Svědík otevřeně o stropu Slovácka, svých mouchách i pauze od fotbalu
V novém díle pořadu a podcastu iSport.cz Dloubák jsme se v exkluzivním rozhovoru s Martinem Svědíkem zaměřili i na to, co tvoří jeho trenérskou filozofii, jak vyřešil složitou situaci v týmu na přelomu podzimu a jara a jak se mu celkově podařilo vytáhnout klub ke stropu jeho možností. Ale i co ho vede k tomu, aby byl takovým trenérem, jakým je, i proč si možná dá od fotbalu pauzu.
Dloubák je pořad a podcast iSport.cz o nejzajímavějších a nejdůležitějších událostech v českém fotbale a jeho zákulisí. Zasvěceně, v souvislostech, s nadhledem. S redaktory Sportu i odborníky z fotbalového prostředí.
Podívejte se a poslechněte si i minulé díly s Jakubem Štáfkem, Jaroslavem Hřebíkem a Antonínem Barákem, Tomášem Sivokem či Miroslavem Koubkem. Každé pondělí, a po fotbalových studiích iSport.cz.
Všechny díly Dloubáku najedete na iSport.cz/podcasty, ve všech podcastových aplikacích i YouTube deníku Sport.
Užíváte si angažmá ve Slovácku nejvíc za vaší trenérské kariéry?
„Nevím, jestli užívám, ale...“
Užíváte si vlastně vůbec něco?
„Užívám si svou rodinu, která je pro mě důležitá. A samozřejmě sportovní věci. Všichni víme, že trenéřina přináší krásu, ale i stres. Celá věc je umocněná tím, že jsem ve Slovácku delší dobu, čtvrtou sezonu. Takže jsou tu vazby s vedením a hráči.“
Čím vám prostředí na Slovácku vyhovuje?
„Celkově si to sedlo, jako vždy, když dojde k nějakým úspěšným výsledkům, se všechno musí sejít. Vazby vedení s hráči, trenéra s hráči, vedení s trenérem. Není to jen práce realizačního týmu a hráčů, ale je to vždy vizitka celého klubu.“
Když jste přišel, jakou jste měl představu o tom, jak klub musíte změnit, co byla první věc?
„Je tady ještě hodně věcí, které bych si přál změnit...“
Tak třeba rozpočet...
(smích) „Tak do těchto věcí bych se nerad pouštěl. Ale vždy je toho spousta, co je potřeba změnit. Z hlediska profesionálního, regenerace... Beru to tak, že Slovácko je skromný klub, který takhle funguje. Člověk to musí přijmout a pracovat s podmínkami tak, jak jsou nastavené.“
Každopádně když jste přicházel, měl jste asi nějakou představu. Jak vám klub vycházel vstříc?
„U mě to začínalo tím, že když jsme sem přicházeli, mužstvo bylo v pozici sestupujícího. Jako první mě tedy zajímalo, kam se bude tým ubírat a jaké budou výsledky. První sezonu jsme se museli zachránit, po 15. kole jsme byli na 15. místě s malým počtem bodů.“
Když se každopádně dnes podíváme na kádr, vidíme jasný profil hráčů. Když jeden vypadne, druhý ví, co dělat.
„Jasně. Když na to dojde, hráče si většinou vybírám sám a s profilem, že je znám. Že už prošli mýma rukama a vím, co z nich můžu a nemůžu dostat. Zajímají mě nejen fotbalově, ale i lidsky. Od toho lidství se odvíjí i práce. Pokud má hráč správnou lidskou stránku, tak si může spoustu věcí uvědomit a ovlivnit na hřišti. Jestli hráč přijde s fotbalovými rezervami, tak to ho už nedoučíte. Naučíte ho taktiku, ale jestli špatně zpracovává balon, tak už se asi nikam moc neposune. To trochu zkresluji, ale čeho jsem si všiml hned, bylo to, že je tady dobrá parta. Můj úkol byl tu partu udržet a přenést to na hřiště. A do této mozaiky pak dosazovat tyhle hráče.“
Jak se na tom projevují ekonomické možnosti klubu?
