Mikloško: Možná se jednou vrátím domů

Když jste přicházel v roce 1990 do Londýna, jak dlouho jste s rodinou plánoval, že zůstanete v Anglii?
„Původně jsem myslel, že pokud vydržím tak dva roky, bude to moje maximum. Naštěstí jsem jich pak odehrál ještě jedenáct. Řekl bych, že jsem tady ožil, dal se zdravotně do pořádku a fotbal mě začal mnohem více bavit než v Česku.“

Čím to bylo?
„Největší změna byla v tréninku, v Česku se trénovalo minimálně dvakrát týdně dvoufázově, nebylo prakticky volno, akorát den po zápase. Jinak se pořád trénovalo. Bylo to spíše ubíjející, tréninky pomalejší a nemělo to kvalitu. Někdy mi to přišlo i jako zbytečně strávený čas na hřišti, protože se tam moc neudělalo. A taky počasí, zimní přípravy byly dlouhé, někdy jsme běhali v mínus dvaceti, měli omrzlé palce, slézaly z toho nehty. Povětrnostní podmínky kloubům určitě nepomohly.“

S aktivní kariérou jste skončil v dresu Queens Park Rangers v roce 2001. Zvažoval jste poté návrat do Česka?
„Když jsem šel do QPR, věděl jsem, že to budou moje poslední fotbalové roky. Tenkrát mě požádali, abych už také převzal přípravu brankářů. A předseda klubu mi řekl, že se otevírá nová škola, kde si můžu udělat trenérskou třídu pro brankáře, a že by byl rád, abych se tam přihlásil. Dal jsem na něj a nakonec mi to pomohlo. Když jsem skončil v QPR, klub trápily finanční problémy. Ale brzy jsem dostal nabídku od West Hamu, takže jsem se rozhodl skončit s kariérou a vzít to tam.“

Takže jste vlastně ani neměl čas přemýšlet nad návratem.
„Naštěstí ne. Čtrnáct dní po ukončení jsem měl telefon z West Hamu. Skončil tam Harry Redknapp i jeho realizační tým a sháněli nové trenéry. Bývalý předseda klubu mě kontaktoval a zeptal se, jestli chci přijít na interview s manažerem. Dohodli jsme se.“

Přemýšlel jste někdy o tom, jestli se s rodinou vrátíte? Syn už asi ne, z něj je po tak dlouhé době prakticky Angličan.
„Syn se určitě nevrátí, já si to nechávám otevřené. Fotbal se mění, i náš klub. Už to není tak rodinné jako dříve, je tu spousta nových lidí ve vedení klubů, noví trenéři. Člověk nikdy neví, kdy přijde ta chvíle a řeknou: ,Ne, děkujeme, bereme někoho jiného‘. To se děje ve fotbale stále víc a víc, od vedení už není trpělivost čekat na výsledky, kdy se vybuduje mužstvo.“

Jak často se dostanete do Česka?
„Zajedu si do Prahy, když mám dva tři dny volna během reprezentační přestávky. Nebo když jedu sledovat nějaké utkání. Jinak jen jednou za rok na dovolenou. Ale třeba minulý rok jsem tam byl, zatímco předtím jsem vůbec nejel.“

Nestýská se vám po Česku?
„Nechybí mi, ale rád se tam jedu podívat. Člověk někdy přijede na dva dny a ono to stačí (směje se). Řeknu to takhle: asi se jednou vrátím, když přestanu trénovat. Uvědomuji si, že mi bude delší dobu trvat, než si zvyknu na české myšlení a podmínky.“

Když mluvíte o českém myšlení, jeden kolega se vracel z Anglie a po přistání mi napsal: jsem tady a už mě naštvala prodavačka, která česky nadávala nějakému Američanovi. V čem vy vidíte největší rozdíl mezi oběma zeměmi?
„V chování lidí. Ať je to třeba v obchodech. Tady (v Anglii) spousta lidí řeší všechno s úsměvem. Jsou ochotní. V Česku mi přijdou prodavači v obchodech kolikrát až drzí. Když si chci něco koupit a té věci nerozumím, můžu se zeptat. Tomu, kdo v tom oboru dělá, může můj dotaz připadat úplně stupidní a dá mi najevo, že jsem blbec. Tady se mi to snaží vysvětlit. Tohle je nejhorší, s čím se člověk může v Česku potkat, neochota pomoct.“

