Rabušic o roli v Liberci i majiteli: V Itálii jsem se trochu zajistil, ale...
Nastartoval se. A nechal v Liberci vzpomenout na doby, kdy klubu výrazně pomohl k mistrovskému titulu. Příběh Michaela Rabušice (31) se během podzimu pootočil, zkušeného útočníka po nevýrazných letech znovu chytla gólová slina, kterou kdysi ztratil během italské štace. Zpátky doma pod Ještědem vše klaplo, druhý návrat populárního bojovníka na sever lze považovat za úspěšný.
Když klub Rabušicův příchod oznamoval, vytvořil plakát s výstižným popiskem Rambo III. Útočník do třetí liberecké éry v kariéře vlétl s podobným zabijáckým instinktem jako Sylvester Stallone na filmovém plátně. Během předkol Evropské ligy skóroval proti Riteriai a FCSB, v lize zase třeba nasypal hattrick Příbrami, i když střídal až v 57. minutě. V rozhovoru pro iSport Premium otevřeně promluvil o své roli v týmu, častých obměnách v Liberci, svém obdivu k majiteli Karlovi či ne úplně šťastném angažmá v Itálii...
V lize máte šest branek, další dvě v předkolech EL. Vypadal tak nějak ideální scénář návratu?
„Asi ani ne, něco podobného jsem nečekal. Jsem rád, hlavně jsem se konečně dostal do kondiční pohody, byl jsem připravený. Hraje se pak samozřejmě líp... O tom vše bylo. Možná mi sedl také styl, kterým se prezentujeme. Neříkám ale, že jsem tolik gólů čekal. To určitě ne.“
Místo jste si musel vybojovat na zkoušce, přestože máte v Liberci dlouhou historii. Jak testy probíhaly?
„Už delší dobu jsem byl v kontaktu s trenérem Pavlem Hoftychem a věděl jsem, že o mě má zájem. Pak se přidali ještě Zdeněk Koukal s Liborem Kleiblem, mluvili jsme spolu. Řešilo se, že bych mohl podepsat smlouvu už před přípravou, ale pan majitel (Ludvík Karl) mě chtěl asi ještě vidět. Podívat se, v jakém jsem stavu. Domluva se trochu táhla, ale věděl jsem, že jsem dobře připravený, a věřil, že angažmá dopadne.“
Nebylo trochu zvláštní po peripetiích, které jste zažil, vracet se do klubu už podruhé?
„Ani bych neřekl, de facto jsem odsud totiž nikdy neodešel. Když jsem se vracel poprvé, už jsme s rodinou ve městě zůstali. Do Liberce jsem dojížděl, i když jsem působil jinde a zůstal jsem v kontaktu s mnoha kamarády z klubu. Třeba s kustodem Petrem Ulihrachem, maséry a starou gardou. Do kabiny jsem docházel pravidelně, vždy jsem věděl o dění v klubu. Pořád jsem tu byl.“
Proč vlastně tenkrát první návrat nevyšel? Jen pro kontext: běžela sezona 2015/16 a vy jste přicházel po ne zrovna vydařeném angažmá v Itálii...
„Bylo to podmíněné právě tím. Odcházel jsem z Liberce, kde nechci říkat, že jsem byl hvězda, ale pořád jsem hrával. Dařilo se mi. Najednou jsem se přesunul do jiného prostředí, neuměl jsem italsky a vše bylo jinak... Ve Veroně mi řekli,