„My hráče bereme jen zadarmo, nekupujeme je. Pak se z nich snažíme dostat co nejvíc, i když se jim třeba nedařilo. Vezmu si třeba příklad Dana Holzera. Z Ostravy ho poslali pryč, nic z něj nevyždímali. My se z něj snažíme vyždímat, co jde, a vidíte, že u nás je členem základního kádru, má větší porci minut a zápasů, není na něj možná takový tlak. Jdeme touto cestou. Nebo Honza Kliment přišel po zraněních a náš úkol byl dostat ho do provozu, do formy a využít jeho kvality na hřišti, což se nám podařilo. Byla škoda, že pak odešel zadarmo, že na tom Slovácko neprofitovalo. Nebo odchody Trmala, Hellebranda, to je další cesta, kterou Slovácko musí jít, ekonomické zisky z přestupů těchto kvalitních hráčů, plus výchova talentů.“
V klubu máte talenty, ale sám říkáte, že rád pracujete s hráči, se kterými máte zkušenosti. O vás se mimochodem říká, že rád přivádíte zkušené fotbalisty. Souvisí to i s věkem a řekl byste, že to sedí?
„Není to pravda. My si nemůžeme dovolit koupit mladého a kvalitního hráče. Většinou když je kvalitní, koupí ho kluby, které jsou ekonomicky jinde. Musíte pak hledat varianty ze střední generace. Když přišli Kadlec a Petržela, i v jejich věku to byly výrazné posily. Pro Slovácko není jednoduché složit tým z talentovaných mladých hráčů. Kde bychom na ně vzali peníze? Když se tu někdo takový objeví, tak stejně přijde nějaký ekonomicky silnější klub a ten hráč nám odejde. Tohle je strašně zkreslený způsob vnímání. Baník má výbornou mládežnickou základnu, ale z ekonomických důvodů může hráče udržet delší dobu. Není to tak, že bychom chtěli přivádět jen zkušené. Jasně, koukáme i na věk, ale když jsme přiváděli Holzera, Klimenta, to nejsou hráči, kteří jsou staří. Jsou v nejlepším fotbalovém věku a z toho se snažíme těžit. Pro nás je důležité, abychom ten kádr nějak sestavili.“
A jakým způsobem to děláte i z pohledu věku?
„Snažíme se mít vyvážené generace. Zkušení starší hráči, střední generace a mladá generace. Nemůžete mít deset mladých hráčů, protože vám to vytvoří mužstvo v mužstvu. Když tady máte čtyři, kteří se učí od těch starých... Úkol trenéra je, aby to dobře namixoval.“
Jak je pro vás složité namotivovat střední generaci hráčů, o které se říká, že je to s ní složité, protože má zajištěné smlouvy a chybí jí hlad? Jak hráči dáváte najevo, že ještě může vyrůst?
„Pokud jde o motivaci hráčů, ta je jasná, a to finanční. Nejsou tady vysoké základy, ale opravdu je to držené zkrátka, je to postavené na motivační složce. Právě proto mě zajímá charakter hráčů. A pokud je hráč charakterově zdravý, nemusíte ho motivovat, hráči by se měli motivovat sami.“
Ale přece jen, jak to děláte vy?
„Máme cíl vyhrát každý zápas. Vím, že to zní hodně jednoduše, ale fotbalista takhle musí být nastavený. Když odevzdá všechno a nepovede se to, můžeme si vyhodnotit, co jsme udělali za chyby. Ale je tady základ: odevzdání maximálního možného pro tým, musí to být týmový výkon. Proto se hráče snažím motivovat takhle. Teď se nám podařilo dostat do vyšších pater poslední dvě sezony, a pak je motivace zase jasná: poháry. Snažím se to v hráčích pěstovat, ale základ je, že to v hráčích musí být. Musí to být zdravý tým, který se na hřišti namotivuje sám.“
Přijde mi, že vaše zadostiučinění pramení z toho, že na hřišti odevzdáte vše a nemáte si co vyčítat.
„Takhle právě chci, abychom ze hřiště odcházeli. Můžou se stát fotbalové chyby, že uděláte chybu taktickou, ale...“
Proto si také nestěžujete na rozhodčí?
„Já si myslím, že to nemá smysl. Jsem emotivní člověk, oni to se mnou v zápase nemají jednoduché. Vím to. Ale pak nevidím důvod, proč bych si měl po zápase stěžovat, protože už to stejně nevrátím. První chyby, které hledám, jsem já a pak mužstvo. To je základ i nějakého nastavení, že i hráči musí vědět, že jako trenér uděláte chybu.“
A řeknete jim to občas?