Vybaví se vám nějaký konkrétní příklad?
„Je to už delší doba, co jsem vzal kamaráda i s jeho přítelkyní do Prahy. Jenže mu zavolali z práce a musel se vrátit o den dříve. Potřebovali jsme změnit letenky, přišli jsme na aerolinie a tam byla paní za přepážkou. Když jsme se zeptali, jestli by to šlo změnit, tak ta paní byla naštvaná, že vůbec musí něco dělat a dávala mu to silně najevo. On jí pak ještě říkal, že se mu líbí, jak se usmívá. To ji vytočilo ještě více. Vyšli jsme ven a on mi říká: Co tady s těmi lidmi je? Byli jsme v obchodech, v restauraci a já ještě neviděl člověka, aby nám přišel posloužit s úsměvem. Samozřejmě chápu, že někdy umí být i nakupující nepříjemní a chovají se povýšeně.“

Za ta léta jste důkladně poznal život v Londýně. Jak byste ho charakterizoval?
„Je to život v rychlém tempu. Tvrdá práce pro všechny, kdo si chce vydělat. Musí pracovat a nikoho nezajímá, jestli má někde napsané, že má dělat osm hodin. Pokud není úkol splněný, tak nezáleží, jestli mu to bude trvat deset nebo dvanáct, ale ta práce musí být udělaná. A když se tam chcete udržet, tak to musíte odvádět. Vidím to u syna, chodí ráno do práce o půl osmé, v devět začíná a domů chodí večer kolem osmé hodiny.“

Lidé v Česku se často dívají na západ, do Německa, Anglie, a říkají, jak je tam život lepší, protože v televizích vidí drahá auta i pěkné byty. Jenže když přijedu sem, realita je odlišná. Bavím se s normálními lidmi a poznávám, že Češi nemají mnoho důvodů na nářky. Připadá mi, že je snadnější dosáhnou standardních podmínek k životu v Česku než v Anglii. Co si o tom myslíte?
„Řekl bych, že životní úroveň spousty lidí tady je možná horší než v Česku. Kdybych vzal průměr, tak úroveň (v Anglii) je možná horší. Ale lidé tady vědí, co si můžou dovolit a nikomu nezávidí, když si něco nemůžou dovolit. Určitě je tady pro spoustu lidí život velice těžký. Musí makat, aby uživili rodinu a zajistili bydlení.“

Stěžují si i v Anglii na zdražování?
„I tady to je, od doby, co vstoupili labouristé do vlády, všechno šlo šíleně nahoru. Vadí jim to, ale nedávají to tolik najevo, pořád se to řeší s úsměvem.“

Kde je podle vás život snadnější?
„Život tady je lepší než v Česku, ale proto, že se lidé k sobě více chovají slušně. Kdo chce, pracuje tvrdě a uživí se. Kdo nechce, je na tom holt velice špatně.“

Radek Černý říkal, že zatímco lidé v Česku si vesměs půjčují peníze na pořízení elektroniky nebo dovolené, v Anglii hodně šetří třeba na školy pro děti, protože je velký rozdíl mezi státní a privátní.
„Životní hodnoty českého a anglického člověka jsou úplně někde jinde. Obecně, někdo má radost z toho, že si koupí televizi, u někoho je to naprosto samozřejmé. Je to asi všude stejné. Pokud tady chce mít dobré zdravotní zabezpečení, musíte si zaplatit pojištění a privátního lékaře. Já bych tady bez toho žít nemohl. Kdybych měl jít do státní nemocnice, asi bych nepřežil. Nebo dříve umřel. Třeba čekací doba je šílená.“

A jak je to s tím vzděláním?
„S tím mám zkušenosti u vlastního syna. Po jednom roce jsme zjistili, že pokud se nedostane na privátní školu, tak se vrátíme zpátky. Úroveň státního vzdělání byla katastrofální a stále ještě je. Soukromé samozřejmě stojí spoustu peněz. Myslím si, že hodně lidí volilo labouristy, protože ti slibovali, že to zvednou, ale je to čím dál horší. Už toho lidi mají taky plné zuby a začínají chápat, že princip, kdo dělá, tak si vydělá, je lepší než ten, že ti, co makají, doplácejí na ty, co nechtějí dělat. Sliby, které dali, zadlužili celý stát. Vzali si obrovské půjčky, aby mohli přidat do nemocnic a školství, ale to se rozplynulo a nic se nezlepšilo.“

