Nedvěd: Chci si zaběhnout maraton

Když si na letní terase vily vzpomene na EURO 2004 v Portugalsku, ještě teď se mu rozzáří oči. „Hráli jsme nejlepší fotbal na šampionátu. Měli jsme být mistři Evropy,“ říká Nedvěd přesvědčivým hlasem. Nakonec z toho bylo jen semifinále. Co by za to však současné české mužstvo dalo. V kvalifikaci na mistrovství světa 2010 je na pokraji krachu.

Co je podle vás třeba ke vzkříšení reprezentace?
„Chce to novou krev.“

To mluvíte o těch „nahoře“, nebo o těch na hřišti?
„Hlavně o těch nahoře. Ale i na hřišti by to chtělo trošku novou krev. Kluci se snažili, ale něco mi tam chybělo.“

Co?
„Větší vůle po vítězství. Tam se nikdo nenaštval. Bylo to takové mrtvé.“

Lze národní tým ještě v kvalifikaci postavit do latě a postoupit do Afriky?
„Jo. Situace není beznadějná, ale musí k tomu přijít někdo, kdo to zburcuje, zvedne. Vsadí na dobré koně.“

Měl by tím mužem být František Straka a vést ji do konce kvalifikace?
„Těžko říct. Franta je typ, který dokáže kluky zbláznit, zaujmout pro vítězství. Teď záleží na tom, jestli ho nové vedení bude chtít. Problém je ale v tom, že je málo času.“

Klíčové utkání pro reprezentaci bude v září na Slovensku. A třeba Vladimír Šmicer tvrdí, že by do tohoto zlomového utkání měl český fotbal zmobilizovat to nejlepší, co má. Včetně vás a Honzy Kollera. Co o tomhle nápadu soudíte?
„Jenže já už nehraji. Jenda ještě jo. Je to těžká situace. I trenér Rada chtěl, abych pomohl, ale já už jsem se na to necítil. Chyběla mi tam pravá i levá ruka. Karel (Poborský) už nehraje, to je moje generace. Teď by už to měl mít v rukou někdo jiný. A nesmí se dělat boty.“

Máte na mysli flámy?
„Myslím si, že se to hodně nafouklo. Navíc to bylo po soustředění. My jsme si taky chodili sednout. To není tajemství. Ale z mojí bandy by nikdy nikoho nenapadlo po prohraném zápase někam chodit. To bychom se sežrali mezi sebou na pokoji a nikdo by neměl náladu někam jít. Je třeba vždycky rozlišit moment, kdy se dá jít ven a kdy ne.“

Vám navíc fanoušci byli schopní leccos odpustit. Nebo ne?
„Jo, my jsme to měli jednodušší. Vyhrávali jsme a chodili jsme ven po vítězných zápasech. A fanoušci šli ještě s námi.“

Kde se to zkazilo? Chybí vůdce, jakým jste byl třeba vy?
„Ale vždyť vy jste pořád na mě nadávali. Furt jste psali: Nedvěd nadává, má žluté karty a podobně. Jenže bylo to třeba. Když to nejde, tak se člověk musí naštvat. A podotýkám, že já byl v první řadě vždycky naštvaný hlavně sám na sebe. Ale kolikrát nás to vyburcovalo a dokázali jsme otočit zápas z porážky k vítězství. Teď není v nároďáku nikdo, kdo se naštve. Kdo by to strhnul.“

Zato vy jste si i při rozlučce zanadával.
„Nechtěl jsem řvát. Ale nedalo mi to. Mohl jsem dostat balon, před sebou jsem měl úplně volnou stranu. Jenže nic. Přenášet hru rychle zprava doleva a zleva doprava, to je naše bolest. Jenže dneska právě tohle rozhoduje. Když nehrajete jako Barcelona, tak to musíte dávat rychle z jedné strany na druhou, abyste se dostali k souboji jeden na jednoho. Jinak se dneska člověk neprosadí. Jakmile hrajete pomalu, tak nemáte šanci. Zavře se vám to a je konec.“

S tímhle jste nikdy neměl problém.
„Já jsem vždycky měl výhodu v tom, že jsem zrychloval hru.“

Ale zpátky k reprezentaci. Kdo by v ní měl strhnout ostatní?
„Přece ti, kteří byli už v nároďáku se mnou. Grygera, Jankulovski, Ujfaluši. Ti by to měli mít pod palcem.“

Ujfaluši už tam není, skončil.
„Ale v kvalifikaci tam byl. Na druhou stranu je třeba říci, že teď máme osobnosti hlavně vzadu. Nemáme je vpředu, v záloze. A to je těžké.“

Jedna osobnost vpředu je zraněná, Tomáš Rosický. Voláte si?
„Nevoláme. Snad od nové sezony začne hrát. Ale jeden hráč na to sám nestačí.“