„Normálně si to mezi sebou řekneme. Řeknu jim, že jsem blbě střídal. Někdy je to loterie, že se vám to nepovede, vystřídáte špatně nebo pozdě. Kluci vědí, že sebereflexe u mě funguje.“
Jak vnímáte, když se o vás říká, že jste v dobrém smyslu slova nechutný tým?
„Tak se chceme prezentovat. Platí to hlavně v domácím prostředí. Tady musí být nedobytná tvrz. Když sem soupeř jede, musí se bát a vědět, co ho tady čeká.“
Takže už u Starého Města jako kdysi u Průhonic...
„Tak. Aby měl soupeř respekt v tom, že tady může vyhrát, ale nic nedostane zadarmo.“
Jasně. A jak se vám pracuje v tom, abyste nepřekročil nějakou hranu?
„Přemotivovanosti? Není to problém. Měli jsme problém, když jsme měli sérii tří červených karet na podzim, ale to bylo spíš metrem sudích, že jsme neodhadli, kdy co jak máme dělat. Někdy to byly náhodné věci, že při odkopnutí balonu zvednete nohu, dnes je to i o chvilce nepozornosti. S tím jsme se ale potom srovnali a teď přemotivovaní nejsme. Vždy je to o disciplíně. Směrem k soupeři, protihráčům a pak herní disciplína. Od ní se to odvíjí.“
Jak balancujete s hráči, abyste je udržel nažhavené a motivované? Abyste je potom nevypnul a neříkali si, no ten zas řve...
„Musím říct, že hodně věcí beru na sebe. Jsem emotivní člověk a vím to, oni taky. Kolikrát to nemusí říkat, vykřičím to za ně. Právě že je tu hodně zkušených hráčů, tak si to řeší mezi sebou.“
Máte v realizáku nějakého „hodného policajta“?
„Tam mám spíš hodné pejsky. Pepa Mucha, ten neumí moc křičet, Luboš Přibyl, ten taky moc ne. Jediný, kdo na tě trochu křičí, je kondičák, a tomu to zas dávají sežrat. Teď jsem to odlehčil, ale tohle si hráči řeší sami... Když je potřeba, řeším to s nimi já.“
Říkám si to i s ohledem na to, že v poslední době obzvlášť se o vás spekuluje v souvislosti s nějakou prací u největších českých klubů nebo u reprezentace. Dovedu si představit, že na nějakého fanouška bude váš projev na lavičce působit, že jste hodně ras a nemusí z vás jít úplně pozitivní emoce. Kdybyste takovou příležitost dostal, vnímáte to jako věc, kterou byste musel upravit?
„To nemusím chodit nikam, abych věděl, že s některými věcmi musím bojovat. Každý trenér má nějaké své mušky... Spíš jde potom o nějaké vulgární výrazy. To, že jsem emotivní na hráče... Když přijdu v zápase ke klukům, leckdy to nejde ovlivnit. Ale musím říct, že ve svém vystupování mám určitě na čem pracovat mentálně a že je to takový můj neduh. To se přiznám a nebudu chodit kolem horké kaše. Ale zase je to Jekyll a Hyde. Mimo hřiště jsem úplně jiný člověk, můžou to možná potvrdit i hráči, že co se týče lidského přístupu mám naopak rád legraci a partu. Vnímám výhodu v tom, že s hlasem pracuju tak, jak potřebuju. Vím, kdy mám přitlačit, a tak dále.“
Takže je tam nějaký filtr.
„Jasně.“
Říkal jsem si, nakolik jsou to emoce a nakolik navlékáte nějakou trenérskou tvář?
„Není to jen cukr a bič, snažím se v danou chvíli použít, co je třeba. Odhadnout situaci, aby můj tón hlasu byl ideální, aby mužstvo bylo nabuzené a bylo to vybalancované. Tam problém není. Problém je v samotném chování třeba vůči rozhodčím a s tím je asi největší problém. Nemám rád křivdu, a když se objeví, nechovám se tak, jak bych měl. Pak mě to mrzí a klukům řeknu, že to tak nemá být.“
Zeptám se vás natvrdo. Je možné se Slováckem vyhrát ligu?
