od Lokády ve Vršovicích, kde trénují ti nejmenší, tak mne tam mamka vzala na nábor. Ale omylem mě dala do týmu s o rok staršími kluky. Kvůli tomu jsem hrál o ročník výš, což mi strašně moc pomohlo. Taťka je obrovský Bohemák a když se dozvěděl o zájmu Sparty a Slavie, jasně mi řekl, že zůstanu, nebo se na mě už nikdy nepřijde podívat. Tehdy mi bylo nějakých čtrnáct nebo patnáct let. Bohemka byla vždy volba číslo jedna.“
Do jaké fáze tehdy došla přestupová jednání?
„Psal mi trenér ze Slavie, abych k nim zašel na trénink. Já pořád odmítal, v tu dobu už jsem měl pana Pasku, chtěl jsem, aby to vyřešili jeho lidé. V šestnácti jsem pak byl na dovolené v Itálii s rodinou a volali mi z agentury. Řešili jsme, zda se vrátím až na termín, nebo odjedu už dříve. Slavia začínala dřív než Bohemka a já tam měl původně jít. Myslím, že šlo o půlroční hostování, ale Slavie chtěla, abych před ním šel ještě na testy. Na to jsme se moc netvářili, chtěli jsme buď hostování, nebo přestup. Ale nakonec to taky nedopadlo. Tenkrát jsem byl určitě nejblíže přestupu.“
Poznávají vás už vršovičtí fanoušci? A nedobírají si vás spolužáci?
„Pár už jsem jich potkal, ale ještě mě nepoznali (směje se). Jelikož se moje tvář nikde neobjevuje, je logické že mě nepoznávají. Ale když jsem přišel do školy, tak jsme to se spolužáky probírali. Pogratulovali mi. Potěšilo mě to. A po debutu mi přišlo značné množství esemesek, i od lidí, které jsem třeba roky neviděl.“
Čím si vysvětlujete nízkou produktivitu týmu? Podařilo se vám vstřelit jen 16 branek a vy se tak paradoxně s pouhými dvěma góly dělíte o druhé místo v týmové tabulce střelců.
„Na podzim nás bylo málo, srážel nás koronavirus a zranění. Jak zmiňují trenéři, na jaře jsme měli mnohem více hráčů, na každé pozici tak byla vyšší konkurence. Kdokoliv tak nastoupil, podal top výkon a každý chtěl ukázat, že na to má. Postupně se všichni uzdravují, je nás okolo dvaceti a věříme, že konkurence zase přibude, díky čemuž budeme moci zopakovat loňské jaro.“
Jak vypadá trávník v Ďolíčku, o který si dělíte s Pardubicemi? Je na něm zátěž znát?
„Na konci podzimu bylo na trávníku poznat, že se na něm odehrála obrovská nálož zápasů. Hřiště nebylo v ideálním stavu, ale vymlouvat se na to nemůžeme. Když je tráva plná, bez bahnitých prostorů, balon po trávě krásně klouže. Momentálně více skáče, hra je pomalejší a nedá se to ani kropit, a to právě kvůli místům s bahnem. Častokrát i kombinace je horší a náročnější.“
Co bude těžší? Úspěšná maturita, nebo udržení Bohemky v lize?
„Nebojím se, že bychom se v lize neudrželi. Větší strach mám určitě z maturity, i když školu zvládám v pohodě. O udržení se v lize jsem přesvědčen na sto procent.“
V dorosteneckých kategoriích jste na zádech nosil dres s jedenáctkou, první zápasy v áčku jste běhal se sedmdesátkou a momentálně máte zpět číslo jedenáct. Je pro vás něčím specifické?
„Už od přípravek jsem jedenáctku nosil. Když jsem pendloval mezi ročníky, číslo se mi často měnilo, ale jedenáctka pro mne byla neustále stěžejní. Doma mi říkali, že jsou to dva blesky. Líbí se mi i vzhledově. V áčku jsem dostal sedmdesátku, ale uvědomil jsem si, že je Matěj Koubek na hostování. Zamířil jsem tak za kustodem, zda by bylo možné vzít si právě onu jedenáctku. Řekl mi, že v tom není žádný problém. Ale pro jistotu jsem se zeptal ještě starších hráčů. Pořád jde o prestižní číslo a měl v tu chvíli na kontě pouze jediný ligový zápas. Kluci byli v pohodě. Jak už jsem zmiňoval, mezilidské vztahy u nás fungují výborně. Jsem za jedenáctku moc rád, znamená pro mě hodně.“
Máte za sebou rekordně krátkou pauzu, jak jste ji strávil?
„Jel jsem za mamkou na vesnici blízko rakouských hranic, kde žije 150 obyvatel. Bylo tam úplné mrtvo. Poslední týdny se o mně začalo psát, tudíž jsem si od toho chtěl odpočinout. Skoro tam nebyl žádný signál. Nevnímal jsem ani sociální sítě a okolní svět. Trénovat jsem začal 27. prosince.“
Sledujete média? Vnímáte určitým způsobem, co se o vás píše?
„Snažím se je nevnímat. Když se o mně píše hezky, je to samozřejmě pěkné, potěší to a zvedne mi to sebevědomí. Ačkoliv vím, že to není dobré. Může mi to stoupnout do hlavy. A samozřejmě naopak, když se nedaří a nepíše se o člověku v tom nejlepším, může vás to více srážet. Je lepší nic nečíst, vypustit média z hlavy a nezabývat se jimi. Já osobně se o to snažím, ani když se o mně píše v dobrém. Ačkoliv mne články o mně neminuly. Rodina nebo kamarádi mi je totiž posílají.“
Jak vypadá váš vztah k sociálním sítím?