Vidíte v Čechách nadějnou mladou krev? Třeba nového Nedvěda?
„To musíte vědět vy.“

Ale i vy jistě z dálky mapujete terén.
„Slyšel jsem, že pár mladých kluků je hodně dobrých. Třeba Kadlec ve Spartě. Jenže to jsou talenti. To jsme byli taky. Hotový hráč jsem však nebyl ještě ani ve třiadvaceti. Kluci musí vědět, že jsou na startovní čáře! A že to, co zatím dokázali, není nic.“

Málokdo si to však z nich uvědomuje.
„My jsme měli fotbal a nic jiného. Oni mají počítače a daleko víc možností si užít a vybít se. Kluky je dnes k tvrdé dřině strašně těžké dokopat. Zrovna nedávno mi to říkal i jeden mládežnický trenér v Juventusu. Najít prostě dvacet kluků, kteří by chtěli makat, je těžké. Kdybych trénoval, to by mi vadilo.“

Nejste na to zvyklý. Trenér Zeman tvrdí: Nedvěd bez fotbalu by nebyl Nedvěd.
„To říkají všichni. Kluci v kabině mi teď říkali, že mě v srpnu tady najdou někde na stromě pověšeného, protože to nicnedělání neunesu. Poslední týden si klepali na čelo. Před tréninkem jsem chodil do posilovny a oni na to: Přece končíš s fotbalem, tak co tady blbneš. Jenže já jsem prostě takovej.“

Kouč Cirro Ferrara dal před utkáním s Laziem k dobru, že ještě nikoho neviděl trénovat s takovým úsilím jako vás.
„Já tak trénuji celou dobu. Se zaujetím, s chutí.“

Ještě jednou Zeman: Nedvěda si dokážu představit jako trenéra mládeže. Trefa do černého?
„Raiola říkal, že má malého kluka, kterého baví fotbal. A dodával: Jestli budeš dělat trenéra mládeže a budeš tak tvrdý, jako jsi byl k sobě, tak tobě ho nedám. Má pravdu. Jak už jsem řekl, kluci mají dneska trochu jinou hlavu.“

Co takhle kouč seniorského týmu? Ostatně italští novináři spekulují, že jste obdržel nabídku na místo asistenta u českého národního týmu.
„Jo? Ale vždyť se ještě neví, kdo to bude trénovat. Teď je tam Franta Straka. Zatím. Je bezpředmětné se o tom bavit. Čeká se na valnou hromadu.“

Ale trénování dospělých už nezavrhujete. Kdy jste otočil?
„Dřív jsem se tím nezabýval, i když jsem už měl nabídky. I teď jsou tu možnosti dělat asistenty i dobrým trenérům. Ale nevím, jestli to je cesta, kterou chci zvolit.“

Váš manažer Raiola předpovídá, že by z vás mohl být jeden z nejlepších trenérů světa.
„Ne vždy to tak je, že špičkový hráč je i špičkovým trenérem. Spíš jde o výjimky. Ale kdybych byl trenérem, tak bych určitě od hráčů vyžadoval tvrdost, jakou jsem uplatňoval vůči sobě. Nevím, jestli by to akceptovali.“

U koho byste se chtěl trenérsky učit?
„Znám Lippiho, Capella, Van Gaala. Od nich se člověk může naučit hodně. A taky bych určitě hodně trenérských věcí ukradnul od Zemana.“

Co asistent u Karla Brücknera?
„Ten už netrénuje. A bude ještě trénovat? Já myslím, že ne. Ale Karel byl výbornej. Fotbal, jaký jsme s ním hráli, to byla paráda. Jednou, když byl ještě u jednadvacítky, jsem mu říkal: Já bych chtěl taky hrát jednou tenhle fotbal. S presinkem, se spoustou šancí. A když pak přišel k áčku, tak nám říkal: Já s vámi tenhle fotbal můžu hrát taky. S ním jsem se v nároďáku moc pobavil. Škoda, že jsme to v Portugalsku nedotáhli. Brücknera by si měli lidi u nás víc vážit. Stejné platí i pro pana Uhrina. Za to, co mu teď provedli (naráží na volbu reprezentačního trenéra, v níž expertní komise doporučila Uhrina, ale výkonný výbor zvolil Straku), by se mu měl někdo omluvit. V tom naprosto souhlasím s Karlem Poborským.“

Byla vaše hráčská kariéra plná? Nebo vám v ní přece jen něco chybí?
„Já si nemůžu přát nic víc. Určitě. Já jsem nad plán. Maximálně nad plán. Chtěl jsem hrát ligu a dostat se do reprezentace, to byl pro mě strop. Ale hrát za Juventus, jeden z nejlepších klubů světa, a ještě pomalu do sedmatřiceti v základu, to by člověka nikdy nenapadlo. Jsem maximálně spokojený. I když samozřejmě někdo může namítnout: Nikdy nevyhrál Ligu mistrů. Ale Lendl také nikdy nevyhrál Wimbledon. Federer taky nikdy nevyhrál Roland Garros, jenže letos ho vyhraje.“

Máte přehled.
„Sleduji tenis, kanadskoamerickou NHL a NBA. Do ní mě zbláznil Del Piero, velký fanoušek Lakers.“

Jako hráč Los Angeles Galaxy byste s ním mohl vyrazit se také podívat na basketbal.
„Ne, to ne. Ale slíbil jsem si spoustu věcí udělat.