„To je strašně těžká otázka. Historie ukázala, že to jde, ale musí se úplně všechno sejít. Když máte užší kádr, nesmíte mít zranění... Asi to jde, ale je to hodně těžké.“
Když jste vypráskali Spartu 4:0, začalo se o tom mluvit. Cítili jste po zápase i to, že se na vás soupeři lépe připraví?
„Necítili jsme vůbec nic. Jestli se na podzim začne mluvit, že Slovácko by mohlo hrát o titul, je to nesmysl. Liga je dlouhodobá soutěž, vidíte Slavii, Spartu, Plzeň, že musí pořád vyhrávat. Slovácko by muselo opakovaně takové soupeře porážet, a pak je tu nadstavba.“
Ale ta by vám vyhovovala, ne?
„Jak říkám, muselo by se všechno sejít. Teď je doba, že nevíte, covid, máme nejužší kádr z první pětky a to hraje taky významnou roli. My jsme se hlavně o tomhle nebavili, neměníme naše plány. Řekneme si cíl v sezoně, ale plány neměníme. Co po Spartě přišlo, byl pokles výkonnosti v hlavách, a právě v důslednosti, preciznosti, tam si myslím, že to začalo Budějovicemi a pokračovalo nám to přes zimu až do prvních jarních kol.“
Takže nehrál ani takovou roli covid na začátku jara?
„Bylo to všechno dohromady. Ale když vedete v Budějovicích 2:0, předvádíte sedmdesát minut velmi dobrý fotbal a pak prohrajete 2:3, tak se tam něco stalo. I já jsem udělal chybu, vůbec celý tým, co jsme předvedli takový výkon a dopustili takový obrat. Tohle utkání mě mrzelo, protože mělo vliv i na další výkony. Do přípravy se přeneslo, že jsme začali dělat individuální chyby, a to u hráčů, u kterých jsme na to nebyli zvyklí a kteří jsou pro nás klíčoví. Stopeři nám vždy strašně pomáhali a teď bylo vidět, že oni nejsou v top formě. V přípravě jsme dostali dvakrát po třech gólech, což se nám nikdy nestalo. Na začátku jara jsem vůbec nevěděl, v jakém jsme stavu a potvrdila to první dvě utkání. Se Slavií jsme to neodchodili, ale nebyla tam kvalita. Totéž ve Zlíně, kde jsme nepředvedli vůbec nic. Pak jsme si říkali, že se musíme odrazit ze základních věcí a uhráli jsme remízu s Pardubicemi 0:0.“
Museli jste si to vyříkat?
„Ano, řekli jsme si celé mužstvo, že na to musíme jinak. Musí tam být daleko větší důslednost, a když se tyto situace stanou, musíte všechny základy dělat ještě důsledněji, nesmíte nic podcenit, žádný detail. Měli jsme problémy v útočné fázi. I teď neproměňujeme šance, chybí nám kvalita v poslední třetině hřiště. To mi ani tak nevadilo, vidím, že se mužstvo vrací na tu kolej, která byla na podzim. Taky si nikdo neuvědomuje, že nemůžete hrát fotbal na takových terénech, musíte to uzpůsobit, protože si nedáte tři přihrávky za sebou. V momentě, kdy na vás soupeř vyleze s dobrým presinkem, dobře to zavře, pak je složité překonávat presinkovou vlnu s těmito terény.“
V sezoně jste neprohráli o víc než o gól, až teď proti Spartě. Proti silným jste uměli vždy, ale máte teď ještě vůbec nějaké neoblíbené soupeře a dostali jste do hry konzistentnost výkonů?
„Asi bych vyjmenoval pět týmů, které jsou nepříjemnější než jiné. Ale obecně v prvních dvou sezonách jsme odehráli dva dobré zápasy se silnými a s prostřední skupinou byly výsledky špatné. Křivka výkonnosti nám klesala. Teď jsme to stabilizovali. Máme osm, devět zápasů, kdy máme dobrou šňůru, což vás dostane v tabulce do popředí, dostane vás to do většího sebevědomí a pohody. I tak jsou tam ale pořád rezervy.“
Vaše výhra 4:0 nad Spartou byla vaše nejlepší v kariéře?
