Šilhavý o Šádkovi či Karlovi i titulu ve Slavii. Prozradil svůj první plat
Je živoucí kronikou nejvyšší tuzemské soutěže, vždyť v ní jako hráč i trenér působil Jaroslav Šilhavý takřka čtyřicet let. Zažil leccos, třeba dvě vlny internacionalizace ve Slavii nebo nástup Plzně z průměru mezi domácí elitu. A rekord v počtu startů (465) mu už patrně nikdo nesebere. „Určitě se nestěžuju, asi je to úctyhodné číslo. Celé jsem to strávil v českém rybníku,“ říká s úsměvem trenér českého národního týmu. V zamčené části obsáhlého rozhovoru pak mluví o tom, jak coby slávista pracoval ve Spartě, jaký je Václav Kotal asistent i o (ne)trpělivosti Adolfa Šádka, Ludvíka Karla či Jaroslava Tvrdíka.
V české, předtím československé nejvyšší soutěži, se pohybujete už čtyřicet let. Prošla za tu dobu bouřlivým vývojem, že?
„To už jsem starej, co? (směje se) Spíš než bouřlivým vývojem bych to nazval dynamickým růstem. Třeba technologie ve fotbalu tehdy a nyní, to je diametrální rozdíl, stejně se vyvíjí i stadiony, infrastruktura, kolem fotbalu se pohybuje mnohem víc lidí... Bylo by to na delší povídání.“
Velký posun první liga zaznamenala také po ekonomické stránce. Vzpomenete si, kolik byl váš nástupní plat v Plzni?
„Tisíc šest set korun, hrubého. Byl jsem zaměstnancem Škody Plzeň.“
Pak jste strávil deset let v Chebu. Co se vám tam tak líbilo?
„Šel jsem na vojnu a už jsem tam zůstal. Tehdy se ještě tolik nepřestupovalo a do zahraničí se dostal málokdo. S rodinou se nám v Chebu líbilo, po roce vojny jsem to podepsal natvrdo a rád na to vzpomínám. Vyrůstaly tam naše děti, byla to krásná léta.“
Nakonec jste však odešel z Chebu do Slavie.
„Mým mezníkem byla sametová revoluce. Už jsem si ani nemyslel, že bych se z Chebu dostal někam dál, ale naštěstí to dopadlo takhle, že mě oslovila Slavia, čímž jsem asi nastartoval svou kariéru. Hlavně tu trenérskou. Náš fotbal se zkrátka odehrává v Praze. Kdybych zůstal v Chebu, nebyl bych tam, kde jsem teď.“
Korbel ve Slavii něco nastartoval
Krátce po vás přišel do Slavie i bohatý Čechoameričan Boris Korbel. Jak na to období vzpomínáte?
„Jak pro nás, tak pro fanoušky to bylo hodně zajímavé. Když Boris Korbel vstoupil do Slavie, všem se nám to líbilo, byl bohatý a hodlal své peníze dávat do fotbalu, vybudovat tady velký tým. Začali přicházet i zahraniční hráči, to tady předtím nebylo. Asi se to líbilo všem slávistům – včetně nás hráčů.“
Jaké to bylo sedět v kabině, do které prakticky každý den přišla nová hvězda?
„Byly mezi nimi rozdíly, třeba Páťa Berger přišel jako talentovaný dorostenec, tenkrát ještě žádná hvězda nebyl. Hvězda byl třeba Dragiša Binič, který vyhrál s Crvenou Zvezdou Bělehrad Pohár mistrů. Asi ta největší. Nebo Rus Tatarčuk, další výborný hráč. Nečas přišel jako vůbec nejdražší přestup v lize, k tomu Rusnák, Juraško, Praženica ze Slovenska. Jo, bylo to nabitý, kádr byl silný.“
Je pravda, že Dragiša Binič nosil za pasem pistoli?
„Říkalo se to, ale mně ji neukazoval. (směje se) Byl samozřejmě svůj, měl svůj život, ale v týmu to byl příjemný, kamarádský kluk. Na hřišti ani v kabině si na něj nemůžu vůbec stěžovat.“
Titul jste nicméně navzdory masivním investicím do posil ve Slavii neudělali. Proč to nevyšlo?
„Mrzí nás to, protože ten tým měl na to, aby to zvládnul. I když Sparta samozřejmě měla taky silný tým a nakonec jsme to s nimi neuhráli. Pokud by pokračovala výstavba kádru i dál, třeba by se z něj velký tým udělal, ale po třech letech to skončilo a kluci začali ze Slavie odcházet. Titul nakonec přišel v roce 1996, kdy už jsem ve Slavii nebyl. A Korbel taky ne. Ale myslím si, že ve Slavii něco nastartoval.“
V roce 1994 jste vyměnil Prahu za jihomoravskou dědinu Drnovice kousek od Vyškova, kde vládnul Jan Gottvald. To byla taky zajímavá figura, že?
„Honza Gottvald by prostě fotbalový fanatik, který