Například?
„Chtěl bych si zkusit jednu etapu Tour de France. Na kole. Tu horskou, do Alpe d´Huez. Nevím, jestli bych ji přežil. Pak bych si chtěl střihnout také maraton. V New Yorku nebo v Praze. A samozřejmě vidět NHL a NBA, to je povinnost.“

Jezdíte hodně na kole?
„Jen po La Mandrii. A po golfových jamkách, teď tu udělali nové. Mladá sice nadává, ale mladý šlape statečně.“

Ale v maratonu byste to mohl dotáhnout do reprezentace. Po trávníku jste toho naběhal v životě dost.
„Prvních deset kilometrů možná půjde. Ale pak nebudu stíhat. Za zápas naběhám v průměru tak dvanáct třináct kilometrů.“

Už máte v diáři zaškrtnuté schůzky s manažerem Raiolou, na nichž byste „rozsekli“ vaši budoucnost?
„Radši snad ani ne. (směje se) Ne, on už pracuje. Volal mi a říkali mi věci, které jsem snad ani neměl slyšet. Jsou to pro mě na jednu stranu příjemné věci, ale on je hrozný blázen.“

V čem?
„Jeho strašně baví nové výzvy, nové konfrontace. A když by se mnou mohl ještě něco dokázat, tak by byl rád. Ale to samozřejmě platí i pro aktivity mimo hřiště. Říká mi: Máš všechny předpoklady ještě fotbalu něco dát. I když ne na hřišti. Takže to není tak, že by mě cpal jen na to hřiště. I když to možná navenek tak vypadá.“

Ať se rozhodnete pro cokoli, půjdete opět s kůží na trh. Nedvěd prostě bude pod drobnohledem médií a veřejnosti. Neobáváte se, že si můžete pokazit jméno?
„Tak já jsem na to zvyklý. Proto musím vědět, co dělám. Protože to, co dělám, bude vždycky hodnocené. A od všech. Spousta lidí totiž ví, že když se bude mluvit o Nedvědovi, tak je ostatní budou poslouchat. Ta pozice je těžká. Ale podle mě, když člověk pracuje, jak má, tak dřív nebo později se výsledky dostaví. V tomhle ohledu jsem se tedy nikdy ničeho nebál.“

Jak je těžké s tímhle vědomím žít?
„Teď už to beru normálně. Jak už jsem řekl, zvykl jsem si na to být pod tlakem. Vím, že budu muset mít výsledky. Protože nám se chyba neodpouští.“

Nám slavným?
„Nám, kteří mají nějaké jméno. Když jsem něco řekl nebo se mluvilo o Nedvědovi, tak se to probíralo týden. Mně je to jedno. Za mě mluví moje práce a výsledky. Ostatní ať si o mně říkají, co chtějí. V tom jsem absolutně klidný. A myslím, že to tak bude pořád. Aspoň doufám.“

Cítíte se jako legenda?
„Ne, na to je moc brzo. Já si to ještě ani moc neuvědomuji. Vždyť jsem skončil teprve v neděli.“

MILNÍKY PAVLA NEDVĚDA První zápas v české lize – 28. října 1991: Dukla–Vítkovice 3:1, odehrál 79 minut První gól v české lize – 22. března 1992: Inter–Dukla 0:2, gól vstřelil v 57. minutě První zápas v reprezentaci – 15. června 1994: Irsko–Česko 1:3 (přátelsky), odehrál 7 minut První gól v reprezentaci – 14. června 1996, Česko–Itálie 2:1 (EURO 1996), odehrál celý zápas, gól dal již v 5. minutě a otevíral skóre První zápas v Serii A – 7. září 1996, Bologna–Lazio Řím 1:0, odehrál celý zápas První gól v Laziu – 15. října 1996 v Poháru UEFA, Lazio–Tenerife 1:0, skóroval v 71. minutě První gól v Serii A – 20. října 1996, Lazio–Cagliari 2:1, skóroval ve 23. minutě První zápas za Juventus – 26. srpna 2001, Juventus–Benátky 4:0, odehrál 90 minut První gól v Juventusu – 1. prosince 2001, Juventus–Peruggia 2:0, odehrál celý zápas, skóroval v 52. minutě