Otec voják, bratr se pro něj obětoval. Tanko o Africe, Baníku nebo Sorovi
Nepotřeboval dlouhou adaptaci ve skromném druholigovém Varnsdorfu, nepotřebuje ji ani nyní v Baníku. Nigerijský expres Abdullahi Tanko okořenil český fotbal stejně svižně, jako kmitají jeho nohy na trávníku. Nejbližší cíl? Dosáhnout rychlosti 35 kilometrů za hodinu. Zbývá kousíček. „Baví mě posouvat limity,“ říká 25letý obdivovatel Victora Boniface, jehož už na konci letního přestupového období zkoušela ulovit Slavia. A v zimě to pravděpodobně zkusí znovu. Nejen ona.
Často o sobě mluví ve třetí osobě jako o Tankovi. Zvyknete si, pochopíte, že to není póza neúměrně sebevědomého suveréna. Naopak z něj srší pokora a pracovitost. Bezprostřednost. Usmívá se, nic není problém. Ochotně souhlasí s každým nápadem redaktora i fotografa Sport Magazínu.
Nejdřív na Bazalech při víc než půlhodinovém rozhovoru, následně nad legendárním stadionem během pózování u panoramat Ostravy. „Tady nahoře jsem ještě nebyl. Hezké,“ prohodí u nové vyhlídky. A nakonec se dostaneme i k historickému tanku poblíž radnice slezské části města.
„Tanko a tank, to je super,“ vyprskne smíchy. „Tohle obrněné bojové vozidlo samozřejmě znám. Můj táta byl totiž voják,“ dodává vycházející africká hvězdička během reprezentační pauzy po dopoledním tréninku, než zamíří na teambuilding za spoluhráči Baníku. Na programu je padel.
My však zůstaňme u fotbalu. Kdy jste s ním začal, Abdullahi?
„Bylo mi kolem pěti nebo šesti, ale nevěděl jsem, jestli v něm budu pokračovat.“
Proč?
„Můj otec není fanouškem fotbalu. Chtěl, abych šel studovat. Musel jsem ho postupem času přesvědčit, že fotbal je to, co jsem si vybral a co chci v životě dělat.“
Teď na vás může být hrdý, viďte?
„Myslím, že dneska už ano. Cítí ze mě, že fotbal je mou vášní, do které dávám všechno. Jedu každý den na sto procent. A taky díky fotbalu mám nějaký životní standard, což je rovněž důležité. On to ví. Jsem rád, že jsem mu ukázal, že to jde. Sice nekouká na moje zápasy, v Africe mě naživo viděl hrát asi jen dvakrát, ale když s ním mluvím, poznám, že je ze mě šťastný.“
Pocházíte z nějaké velké metropole, jako je Lagos?
„Ne, jsem z malého města. Ale tam jsem nevyrůstal, protože můj otec byl v armádě. Museli jsme se často stěhovat, když byl převelen jinam. Pendloval jsem i fotbalově až do doby, kdy jsem mu řekl, že už se musím usadit, aby se mi splnil sen.“
A nějakému dalšímu kamarádovi z vašeho dětství se sen splnil?
„Jeden kamarád z akademie taky hraje profesionálně. Dneska už ne v Evropě, ale v Egyptě. A druhý je v Ázerbájdžánu. Dřív byl v Norsku, Rusku, Turecku, Číně… Zajímavá kariéra.“
Slyšel jsem toho spoustu o afrických akademiích. Je tam fotbalová kvalita opravdu tak vysoká?
„A jak! Všichni vědí, co v současnosti znamená fotbal. Je to byznys. Když víš, co chceš, a máš to štěstí dostat se do kvalitní akademie, končí legrace. Neexistuje žádné vtipkování na tréninku, jede se podle přísných pravidel. O nás Afričanech se po celém světě říká, že jsme tvrdí chlapíci – a je to pravda. Možná si to v Evropě lidi tolik neuvědomují, ale