Co vystudoval syn?
„Dělá do nemovitostí, ale ne privátních. Ohodnocuje cenu budov. Například nějaká firma chce koupit dům s kancelářemi, on ohodnotí, jakou to má hodnotu, dobu návratnosti, za kolik můžou pronajímat jednotlivé kanceláře, kolik jim to vynese a podobně.“

Můžete prozradit, kolik jste investovali do jeho vzdělání?
„Od dvanácti let, co začal chodit na privátní školu, až do ukončení univerzity to stálo 150 tisíc liber (cca 4,2 milionu korun). A naštěstí poslední dva roky studoval při zaměstnání a školu platila firma.“

Přejděme k fotbalu, anglická Premier League prošla za dobu, co jste tady, dynamickým vývojem. Jak to vnímáte?
„Šlo to kupředu, je to obrovský rozdíl. Třeba ve vybavení klubu a v podmínkách pro hráče. Když jsem přišel do Anglie, tak hráči Baníku měli v té době mnohem lepší zázemí než tady. Nebyl masér, žádná vířivka nebo sprchy. Jen dvě vany. Rehabilitace neexistovala. Teď máme pět fyzioterapeutů, tři maséry. Dnes na zápas jezdí stejný počet realizačního týmu jako hráčů. Cestuje nás okolo třiačtyřiceti, z toho je dvacet hráčů. To nepočítám předsedu klubu a další.“

A jak to srovnání vyznívá po fotbalové stránce?
„Nebylo tady moc zahraničních hráčů, hrál se anglický fotbal, s důrazem na rychlost, nahoru dolů. Ještě přímočařejší fotbal, spousta mužstev zálohu prakticky nepotřebovala. Nakopávali dopředu, kde se to snažili zhustit a chytat odražené balony. Teď s příchodem nejlepších cizinců do Anglie dostal fotbal jinou dimenzi. Je více techničtější, ale rychlost tam zůstala. Mužstva se nesnaží jen zabetonovat, když hrají venku. To tempo zůstalo, jinak by asi diváci na fotbal nechodili.“

Pokud to vezmeme z pohledu fanouška, baví vás Premier League?
„Já bych řekl, že ano. Na pohled je to nejlepší liga na světě. Možná španělská se jí může blížit, ale italská nebo německá nemá takovou kvalitu. U těch mi chybí to tempo nahoru dolů. Samozřejmě i tady vidíte špatná utkání.“

Přesto jsou slyšet mezi Angličany názory, že současná Premier League je už více obchodní záležitost než sportovní a že se vytrácí tradice. Magazín FourFourTwo nedávno srovnával anglický fotbal po dekádách, z několika různých hledisek. Vyhrála to 90. léta, což může vypadat překvapivě, protože z celosvětového pohledu je liga na vrcholu teď. Jaké období by to vyhrálo u vás?
„Já v 90. letech schytal spoustu ran, bylo to tvrdší, ale mně to vyhovovalo. Nebál jsem se, počítal jsem s tím, že dostanu ránu. Dokázal jsem ji přijmout nebo dát, i když jsem na svoji výšku nebyl žádný tvrďas. Mně se to ale líbilo, byl to boj muž proti muži. Vyžadovalo to silné charaktery a hráče. Ti, kteří dnes chodí do Anglie, dostanou kopanec a válí se po zemi, by tehdy vůbec nepřežili. Hrálo Dynamo Kyjev na Arsenalu, jeden z jeho hráčů padnul na zem, svíjel se a válel se do doby, než jejich hráči dostali míč. On řval, jak kdyby měl zlomenou nohu. Když získali balon, vyskočil a sprintoval dopředu. Kdybych byl rozhodčí, za to bych dal žlutou kartu! Tohle do sportu nepatří.“

Enormně vzrostly platy hráčů. Kolik se vydělávalo za vašich časů?
„Tenkrát když měl hráč nějakých 200-300 tisíc liber za rok, byl to velice slušný plat (nejlepší hráči současnosti vydělávají 100 tisíc a více liber týdně – pozn. red.). Po startu Premier League se to začalo zvedat na nějakých pět set. Dnes už má i průměrný hráč okolo milionu liber.“

Zaslouží si to?
„V žádném případě ne, ale doba je taková. Když jim ty peníze někdo dá, tak jediné, co k tomu můžu říct je ,Good luck‘. Mají to štěstí, že se narodili v téhle době, dokud to dokáží využít, ať to dělají. Mají talent. A když se sem dostanou, proč by měli žádat o menší částku? To je stejné jako v každém jiném zaměstnání. Nikdo by asi neřekl: ,ne, já tolik nechci‘. Každý se snaží získat co nejvíce a holt platy ve fotbale jsou teď takové.“