„Zápasů, kde bychom si řekli, že se sešlo všechno, bylo víc, ale vyhrát 4:0 doma nad Spartou je pěkné. Plný stadion, atmosféra, slavný soupeř. Ale my jsme tady porazili třeba Slavii 2:0, bohužel tu nebylo tolik diváků. Vyhráli jsme i na Letné, to byl skvělý zápas. Ale když to rozfázuju na sezony, tak tenhle poslední díl sezony byl nejlepší z hlediska fotbalovosti, výstavby v útočné fázi, že si hráči víc dovolili, bylo tam víc kombinačních akcí. Dobře jsme překonávali bloky soupeřů, myslím, že mužstvo bylo na svém vrcholu.“
Právě fotbalovost byla na podzim velká. Je to tím, že se hráči znají, anebo jste upravovali metody?
„Je to tím, že se znají a tím, jak trénujeme. Co děláme na tréninku, se přenáší do utkání. Jsou tam nějaké vazby, automatismy. Tréninkový proces, jeho intenzita. Všechno to je spojené s videem, přečtení soupeře, co na něj platí, co naopak soupeř dělá dobrého, abychom eliminovali jeho zbraně.“
A pokus jde o tu zlepšenou ofenzivu?
„Tady si nikdo nesmí myslet, že i když do hráčů pumpujete presink, agresivitu, obrannou fázi, že budete chtít hrát jenom obranně. To nejde, takhle trenér nemůže přemýšlet. Proto nemám rád výrazy jako „obranní trenéři“. Jestli chcete vyhrát zápas, tak přece nemůžete hrát defenzivně. Když hrajete aktivně v obranné fázi, tak z toho pramení i možnosti hrát směrem nahoru. Vždy to musí být vyvážené a pak je to na kvalitě a odvaze hráčů a jak vám to sedne.“
Když se vrátím k zápasu se Spartou, akce byly secvičené a z hlediska výstavné fáze to nebylo jen o presinku. Zaměřili jste se i na tuhle složku?
„Vždy musí všechno jít postupně. Je to o organizaci v obranné a útočné fázi, kterou jsme hodně zlepšili. Když si hráči věří, kombinují, běhají, nabízejí se, pracují z jedné, tak se dostáváte do pozic a šancí. Není to tak, že bych učil hráče na tréninku šablony, ale máme tam principy, způsoby překonávání obran soupeřů. Když to děláte delší dobu, je to právě návyky hráčů, které jsou dlouhodobě zažité. Je to i o tom, jak se chová soupeř.“
Co je pro vás nejdůležitější z hlediska přípravy na velké soupeře? Vyhodnotit si na videu, co je ten platný prvek, nebo naopak přenést to na hráče, jak to uplatnit?
„Nechci se pouštět do těchto rozborů. Důležité je video a to, co na soupeře děláte v tréninku v mikrocyklu, kde máte v týdnu dva, tři tréninky.“
Děláte modelové zápasy?
„Modelové jsou tam různé nácviky, pak přejití na nějakou hru. Všechny prvky, které mají vést k přenosu do utkání.“
Vidím, že to nechcete moc rozkrývat.
„Ne.“ (smích).
Nedivím se. Jste tým, který jde nad svoje možnosti proti silným, láká vás si to vyzkoušet v Evropě?
„Myslíte teď...“
Za Slovácko, nebo i kdekoliv jinde.
„Určitě mě to láká, ať už za Slovácko nebo někde jinde. Hlavně pro ty naše kluby je ta ekonomická stránka lukrativní a důležitá. Vidíme, že některé kluby, když poháry dlouhou dobu nehrají, tak je to pro ně problém. Nehledě na to, že je to vizitka pro náš fotbal. Když se podíváme na Slavii, měl by se k ní někdo připojit.“
Třeba to budete zrovna vy. Každopádně kdo z trenérů, týmů, ale i ze zahraničí, vás inspiruje?
„V začátku mě hodně inspiroval Diego Simeone z Atlétika. Aktivní obranná fáze včetně presinku, to se mi moc líbilo. Z toho jsem čerpal. Ale chci být svůj, hodně probírám věci s panem Ličkou, který mě ovlivnil a děkuji mu, že mě dostal na vlnu, že mě naučil jinak přemýšlet a posunul mě takticky.“
Je pro vás v tomhle zásadní prvek pro výběr hráčů i to, nakolik bývají zranění?