„Skoro je nevyužívám, koukám se na fotky mých kamarádů, případně si s nimi píši. Já osobně třeba na Instagram přidávám fotky jen z fotbalu. Nemám zapotřebí sdílet svůj osobní život, snažím si každý moment užít, aniž bych musel něco fotit nebo natáčet.“
Co jste si tedy prohlížel na telefonu, když vás Jindřišek po jenom z utkání okřikl: „Novas zahoď ten mobil“?
„To jsem se zrovna díval na videa ze sociální sítě TIK TOK. Stalo se to vícekrát. Seděl jsem ještě v termoprádle a povídal si s kluky a maséry. Ale nestalo se to jen jednou. Pepa je profík, funguje bez telefonu, vytýká mi to pravidelně.“
Máte v kabině od kouče Luďka Klusáčka povolené telefony?
„Nemáme. Od příchodu na sraz do začátku tréninku, se nesmí používat. Nejsem si jistý jak po tréninku, ale myslím, že třicet minut je zakázaných. Jinak platíme pokuty.“
V čem se liší Klusáčkovy tréninkové metody od těch z juniorských týmů?
„Trenéři z mládeže se snaží čerpat metody právě od trenéra Klusáčka, aby je následně aplikovali v dorostu. A snaží se tím vytvářet co nejmenší rozdíl mezi týmy. Odlišnosti vnímám hlavně po taktické stránce. Více se zabýváme výstavbou hry a zápasovým situacím. Oproti mládeži, kde se klade důraz především na rozhýbání, střelbu a hru.“
Co pro vás bylo nejtěžší na přechodu do dospělého fotbalu?
„Hra jako taková je mnohem rychlejší, práce s míčem náročnější. Souboje jsou taktéž mnohem náročnější. Je logické, když kluk přijde mezi chlapy a má právě v nich problémy. Výjimkou je Adam Hložek, který převyšuje i některé chlapy. Když se ohlédnu zpětně, v dorostu běhá každý tam, kde je balon. Neřeší se, kdo má jak vystupovat a držet si prostor. Nejobtížnější pro mne bylo naučit se pracovat takticky správně.“
Jak jste vnímal první přípravný zápas s Boleslaví, v němž jste nastoupil nastoupil v základní sestavě?
„Hráli jsme 3x40 minut. Bohužel jsem odehrál jen 60 místo 80 minut. Nešťastnou náhodou jsem se totiž zapomněl v kabině. V utkání jsem si vytvořil brankovou příležitost, nepodařilo se mi ji ovšem proměnit, a tak jsem byl naštvaný. Ale vyhrálo se.“
Vy jste se skutečně zapomněl v kabině?
„Bylo mi řečeno, že budu hrát během třetí třetiny. Ale netušil jsem, že už od jejího začátku. A tak jsem zůstal v kabině, než mě začali hledat. Šel jsem se rychle rozhýbat, abych byl připravený naskočit do utkání. Potěšil mne start v základní sestavě, vyhráli jsme a chceme do nového roku vstoupit úspěšně.“
V osmnácti letech disponujete profesionální smlouvou. Jak v tomto věku nakládáte s penězi?
„Na začátku mi výplaty mizely, neuměl jsem s nimi nakládat. Užíval jsem si možnost koupi oblečení, elektroniky, chodil jsem do restaurací nebo na kávu... Momentálně šetřím, až udělám řidičák, chtěl bych si koupit auto. Rodiče mi na něj dle svých slov přispějí.“
Máte své vysněné auto? A jak bude vypadat to první?
„Moc se mi líbí Mercedesy, záleží mi více na interiéru než exteriéru. Exteriér sice vidí ostatní, ale já sedím vevnitř a potřebuju mít komfort a to mají Mercedesy moc pěkný. Říkám tomu pojízdný gauč. Ale jako první auto chci jednoznačně nějakou ojetinu.“
Máte na sobě roztrhané jeany a značkové tenisky. Nedobírají si vás kvůli tomu v kabině starší spoluhráči?
„Rád si hraji s módními doplňky. Mám doma spoustu oblečení. Ale co se týká bot, nosím jen jeden konkrétní model od Nike, od něhož mám asi tři páry. Nosím ho neustále. Hodí se jak ke společenskému oblečení, tak k roztrhaným džínům. Ale po sezóně jsme šli na týmovou večeři, přičemž mi nikdo neřekl, jak se mám obléknout. A tak jsem dorazil v roztrhaných džínách, přičemž všichni byli slušně oblečení. Naloženo jsem od starších kluků trošku dostal.“
Připravil vás fotbal o část vašeho sociálního života? Narážím například na párty, hospody a podobně.
„Čas mi fotbal vzal. Kluci, kteří se mu věnují naplno, nemají čas dělat věci jako ostatní v našem věku. Ale vůbec mi to nevadí. Dělám to, co mne baví. Než abych byl někde venku, jsem radši na hřišti.“
Ve vašem věku to spousta fotbalistů vzdává, měl jste i vy někdy podobné myšlenky?
„Můj sport je na prvním místě, pomalu i před rodinou. Když jsem byl menší, večery jsem trávil na hřišti dlouho do noci. Fotbal je pro mě všechno!“