Angličanům také vadí uvadající atmosféra na stadionech. Prý se to nedá srovnat s tím, co bylo. Ceny lístků šli nahoru a v hledišti častěji sedávají obchodní partneři než fanoušci. Cítíte to stejně?
„Ano. Hodně tomu ublížilo, že jsou všechna místa na sezení. Jestliže někoho posadíte, nebude řvát tak, jako když bude stát.“

To ale zavedli z bezpečnostních důvodů po obrovských potížích s násilím mezi fanoušky.
„Ano, ale nevím, jestli to nešlo vyřešit nějak jinak. Vím, že naši fanoušci s tím mají velké problémy, protože často stojí.

Je pravda, že v Německu mají pro ligová utkání místo pro kotel na stání a v případě pohárového zápasu tam dají sedačky.
„Atmosféra se z toho vytratila. Když si vzpomenu, jak začali skákat na staré dřevěné tribuně, z toho mi šel vždycky mráz po zádech.“

Kde je podle vás nejlepší atmosféra?
„ManU má vynikající fanoušky a ani Tottenham nemá špatné příznivce. Naši jsou velice dobří, ale někdy cítím, že už mají dost z toho, co se v klubu děje. My jsme klub, který se chvíli drží a pak spadne. Chybí stabilita. Za celou dobu se nenašel nikdo, kdo by ji finančně zajistil. Museli jsme prodávat hráče. Když to jednu dobu vypadalo dobře, zase něco přišlo a ti nejlepší byli prodáni. Když to vezmu od Ria Ferdinanda, Lamparda, Joea Colea, Defoea nebo Carricka. Toho nechali odejít ještě jako dorostence. Před rokem jsem se díval, když hrála Anglie. Měli jsme tam šest hráčů, kteří prošli akademií West Hamu. Je to škoda.“

Zmínil jste Franka Lamparda. Vy jste ho ještě v klubu zažil?
„Ano, hrával jsem s ním. To byl ještě mladý holub.“ (směje se)

Jaký byl?
„Když jsem ho viděl poprvé, jemu bylo nějakých čtrnáct let. Jeho táta Frank byl tehdy asistentem trenéra (švagra Harryho Redknappa – pozn. red.) a přivedl ho na přípravu. To byl kluk-kulička. Tlustý. Když jsem ho viděl, říkal jsem si, co tady dělá. Po nějaké době jsem zjistil, že to je kluk našeho asistenta. Běhal s námi, ale další sezonu jsem ho neviděl, protože hrál jen za dorost. Pak přišel a znovu absolvoval přípravu s námi. V té další už byl hráčem dorostu 17-18 let. A když s námi trénoval, už začal běhat na špici. Shodil, ale pořád byl podsaditý a udělaný kluk. Pak už zůstal u prvního týmu. Byl to jeden z nejpoctivějších fotbalistů, jakého jsem kdy zažil. Neměl až takový talent, ale všechno si sám vydřel. Nebylo dne, aby nezůstával po tréninku, aby nedělal buď sprinty, nebo neběhal deset metrů tam a deset zpátky. A taky střelbu. Kolikrát jsem s ním zůstal ještě po tréninku, protože chtěl střílet, třeba ,z jedné‘. Kolikrát jsem mu i říkal, ať nohu klopí dolů. Kolikrát ze začátku šlo deset z deseti střel nad bránu. Říkal jsem mu: ,podívej, jestli z deseti trefíš devětkrát branku a dáš to po zemi, bude to daleko lepší, než když jednou z deseti pokusů trefíš šibenici. Snaž se to klopit dolů. Ten kluk byl k neroztrhání, on by na tom hřišti zemřel.“

Máte ho rád jako fotbalistu?
„Ano, to je hráč, který to, co dnes má, si plně zaslouží, protože si to vydřel.“

A ještě jste mu dopomohl k jeho silné zbrani...
(směje se) „On má opravdu nepříjemnou střelu. Nejen tím, že dá gól, ale spoustu branek Chelsea vstřelí, proto že on vystřelí, brankář to nemůže chytit, vyrazí to před sebe a někdo to doklepne.“

Sledujete, jaké procento střel jde po zemi?
„Hodně. Řekl bych, že když mu to jde trochu výš, musí mu to předtím „drncnout‘, trochu nadskočit. Jinak všechno jde maximálně metr nad zemí.“