„Kdyby to tak bylo, nemůžeme přivést Honzu Klimenta, který byl po operaci. U nás na tom nezáleží. My zase vidíme výzvu, když hráči můžeme pomoct. Když se podíváte na moje nohy, mám za sebou třináct operací kolen, takže k těmto hráčům mám trochu blíž a mám pro ně pochopení. Nejhorší v mé kariéře bylo, že jsem ji musel ukončit ve čtyřiadvaceti letech. Nebylo to pro mě jednoduché, celý život se věnujete fotbalu. Když musíte končit na vrcholu, není to moc dobré. Ale mám pochopení pro jejich návraty. Potřebujete psychicky podpořit a vědět, že s vámi někdo počítá.“
A u vás to bylo tak, že jste si právě i něco vyčítal, nebo jste věděl, že jste udělal maximum?
„Já měl genetickou vadu v kolenou, že jsem měl tenké vazy. Bylo to ale i tím, že jsem šel ke chlapům strašně brzo. V šestnácti jsem dostával dávky, které jsem dostávat neměl. Když se k tomu přičetly i genetické věci, dopadlo to takhle. I když jsem skončil profesionální kariéru, ještě jsem hrál divizi, malé kopané a dnes si to vyčítám. Kolena mám v takovém stavu, že když se podíváte na to, jak chodím, je to pro někoho smutný pohled. Chci jen všem říct, že za to nemůžu. Ale teď přijde doba, že s tím zdravotně budu muset něco dělat a možná si třeba i dám od fotbalu pauzu. Uvidíme, budu to muset nějak řešit.“
Ovlivnilo vás to v tom, že jste takovým trenérem, jakým dnes jste?
„Možná právě i brzo ukončená kariéra mě k tomu motivovala. Ale v podstatě mě k tomu vedlo to, že pan Šmarda starší, který trénoval v Hradci, mě zlákal na trenérskou kariéru. V momentě, kdy jsem v Pardubicích trénoval divizi, pak jsme postoupili do ČFL, pořád jsem to nebral, že bych se věnoval trenérské kariéře. Ale když jsme postoupili do druhé ligy, zalíbilo se mi to, a ctižádost se někam dostat už byla mnohem větší. Když si za něčím jdu, snažím se pro to udělat maximum. Když to nevyjde, nedá se nic dělat. Pomáhá mi rodina. Někdy to pro ně není jednoduché, když se prohraje a přijdu domů, je to těžké pro děti, ale i ony jsou odreagováním od všech stresů. Ale mám skvělou ženu, která má pro tyhle věci pochopení. Bez ní bych to nemohl dělat.“
Je pro vás malý počet zranění v týmu shoda okolností?
„Máme výborného kondičního trenéra, snažíme se mít dobře pod dohledem tréninkový mikrocyklus tak, aby ke zraněním nedocházelo. Než si na to kluci zvykli, měli to těžší, ale jak se to rozjelo, zvykli si na to. Máme jen problém s tím, že když sem přijdou noví nebo mladší hráči, kteří nejsou zvyklí na intenzitu trénování, je to ze začátku horší. Ale jak trénuješ, tak hraješ. A souvisí to i se zraněními. Jestli na tréninku máte intenzitu, v zápase vás nepřekvapí. Pro tělo to není nic nového, jsou to věci, které plní automaticky a běžně.“
Asi neposloucháte rád, když se řekne, že Slovácko hraje na stropu svých možností. Jaké máte ještě další cíle?
„Ale ono to tak asi je. Plníme nějaký nadstandard. Snažíme se pořád posouvat nebo držet aspoň na nějaké vlně. Chceme v zápasech být precizní, odehrát je v takovém rytmu a intenzitě, v jaké chceme. Jestli to tady bude ještě pět let, čtyři, nebo rok, to tak je. Je to úděl klubů, jako jsme my, kteří se teď dva roky vyhříváme na nějaké vlně. Kluci to vědí a je to jedna z motivací. Užívejme si to, protože to může být úplně jinak. Člověk nakonec žije ze vzpomínek, ty jsou v životě nejkrásnější. Vidíme, jaká je doba. Za dva měsíce se může změnit život, ať už je to ekonomická situace, energie, válka na Ukrajině, a nám zbydou jen dobré vzpomínky.“
A pocit, že jste pro ně mohl udělat všechno, že?
„Ano. Člověk musí odejít s čistým svědomím, že pro tyto vzpomínky udělal maximum.“