Dalo se u Lamparda vypozorovat, že to dotáhne?
„Ani ne. On měl velké štěstí, že tu působil jeho táta. V těch začátcích kolikrát ani dobře nehrál, a byl tady ještě jeden fotbalista minimálně na stejné úrovni, ale protože on tu měl tátu, dostával více šancí. Ale vykopal se ve fotbalistu.“

A co Rio Ferdinand?
„Zažil jsem ho taky, byli si dost podobní s Antonem (bratr, který hrával ve West Hamu). Riovi pomohl odchod do Manchesteru United, kde z něj vyrostl fotbalista, osobnost. U hráčů v menších klubech je někdy problém v tom, že si myslí, že už jsou moc dobří a přestanou pracovat. To je problém i v Česku, kde mladí začnou brzy hrávat a rychle si začnou myslet, že jsou hotoví hráči a hvězdy. Najednou přijdou do zahraniční, zjistí, že nesahají nikomu ani po kolena. Pak to nezvládnou psychicky, protože nejsou připravení a schopní zatnout zuby, zabojovat a znovu začít dřít. Ne každý na to má.“

Platí to jen o Češích, že je tahle generace pohodlnější?
„Kluci v sobě nemají takovou zatvrzelost, řekl bych, že jsou zhýčkaní. Oni jsou dobří, když se jim daří. Ohromně rychle vyrostou. Jakmile se přestane dařit, zeser.. se, když bych to měl říct česky. Spousta kluků, co odešla, se moc nechytila. Hlavně těch mladých. Kolikrát se bavíme s trenéry, když přijedu do Česka, jestli odejít v mladém věku nebo ne. Oni tvrdí, že by měli zůstat a vykopat se. Já říkám, čím dřív půjdou, tím lépe. Vrátit se může vždycky. Buď to ten kluk zvládne a něco z něj bude, nebo se podělá a bude z něj český fotbalista, který ve světovém fotbale nic nedokáže.“

Takže vy se s českými kolegy neshodujete.
„Jsem pro, jestli má šestnáct sedmnáct. Samozřejmě záleží, jaký je povahově, jak moc je závislý na rodině. Ale pokud chce ten dotyčný hrát fotbal, je pro něj ochotný udělat všechno, pak musí vypadnout z domu a začít se starat o sebe sám. Já odešel z domova, když mi bylo patnáct. Sice v rámci republiky, ale s dnešními letovými spoji je pomalu jedno, jestli jste v Londýně nebo jezdíte mezi Prahou a Ostravou. Pokud chce něco dokázat, ať jde ven.“

Ve West Hamu máte kromě Jana Laštůvky i osmnáctiletého Marka Štěcha. Ten přišel do Londýna v šestnácti. Jak to zvládá?
„Zatím dobře. Je to kluk z Prahy, ti trošinku nestojí až tak při zemi. Je ohromně sebevědomý, což mu pomáhá, mezi kluky v kabině je velice oblíbený, od začátku dobře zapadl. Od šestnácti začal trénovat se mnou, s prvním mužstvem. Brali ho hned, ale vše si získal svými výkony. Samozřejmě se staly nějaké věci, při kterých ho musíte zastavit, aby nevylétnul moc vysoko. Jako u šestnáctiletého sedmnáctiletého kluka. Někdy je potřeba ho přibrzdit, ale zatím se to celkem daří. Marek má obrovské předpoklady, ale to není všechno. Ubližuje mu jen spousta drobných zranění. Už to vypadalo, že se někam dostává, ale pak ho to přibrzdí, protože pak je na pět šest týdnů mimo. Potřeboval by projít jednu dvě sezony bez zranění.“

Jakou má šanci, aby se prosadil v Premier League?
„Obrovskou, ale teď přemýšlíme, co dál, aby začal chytat. Tady je trochu špatný systém pro hráče, kteří skončí v osmnácti v dorostu. Potom je rezerva, jako béčko. Jenže tuto sezonu hrají maximálně dva zápasy za měsíc, což je špatné. Marek by potřeboval jít někam na hostování, aby začal chytat a dostal se do mužského fotbalu třeba v Championship (druhá liga). V rezervě nehraje pod žádným tlakem.“

Pošlete ho na hostování už v zimě?
„Nejlepší by bylo, kdyby poslední dva měsíce mohl jít na hostování. Tady můžete poslat hráče na jeden, dva nebo tři měsíce do nižší soutěže. Pokud chcete více, pak už na celou sezonu nebo na přestup. Já bych přivítal, kdyby se pro něj naskytla šance.“